Daniel Bradbury Dočekal Nejprve to byly bláznivé nápady Francie či Německa, sila lobbingu je ale donesla až na úroven EU. Toho společenství co zavedlo sušenkové souhlasy
Ve hře jsou autorská práva vs. Internet, ale také staré pořádky vs. nové. Zachování starých pořádků je na pořadu dne, zejména pokud jde o novinové vydavatele, kterým klesají vydané náklady, čtenosti i příjmy z reklamy. Hledají staronové cesty, kde získat peníze a stále jsou přesvědčeni, že by jimi Google či Facebook (a další jim podobní) měli platit za to, že zveřejňují odkazy na jejich články.
V září EU připravilo konzultaci k novým návrhům „reforem„, kde jeden ze zásadních bodů je právě to, že by autorské právo mělo být revidováno tak, aby zpravodajské agregátory, zveřejňující „výstřižky“ a upoutávající na novinové články, za něco takového měly platit.
Celé to na jedné straně je tak trochu založené na reálném problému. Facebook a Google nevytvářejí žádné reálné hodnoty v podobě textů, článků či obsahu. Pouze si berou cizí obsah, ať už přímo (Zprávy Google) nebo sdílením od uživatelů (Facebook) a vydělávají na něm. Obalují ho reklamou a příjmy si ponechají, původním tvůrcům nevyplatí ani halíř. Google i Facebook jsou navíc s internetovou inzercí tak úspěšní, že „ohrožují“ ostatní typy inzerce. Té v tisku se navíc daří ne příliš dobře.
Ohrožení demokracie
Podle EU je případné ohrožení existence médií ohrožením pluralismu, demokratické debaty a kvality informací. Opět v zásadě pravda, byť je otázkou, proč právě tohle omezují hlavně média sama a proč je tolik nedemokratických médií a ještě více médií plněných nekvalitou tvořenou jenom proto, aby na „něco“ lidé klikali. Budiž
Evropská Unie si představuje, že by nová podoba autorské práva dala tvůrcům obsahu exklusivní právo rozhodovat o tom, jak je jejich dílo použito. Týkalo by se to i oné „reprodukce“, kterou Google či Facebook využívá. Což u Zpráv Google vypadá přijatelně, ale u obsahu sdíleného uživateli na sociální sítě už podstatné méně.
Aby toho ještě nebylo málo, opět je na stole otázka prodloužení doby ochrany, kde vydavatelé chtějí prodloužení na padesát let, zatímco Evropská komise hovoří o jednom až pěti letech. Rozumné, protože představa padesáti let ochrany zprávy z novin vypadá jako poněkud absurdní. Diskutabilní i problematické jsou i otázky „přeshraničního“ uznávání práv a trvání těchto, také v souvislosti se zpravodajstvím.
Dobrovolně povinné na všechny strany
Celé by to nakonec mohlo vypadat tak, že vydavatelé budou moci (nikoliv muset) žádat od digitálních zprostředkovatelů jako je Google či Facebook placení za využití jejich „textů“.
Ti budou moci souhlasit, případně odmítnout. Stane-li se to druhé, tak možná konečně vydavatelé pochopí, že přijít o poměrně zásadní zdroj návštěvnosti se nevyplatí. Pro příklad totiž není potřeba chodit daleko, když přesně toto zkusilo Španělsko, tak Google platit nezačal a vyřadil tamní média ze Zpráv Google. Výsledný zásadní propad v návštěvnosti přiměl vydavatele k velmi rychlé změně názoru. Totéž se stalo v Německu
Součástí nové legislativy by měla být i povinnost pro platformy sdílející videa či hudbu, aby zajistily proplácení podílu na příjmech vlastníkům práv, tedy něco co například umožňuje YouTube. Ale také něco, na co si hudební i filmoví držitelé práv stále ztěžují, výši podílu totiž nepovažují za odpovídající.