Pravidelný občasník originálního humoru

Amorův šíp v mém srdci

Autor chlívek (Literární počiny) - vydáno 1.6.2004

Moje první láska byla stejně snová, stejně bláznivá, stejně originální a měla stejně tragikomický průběh jako všechny ty další.


Amorův šíp v mém srdci

Moje první láska byla stejně snová, stejně bláznivá, stejně originální a měla stejně tragikomický průběh jako všechny ty další. Protože jsem zvyklá jít do všeho jaksi naplno – ani v případě lásky nedělám výjimku, a tak moje první lásky měly podobu uragánu a mívaly leckdy až smrtící charakter. Moje první platonická láska se jmenovala Kamil. Bylo nám asi čtrnáct a kolem našeho paneláku to vypadalo jako na staveništi, neboť to bylo v období temna našich architektů, kdy ve městech vzkvétala sídliště jako houby po dešti. A tak jsme svůj volný čas trávili převážně na betonových komponentech jednotlivých staveb a jakýchsi rourách určených bůh ví k čemu. Pro zaujmutí objektu svých snů jsem si jako rekvizitu vzala ven vzduchovku, v pocitu, že takhle si mě Kamil musí všimnout i kdyby nechtěl. To, že jsem předtím strávila asi hodinu u zrcadla nebylo důležité, protože ostatní kamarádky taky a navíc mě ničilo vědomí, že nejsem jediná, komu se Kamil líbil. S předběžným pocitem vítěze jsem tedy vyrazila ven. Vzduchovka skutečně zabrala – ovšem já jsem jaksi stále byla na okraji Kamilových zájmů, a protože nerada prohrávám „bez boje“ – chopila jsem se vzduchovky tak zdařile, že jsem nikoho nenechala na pochybách o tom, že střílení je mým denním chlebem a plaše jsem šeptla kamarádce do ucha: „Hele, teď se trefim támhle do tý roury – kousek před Kamila a schválně, jestli si mě všimne“, a tak jsem také učinila. Ovšem – má mysl, zastřená přemírou citů jaksi opomněla, že úhel dopadu se rovná úhlu odrazu a tak to Kamil „koupil“ přímo do oblasti hrudníku, kde se nacházelo jeho srdce. Když opomenu fakt, že měl spálené tričko a zarudlý flek na hrudi, mé vytřeštěné oči nemohly jaksi nezachytit tu bolest snoubící se se vztekem a nenávistí v Kamilových očích, vysílaných přímo ke mně. Mé ponížení bylo dovršeno chvíli po té, co se Kamil zvedl z oné roury, držíc se místa zranění a se slovy: „Ty si ale kráva“, opouštěl naše společenství se suitou všech svých kamarádů a mých kamarádek v patách. Před očima se mi zatmělo – to proto, že jsem plakala – a ne zrovna potichu, načež jsem doklopýtala domů, odkud jsem několik dní odmítala vycházet. Na podněty svých rodičů, abych šla ven – jsem reagovala velmi laxně a objekt svých snů jsem po několik dní pozorovala pouze za záclonou našeho panelákového okna, abych se ujistila, že ta kamarádka, která se s Kamilem líbá na rohu protějšího paneláku a hladí mu postižené místo – není jeho sestra. Tento – abych tak řekla – pokus o seznámení a vyslání pomyslného Amorova šípu mě jaksi neodradil, pouze mě utvrdil v přesvědčení, že zbraň není tím správným prostředkem k dosažení cíle.

Pak přišlo ještě dalších pár bezvýznamných pokusů směrem k protějšímu pohlaví, ale vrchol mých bouřlivých citů mě čekal až na ekonomické škole, kde bylo tak zoufale málo kluků, že se na ně málem dělaly pořadníky. Protože jsem nikdy nepatřila k výstavním kusům naší školy, řekla jsem si, že to budu muset vzít přes intelekt. Na této škole bylo několik málo objektů, které ve mně vzbuzovali hluboké city a patřil mezi ně i profesor tělocviku. Neexistovala holka, které by se tenkrát nelíbil. Měla jsem štěstí – v tělocviku jsem byla vždycky, vzhledem k mé sportovní minulosti – velmi dobrá. Takže, kromě toho, že jsem naši školu reprezentovala ve sportovní gymnastice, tak jsem se přihlásila i do oddílu juda, který vedl právě tento profesor, jemuž zjevně nemohl uniknout fakt, že ta spousta dívek, která se tam přihlásila – tam pravděpodobně nechodí z lásky k tomuto bojovému sportu, ale z naprosto zištných důvodů. Můj zájem o pana profesora ovšem ochladl ve chvíli, kdy mi při nácviku výmyku na hrazdě a za pomoci onoho školního krasavce, který mi dával záchranu – prasklo ramínko u podprsenky a já musela tělocvičnu chvatně opustit, neboť jsem touto skutečností byla naprosto paralyzována. Taky mé judistické úspěchy dovršily vrcholu ve chvíli, kdy se mi podařilo pana profesora chvatem zneškodnit tak, že dopadl naznak na žíněnku a já na něj. V jeho slovech: „Nejdřív si musíte rozmyslet, co s útočníkem zamýšlíte“ jsem jaksi nezaslechla tu správnou podporu pro mé další úspěchy v tomto sportu, a tak jsem boj o pana profesora nenávratně vzdala.

