Martin Šalek je v sbírce zajímavých lidí další z kolonky „píárista“. Dlouhou dobu dělal PR pro Prahu 6, kde jsem ho asi nejspíš poznal poprvé. Pak přešel na Bulovku, které poskytuje nepřehlédnutelné zviditelnění. A k mému velkému pobavení a potěše se snaží Bulovku dostat dopředu na sociálních sítích. K čemuž jsem mu, přiznávám v uplynulých letech dal vydatné impulsy a stále dávám. Nejlépe u oběda a piva v restauraci. Tam se Instagram vysvětluje nejlíp. A taky čas od času v mailech, kde brzdím jeho snahy posílat maily hýřící barvičkami a vybavené alespoň šesti různými fonty.
Práce?
Začínám den tím, že končím ten předchozí. Sčítám a odčítám a překlápím do grafů různé bilance, které přes den nějak zaznamenaly naší komunikační aktivitu – ať už reakce na odeslanou tiskovou zprávu, průběh dne na webových stránkách nebo na sociálních sítích. K tomu doťukávám na tabletu pár statusů a odpovědi na reakce na sociálních sítích, kde se nemocnice snaží viditelně působit.
Je půlnoc a já sedím ve své oblíbené dejvické vinárně, kterou už víc než za vinárnu považuji za detašované pracoviště. Stalo se totiž jistou tradicí, že mě tu zdejší návštěvníci vídají sedět u stolku, od kterého se v ten pozdní čas vine spousta kabelů.
Den byl dlouhý a baterie všech těch nepostradatelných pomocníků každého mluvky – tabletu a mobilu – mají prostě kratší životnost než já. Potřebují dobít. Tohle vědomí nadřazenosti nad niklo-kadmiovými zásobárnami energie mi i přes pokročilou hodinu spolehlivě zvedá náladu. Hurá! Jedna nula pro člověka!
Ještě před odchodem do postele se vracím v hlavě k nápadům, které jsem plánoval provést během dne, co právě skončil. Nedostalo se téměř ani na jeden. Vzpomínám na bájnou větu Karla Čapka, že nejzbytečnější věcí na světě jsou včerejší noviny.
Kdyby to bylo na mně, změnil bych ji: Za nejzbytečnější věc na světě totiž už nějaký čas považuji zítřejší plán. Stejně bude všechno jinak. A tak si člověk čas od času musí nastavit zrcadlo, jestli to co dělá, dává smysl nebo jestli je potřeba něco změnit.
V naší branži ta otázka nezní „zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo je nejkrásnější“, ale zní „zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo je nejukecanější.“ Trošku jsem teď hodil pokřivený pohled na profesi mluvčích, ale což, beztak si každý myslí, že je to jenom o mluvení. Opak je ovšem pravdou. Je to o fantazii. 95 procent času je totiž potřeba vymýšlet, co zbývajících 5 procent řeknete nebo uděláte…
Považuji se za politického člověka. A ve své práci je logické, že chci-li něco pochopit až úplně na dřeň, musím chápat politiku, politiky, politickou realitu…A právě to poslední – politická realita – je něco, co jsem zatím nepochopil. Vím jedno, že jsem pochopil, že argument typu „změnila se politická realita“ je spojení, které bych ve veřejných dokumentech vyčernil asi stejně, jako osobní údaje.
A druhý děs „politické reality“ je „vzít něco na vědomí“. Ve svém životě běžně každý musíme řešit jen dvě volby: Ano nebo ne. V politickém životě existuje i třetí cesta. Přestože latiníci rádi používají termín Non est ad astra mollis e terris via (tzn. není lehká cesta ze země ke hvězdám), volně přeloženo: Buď, anebo, třetí možnost neexistuje.
Přesto je braní na vědomí tak podivně populární a jeho praktický dopad nemá s reálným životem mnoho společného. Jasně, že v životě musíme mnoho věcí tzv. vzít na vědomí, ale to nic nemění na tom, že s tím buď souhlasíme nebo nesouhlasíme. Stejně tak se mnoho věcí děje bez naší účasti, opět to ale nic nemění na tom, že jsme pro nebo proti. Takže se stejně nakonec náš postoj pohybuje jen ve dvou variantách. Proto navrhuji, nic nebrat na vědomí, jsem-li při vědomí.
PR?
Pokora, trpělivost, korektnost. A hlavně všechno dělat jinak, nežli se od vás čeká! Školometská poučka navíc říká, že nejlepší PR je pravda. Proto nejlepší učitelé v tomto oboru jsou děti, které povětšinou reagují spontánně a bezprostředně. A řada jejich odpovědí jsou učebnicovými odpověďmi mluvčího a píáristy. A také se říká, že nejlepší píár je cílené píár. Osobně upřednostňuji cílení typu „když se kácí les, létají třísky“.
Jinými slovy mluvit se všemi a o všem. Ale úplně nejlepší definici PR jsem slyšel nedávno z ampliónu při čtvrt maratónském běhu: „…je to dobré pro vaše dobro!“ A v ten moment mi to všechno docvaklo…
Pravda?
V práci důležitá a doma ještě důležitější. A to je pravda nejpravdivější :O) Každopádně když někdo tvrdí, že „je to pravda“, vzpomenu si na kuriózní případ „citrónového zloděje“ z Pittsburghu, který ve dne a bez jakéhokoli maskování vyloupil dvě banky. Když jej během krátkého času na základě kamerových záznamů policie dopadla, byl svým zadržením dost překvapený a říkal: „Přece jsem si potřel obličej džusem!“
Trpěl totiž hluboce zavádějící představou, že pokud si potře tvář (a dokonce i oči) citronovou šťávou, stane se pro videokamery neviditelným. Pro nás zcela nesmyslná hypotéza se pro něho stala nevyvratitelnou pravdou. Lidé docházejí k neobjektivním a chybným závěrům, ale jejich neobjektivita jim zabraňuje si to uvědomit a připustit.
Paměť?
Co si nepamatuji, to se nestalo. Miluju selektivní schopnost paměti. Podporuje to tak naší fantazii. A jen díky fantazii mě mohlo potěšit, když si v mé kanceláři udělaly hnízdo včely a pořád tam poletovaly…prostě jako včely. Došlo mi, že to vůbec nevadí. Chápal jsem to totiž tak, že si mě vyhlédly, protože si myslely, že jsem stejně pilný jako ony. Na druhou stranu nevěřím lidem, kteří začínají větu: „…sice si to nepamatuji, ale je to určitě tak a tak…“ Proto si radši všechno pamatuji (nebo se alespoň snažím, aby to tak vypadalo) a hlava mě z toho zatím nebolí :O)
___________________________
5S aneb Pět Slov je pokus. Pět slov položených jako otázka je ideální cesta jak se vyhnout složitému formulování otázek pro rozhovor. Riziko je v odpovědích. Zpovídaný může také zvolit pět slov jako odpověď. Takové je riziko. 5S představuje zajímavé lidi, zajímavé pro tazatele, který doufá, že budou zajímaví i pro čtenáře. A že o sobě poví něco zajímavého.