Noviny a online předplatné? Skvělá myšlenka, která stejně nemá budoucnost.

Vydavatelé se letos chtějí zaměřit primárně na online předplatné na MediaGuru zmiňuje výzkum Reuters Instute. V tom zjistili, že „budování online předplatného“ má být primární výnosovou strategii pro tento rok. Výnosovou strategií u vydavatelů, novin a magazínů, aby bylo jasno. Čemuž tak nějak docela už hodně let fandím, ale stejně tak hodně let stále méně vidím reálnou šanci, že by právě tohle mohlo zachránit média.  Už jsem si tohle chtěl dlouho sepsat, takže tady to je. Když už rok 2019 je rokem oživení blogu a ústupu sociálních sítí.

To čtení prostě nemusím mít

První, dlouholetý důvod. Platit za obsah lze jedině pokud je unikátní, něco přináší, má nějakou hodnotu. Stále platí, že drtivá většina obsahu je dostupná všude. Nevytváří to prostředí, ve kterém by stálo za obsah platit. Záplava obsahu je navíc postradatelná. Pokud bych měl za něco platit, tak za něco nepostradatelného, něco bez čeho se buď neobejdu, nebo co mi přinese víc než kolik platím.

Příliš mnoho psů, zajícova smrt

Druhý, čím dál tím více zřejmější důvod. Když pomine první důvod (případně když snížím laťku), tak je obsahu tolik, že není v lidských silách za něj platit.

Je nereálně si platit několik desítek médií. Nutno dodat, je to nereálné si je platit měsíčně. V reálném (papírovém) světě si taky nezaplatíte předplatné desítek novin a časopisů – možná platíte jednu věc, možná máte noviny a k tomu nějaký magazín.

Celé je to vidět i na hudebním streamingu– nebudete si platit Spotify, Apple, Amazon, Google jenom proto, abyste měli hudbu. Vyberete si jeden zdroj. Časem to bude ještě více vidět na filmech online – také si nebudete platit O2 TV, Netflix, Apple, Google, Disney a posléze každou další službu, která se objeví. Je to ekonomicky neschůdné (a zrovna ten filmový průmysl právě aktivně pracuje na zbytečných komplikacích).

Tenhle druhý problém nemá řešení. V mém případě bych si vlastně měl zaplatit něco přes patnáct až dvacet online médií. Finančně nereálné. Ale také nepraktické. Celé to totiž naráží i na to, že nikdy z té záplavy médií nečtete všechno, takže většina peněz by byla utracená zcela zbytečně. A už jen uhlídat všechna ta předplatná, ve všech jednou za pár let aktualizovat platební údaje? Příliš složité.

Mikroplatby za články

Jedno z možných řešení by bylo platit za přečtený článek – podle potřeby. Dost to řeší problém placení za velký počet médií, takže by to mohla být i slibná cesta. Kdyby to ovšem všude existovalo a kdyby to bylo schůdné technicky. Když už to občas existuje, tak to běžně je i neúměrně drahé (víc se často už vyplatí si zaplatit jedno měsíční předplatné) a prakticky vždycky je proces placení příliš komplikovaný. Každý totiž ten proces udělá po svém, takže pokaždé řešíte, jak to vlastně udělat. A nutno dodat, že běžně je u téhle varianty to, že zaplatíte za něco, co je nakonec k ničemu. Kupujete zajíce v pytli, nevíte jestli vůbec titulek odpovídá obsahu, což právě předchozí (měsíční) předplatné trochu eliminuje. Nebo, respektive, nebolí to tolik, když se díváte na ty bídné věci a občasnou věc na úrovni.

Příliš drahé

Ještě jednu věc k placení obsahu je ale nutné dodat. Otázku ceny. Je to dost podobné téma jako u e-knih. Tam totiž také nějak tak panuje přesvědčení některých vydavatelů, že cena za elektronickou verzi je stejná (nebo dokonce dražší) než za hmotnou (papírovou) podobu. Zejména u těch knih je to citelně markantní, ale u novin a časopisů je to stejné – v elektronické podobě přece není náklad na papír, tisk ani distribuci. Musí tedy být levnější, než papírová podoba. Občas to zdůvodňují tím, že si přece za měsíční předplatné nekupujete jen obsah z onoho měsíce. Z mého čistě selského pohledu by prostě elektronická podoba měla být levnější.

Uživí online předplatné nějaké ty noviny či magazín?

Poslední je pohled z opačné strany. Tedy to, kolik předplatitelů by musely nějaké noviny či magazín mít aby se to dalo utáhnout. Ve světě kde se online reklama stává stále méně využitelná a kde si noviny v posledních letech běžně nakupují návštěvnost (z Facebooku i jinde) je to dost zásadní otázka. Protože při ceně online předplatného v řádu nižších stokorun (třeba jako 195 Kč za Enko, 99 Kč za HN) to klade poměrně velké nároky na počty předplatitelů.

Ony počty pak musí být nižší až vyšší desítky tisíc, podle toho jak velké náklady dané noviny či magazín mají. A samozřejmě i podle toho, jak velkou jinou část příjmů dokáží získat z reklamy.

Uvědomíme-li si, že je v Česku skoro sedm milionů lidí s přístupem k Internetu, tak by to celé mohlo vypadat nesmírně optimisticky. Jenže, když loni HN psaly o digitálních produktech, tak tam zaznělo, že mají 20 tisíc digitálních čtenářů. Zbytek si můžete zkusit dopočítat sami, ale zcela určitě to nebude jenom za tam zmiňovaných 99 Kč měsíčně.

Nějaké ty další dodatky – Zamčený obsah neexistuje

[29.01.19] Vydal jsem se ráno číst na E15 něco o konci Zootu, vypadalo to slibně, doporučoval to někde v mém sociálním kruhu – takže jsem se chtěl podívat, jestli to mohu také doporučit. Nasdílet na sociální sítě, poslat pár lidem co by to mohlo zajímat, přidat odkaz do zpráviček na @rychlofky.  Po pár odstavcích bum, „Premiový obsah“, zaplaťte. Nenasdílím, nepošlu nikomu dalšímu, ani na to nebudu odkazovat – je to nedostupné.

Zamčený obsah přestává existovat, měly by ho přestat indexovat správně i vyhledávače, bude mít silně omezené sdílení (a prapůvodní poslání odkazů). Má daleko menší šanci se objevit jako zpětný odkaz. Vidím to jako dost zásadní omezení a nepříjemnost.

POZNÁMKA:  Tohle je jen takové sepsané uvažování. Nemá být kompletní, ani zaručeně správné, prostě je to jen soupis věcí, které k danému tématu vyvstanou v hlavě

Reklamy