Pravidelný občasník originálního humoru

Že by román?

Autor chlívek (Literární počiny) - vydáno 29.9.2005

Narodila jsem se v den, ve kterým si každej rok připomínáme vtrhnutí Waršavskejch vojsk do naší republiky. Když ten den nastal, slavili jsme u nás doma moje čtvrtý narozeniny. Už tenhle fakt mě předurčil k životu plnýmu kotrmelců, o který vážně nebyla nouze.


Že by román?

Narodila jsem se v den, ve kterým si každej rok připomínáme vtrhnutí Waršavskejch vojsk do naší republiky. Když ten den nastal, slavili jsme u nás doma moje čtvrtý narozeniny. Už tenhle fakt mě předurčil k životu plnýmu kotrmelců, o který vážně nebyla nouze.

Ne, že bych vám chtěla líčit celej svůj zamotanej život, ale řekla jsem si, že by bylo nejlepší začít od samýho začátku svý existence. Takže, když jsem se narodila – řekla jakási sestra v porodnici: „No maminko, ta vaše holčička, to je hotová Japonka“. Abych to vysvětlila – měla jsem bůh ví proč šikmý oči a skoro žádnej nos, což vypadalo hrozně legračně do doby, než jsem jaksi přestala bejt roztomilý miminko a z nosu se vyklubala pořádná skoba zakončená něčím, co snad ani nemělo výchozí dírky určený pro smrkání. Na základce jsem díky týhle anomálii měla přezdívky „Placka“, „Boxer“ a podobně. A tak jsem vyrůstala zachumlaná ve spoustě mindráků a přišlo mi nebezpečný stát i na zastávce tramvaje, protože to byla skvělá příležitost k tomu, aby si někdo z davu všiml, že můj nos nesplňuje ty správný proporce roztomilýho nosánku a problém byl na světě. Chtělo se mi dojít to pěšky, ovšem kýženej cíl byl většinou tak patnáct kilometrů daleko, což byla moje cesta do školy, a tak jsem trpěla celou cestu tramvají a slibovala si, že až budu chodit do práce – většinu prachů vrazím do plastiky nosu a tím všem těmhle usmrkancům vytřu zrak! Moje střední škola byla snad nejrafinovanější v tý době, protože trvala dva roky a nebyla zakončená maturitou, takže dvouletou ekonomkou v Žatci jsem prosvištěla ani nevím jak a už jsem se řítila do práce s vidinou horentních výdělků a tudíž nekonečných možností. Protože, coby kalkulantka v ČSAD jsem vydělávala asi dvanáct set – těžko bych si mohla ušetřit na plastiku nosu. Nehledě na to, že mi čísla nikdy nic neříkaly a tak nechápu, jak jsem ty dva roky mohla vůbec v převlečení za kalkulantku přežít, aniž by mě po první uzávěrce vyhodili. Jak už jsem řekla, tak z nedostatku peněz jsem absolvovala prvních iks – ani už nevím kolik operací nosu na ušním, krčním, nosním v Plzni na Borech a výsledek byl sice hodně bolestivej, ale taky hodně žalostnej. Úplná přeměna se konala zhruba o dvacet let později a ta už teda rozhodně nebyla zadramo. Když mi odejmuli sádru z obličeje – měla jsem pocit, že umím lítat a navíc, že jsem někdo úplně jinej. K mýmu údivu mě pár dní nato potkala jakási bejvalá spolužačka z prvního stupně základky, která mě naprosto neomylně na dálku oslovila žoviálním: „Ahooooooooooooooooj“. To mě dost vykolejilo a doma jsem dlouze koukala do zrcátka a snažila přesvědčit sama sebe, že jsem přece někdo úplně jinej a nechápala jsem, jak mohlo dojít k takhle snadný identifikaci? Časem jsem přirozeně dospěla k závěru, že nos není vstupenka mezi „lepší“ lidi, ale tak nějak jsem se stala nenápadnou, což vlastně předčilo veškerá moje očekávání, protože už nebyl důvod se mi na zastávce smát.




Poslední změna : 29.9.2005 08:10, Vytvořen : 29.9.2005 08:10, Vydán : 29.9.2005, 10534x

Komentáře pro ty z Facebooku

 


REKLAMA

Články e-mailem

Stačí zadat e-mail

a Feedio se už o vše postará

POOH.CZ na sociálních sítích