Daniel Bradbury Dočekal 
Pirátství je kulturní příležitost, využijte ji zní titulek článku Zachary Knighta na TechDirt.com. Věnuje se tomu, co většina rozumně uvažujících lidí dávno tuší a v některých případech i pochopili, že boj proti pirátství k ničemu nevede. Podobného názoru je Daniel Cook v Opinion: Embracing piracy.
Podle Cooka je herní pirátství kulturní příležitost, kterou je vhodné využít k tomu, aby vedla k příjmům a ziskům. Zmiňuje to, co se objevilo skoro ve všech médiích někdy minulý týden, tedy prohlášení šéfa Ubisoftu, že se setkávají s více než 90% mírou pirátství (a je to také jedním z hlavních důvodů, proč řeší přechod na free-2-play model).
Cook uvádí, že pirátství je “zábavná aktivita” a “bytí pirátem” bylo součástí komunity. Přátelé prostě sdíleli hry stejně jako se sdílejí věci na Facebooku. Udělat kopii hry nic nestálo a samotné sdílení se stalo důvodem ke komunikaci. A také jako gesto.
‘Piracy’ is a concept that only makes sense relative to old ways of thinking about games. We should all pursue better and bigger dreams. Let’s not lose more life to this lame, propaganda-ridden discussion. Yes, players love sharing, playing and talking about free games. What a wonderful (and powerful) thing.
Pro velký komerční svět je, podle Cooka, ale pirátství svého druhu filosofický šok. Zmiňuje hlavní důvod, kterým je věčný rozpor mezi tím, že “krádež” něčeho “nehmotného” je těžko pochopitelná jako skutečná krádež. A moc tomu nepomáhají výrazy jako je “pirátství”, “padělání” či “krádež duševního vlastnictví”. Svět uvyklý na prodávaní krabic na problém kopírování reagoval po svém, obviňováním zákazníků, nasazováním DRM, pronásledováním “pirátů”. Prakticky ale neexistuje případ, kdy by se klasičtí velcí komerční hráči opravdu pokusili pirátství, onu “zábavnou aktivitu”, proměnit ve výhodu pro své podnikání.
Možná to ale není až tak beznadějné, protože již zmíněný free-2-play koncept napovídá, že se přeci jenom něco mění. A když už nic jiného, jde aspoň o rozumný pokus o nalezení nového obchodního modelu – založeného na tom, že v tomto modelu nakonec existuje zaručený zhruba stejně velký počet platících zákazníků, jako v případě klasického modelu prodeje “krabic se hrou”. A velkou příležitostí je to, že hráčům je umožněno si hru vyzkoušet předem, mnohdy i v jenom velmi málo omezené podobě. A zaplatit buď “později”, nebo si začít platit za věci, které jim poskytnout více zábavy a potěšení ze hry.
Poznámka: Když v létě Star Wars the Old Republic (SWTOR) nabídli možnost hrát zdarma (s omezením do patnácté úrovně postavy), vydal jsem se tuto další MMO vyzkoušet. A chytla mě někdy okolo desáté úrovně postavy natolik, že jsem si nakonec zaplatil tři měsíce hry, abych mohl vidět co všechno tvůrci ve hře vytvořili. Někdy na podzim SWTOR přejde tak jako tak na free-2-play.
Zachary Knight v prvním článku na TechDirt.com nakonec upozorňuje, že jde o aktivity jako je DRM, anti-pirátské inzeráty, vyhrožování pokutami, právníci a žaloby, které nakonec vedou k tomu, že zábavní (i herní) průmysl utrácí značné prostředky. A současně těmito aktivitami znechucuje a odrazuje platící zákazníky. Ti nakonec, paradoxně, mnohdy budou mít jednodušší život, pokud si hru “upirátí”.
Nebo, jak je už vcelku dlouho pravdou v hudebním či filmovém světě, si ten film či písničku prostě ukradnou. Protože jim nakonec nic jiného nezbývá, to co si chtějí koupit zpravidla ani koupit nejde. A v herním světě je “craknutá” hra použitelnější, než originál s obtěžujícím DRM.