30 zásadních tipů pro vyhledávání v Google (infografika)

This Infographic Crams In Over 30 Essential Google Search Tips je skutečně tak. Na druhou stranu, pokud to nechcete jako infografiku, tak na @365tipů to je v Jaké vychytávky umí vyhledávací políčko Google? A že toho umí hodně a samostatně i v K čemu je v Google dobrý operátor site: (a jaké další jsou užitečné)

infographics-goog-search-tricks

Zapněte už někdo to SEO! (infografika)

V SEO Mega-Checklist: 75 steps to increased visibility for your site (infographic) se toho dá najít opravdu hodně, ale jako všechno co se už roky točí okolo SEO je to všechno tak trochu směs magie, pověr, realistických věcí, zbožných přání i představ o tom, jak něco funguje. Ale taky toho, jak Google chtěl, abychom si mysleli že to funguje. Ale infografika fakt hutná.

seo-checklist-Infographic

 

Jak v roce 2016 funguje vyhledávání?

SEObook.com v How Google Search Works in 2016 nabízí infografiku, nebo lépe řečeno takové trochu schéma, ukazující některé podstatné (staré i nové) aspekty toho jak se na Internetu vyhledává. A hlavně, jak dnes fungují vyhledávače. Jedna ze zásadních proměn tam mimochodem je ta, že dnes se vyhledávače snaží pochopit clo člověk potřebuje najít, než aby slepě hledaly podle zadaných slov. Otázkou je, jak by tohle dopadlo, kdyby to mělo řešit „vyhledávání“ na Seznam.cz.

 

how-search-works

Evropský soud: Lidé mají právo být zapomenuti (Googlem)


Nejvyšší evropský soud v úterý rozhodl, že lidé mají právo požádat Google o odstranění citlivých informace z výsledků vyhledávání

Rozhodnutí Nejvyššího evropského soudu může a nemusí být rozhodující pro další vývoj v otázkách ochrany soukromí, práva na soukromí a hlavně, zodpovědnosti vyhledávače za to, že zprostředkoval cestu k informacím někde uloženým. Trošku ne zcela jasné je, že soud klade Google za povinnost odstranit odkazy na informace, které jsou „neaktuální“ nebo „považované za irelevantní“.

V rozhodnutí navíc zaznělo, že „operátor internetového vyhledávacího stroje je zodpovědný za zpracování osobních údajů (dat), které se objeví na webových stránkách zveřejněných třetími stranami„. Skoro tradičně by se tak dalo říci, že soud možná nechápe jak funguje internet (natož vyhledávače). Nebo že možná chápe, ale nedochází mu, že není dost dobře možné identifikovat zda zpracovávaná data jsou či nejsou osobní.

K soudu se vše dostalo na základě stížnosti ze Španělska, kde si kdosi který si stěžoval na to, že se prostřednictvím Google bylo možné dostat k informacím o aukci jeho domu, umístěným v novinovém článku z roku 1998. A že tím došlo k porušení jeho práv na ochranu soukromí.

Google v soudním sporu tradičně oponoval tím, že žádná osobní data nezpracovává, pouze zprostředkovává cestu, odkaz, k místu, kde jsou volně a legálně dostupné na Internetu. Samotný výsledek Google bude muset analyzovat, ale společnost vyjádřila zklamání nad rozhodnutím, které se dotýká jak vyhledávacích strojů, tak online vydavatelů.

Evropská Unie výsledek považuje za „čisté vítězství v ochraně dat Evropanů“. Alespoň takto se vyjádřila Viviene Reding. Dodala k tomu ještě navíc, že „společnosti se již nemohou schovávat za jejich servery umístěné v Kalifornii nebo kdekoliv jinde.„. Viviene Reding na svém postu v EU končí a uchází se o znovuzvolení.

K soudu se Google dostal v roce 2001 a uvedená žádost nebyla ojedinělá, španělský úřad na ochranu soukromí po Google žádal odstranění stovek online článků z vyhledávání. K Evropskému soudu se vše dostalo až poté, co Google čelil žádostem u soudu v Madridu. Tamní soud si ale vyžádal právě rozhodnutí od Evropského soudu.

Právo na zapomnění je a není dobré

Právo na zapomnění samozřejmě je na jednu stranu dobré, otázkou ale v tomto případě zůstává, proč by to měl být právě Google, který by se měl stát nástrojem pro „cenzuru“ nevhodných informací. V tomto konkrétním případě je navíc zřejmé, že pokud v roce 1998 vyšel o nějakém muži článek, tak je „právo na zapomnění“ spočívající ve vymazání odkazů z Google absurdní. Informace samotná stále zůstává existovat, stále existují původní výtisky novin, stále je někde na Internetu.

Vše je navíc ještě složitější tam, kde jde o „obyčejného“ člověka a osobu, které se dotýká veřejný zájem. Zatímco na obyčejného člověka se „právo na zapomnění“ vztahuje, na veřejně činné osoby nikoliv. Tam kde je veřejný zájem v zachování informace by se podobné žádosti o odstranění neměly setkat s pozitivním výsledkem. Otázkou ale zůstává, jak rozlišovat, kdy informace jsou ve veřejném zájmu a kdy nikoliv. A kdo to vlastně bude posuzovat.

Ve finále to celé nakonec působí tak nějak jako klasické „nevidím zlo neslyším zlo„. Evropský Unie uspokojí několikale
té proklamace o tom, jak lidé mají právo na digitální zapomnění, ale zásadní věc stále zůstane. Na data sice nebude Google smět ukazovat, ale ty budou přesto stále existovat.