Dalším mým objektem byl Petr. Měl rachitické vzezření, které mi tenkrát – nevím proč – imponovalo a uměl hrát krásně na klavír. A protože i já jsem v sobě našla vlohy pro toto umění – za krátko se stal mým učitelem a já jeho hypnotizujícím žákem, který nasával každé jeho slovo a trefně mířený akord jako houba. Nechtěla jsem nic uspěchat a tak jsem tajně a trpělivě vyčkávala, kdy se Petr vysloví. A vyslovil se. Po několika měsících mého platonického zamilování mi sdělil, že miluje moji spolužačku Vendulu a poprosil mě o radu, jak to zakouzlit, aby byly jeho city opětovány. Několikrát jsem polkla hořkou slinu – nenápadně zamáčkla slzu do kapesníku, předstírajíc akutní zánět spojivek a celou tu dlouhou a nekonečnou cestu autobusem ze Žatce do Mostu jsem Petra školila ohledně milostných manévrů, kterým Vendula nemohla nepodlehnout. Smůla byla v tom, že rachitický Petr nebyl zrovna její typ.

Vrcholem mých platonických úspěchů se stal na střední škole Honza, který nadobro změnil moje představy o kráse. Jezdil s námi každé ráno do Žatce – v autobuse plném pubescentních studentek ekonomické školy. Už na první pohled bylo zřejmé, že jde o osobu velmi charismatickou a bohémskou, která byla zastřena takovým tajemnem, že když nastoupil do autobusu – lehčí povahy omdlévaly. Protože můj písemný projev byl odjakživa nesrovnatelně kvalitnější, než verbální, rozhodla jsem se napsat jeden ze svých nezapomenutelných dopisů, ve kterém jsem barvitě vylíčila své city k této osobě. Neodradil mě ani fakt, že pokud se mi Honza vysměje, budu muset pro zbytek svého studia dojíždět do školy stopem anebo se z donucení stanu příznivcem pěší turistiky. A tak jsem se jednoho dne rozhodla, že ten dopis doručím, i kdyby mě to mělo stát život. V praxi to znamenalo – vystoupit tam kde Honza a nějakým nevtíravým způsobem mu tento dopis vnutit. Připadalo mi to prostinké – do chvíle, než Honza zjistil, že ho někdo sleduje a přidal na tempu. Nebylo divu, když k němu denně vysílal plný autobus dívek milostné pohledy. Ale já se nevzdala, a tak, jak se zrychloval můj tep, zrychlovalo se i tempo mé chůze. Od kolapsu mě a nejspíš i samotného štvance zachránila rozvázaná tkanička na Honzově botě, a tak jsem mohla celou tu trapnou transakci dotáhnout do cíle. Brunátně a upoceně jsem mu beze slov předala svůj dopis a s pocitem zmláceného psa odvrávorala domů. Jaký byl můj údiv, když mě jednoho dne Honza překvapil za dveřmi našeho bytu. V tom milostném poblouznění jsem si ani neuvědomila, že jsem do dopisu – kromě toho všeho – prozradila i svou adresu. Po té, co se o mě přestal pokoušet infarkt – jsme s Honzou pokecali a já zjistila, že krása se ne vždycky snoubí s povahou. A tak se z nás stali kamarádi, protože jsem to nakonec byla já, kdo nebyl ochoten své city opětovat. Nicméně, v očích celého autobusu jsem získala na vážnosti, protože jsem všem těm kráskám, co mohly zdobit titulní stránky časopisů, svým přátelstvím s Honzou vyrazila dech.

A tak se ze mě stala vrba a doživotní kamarádka všech mužů, kteří chtějí získat – pro mě naprosto nepochopitelné typy žen. Tuhle roli jsem si ovšem zamilovala, protože dneska už asi tuším, co to ta láska je a hlavně už žádnou nehledám, protože si mě našla ona sama.


Hodnocení : (1) (2) (3) (4) (5) Průměr (3)


|
Poslední změna : 1.6.2004 07:17, Vytvořen : 1.6.2004 07:17, Vydán : 1.6.2004, 8412x

Komentáře pro ty z Facebooku

 


REKLAMA

Články e-mailem

Stačí zadat e-mail

a Feedio se už o vše postará

POOH.CZ na sociálních sítích