Pravidelný občasník originálního humoru

Můj táta aneb jaké to je nebýt?

Autor chlívek (Pel mel) - vydáno 25.9.2003

Můj táta je Anděl, který je pořád se mnou, ať mám pocit nekonečného štěstí anebo naopak pocit, že už vlastně nemám co zkazit na tomhle světě a kdy se mi chce odletět někam tam za ním – do oblak, přestože vím, že je pořád se mnou.


 Když jsem byla ještě malá holka, dost často jsme si povídali o hudbě a o vesmíru a já už tenkrát, bůh ví proč, jsem taky dost často přemýšlela o tom, jaké to je, když člověk už není. Nevím, jestli to byla nějaká předtucha nebo strach, ale pamatuji se, že mě ta myšlenka velmi trápila. Sedla jsem si v pokoji – do tmy a snažila se představit si ten pocit „nicoty“. Hrozně mě to bolelo, když jsem na všechny ty moje milé lidičky koukala jakoby zvenčí a oni mě neviděli. Ten pocit byl tak trýznivý, že jsem se vybrečela až do samého dna svých slz a to mě vyčerpalo natolik, že jsem usnula a probudila se až ráno s očima angorského králíka a s pocitem, že přece jenom pořád ještě žiju.

 Užili jsme si s tátou spoustu legrace, nejspíš proto, že náš humor chápal málokdo, včetně maminky. Nebyla jsem ovšem zrovna ten typ vzorného dítěte a tak jsem si občas vykoledovala slušnou nadílku v podání tatínkovy hornické těžké pravačky. Pamatuji se, že mě to tenkrát příšerně uráželo, ale dneska, co by rodič, už chápu, co tím táta myslel, když říkal, že jsem „vrahem jeho zdraví“.

 A pak přišel jeden letní den a já se vracela z tábora domů. Na rodiče jsem se těšila asi tak, jako pětileté dítě na vánoční dárky. U autobusu tenkrát čekala jenom maminka a já cítila srdce až v krku, když se mi snažila v klidu vysvětlit, že táta je v nemocnici. Nechápala jsem, proč brečí, když mi říká, že to není nic vážného. Od této chvíle se mi život rozdělil na dva světy. Jeden svět jsem žila doma a druhý v nemocnici – s tátou. Trvalo to několik let a já postupně dospívala a každý večer se modlila k bohu, aby mi tátu nevzal. Takže, zatímco ostatní holky běhaly s klukama po diskotékách, já se zdržovala doma a těšila se z každého dne, který mi osud dopřál prožít v přítomnosti táty.

 Svět mezi nemocnicí a domovem se prolínal tak, že už mi ani nepřišlo divné, že to tak je. Jednou, když zase táta nebyl doma a my jsme s maminkou doma připravovaly oběd, v klidu, neboť naše důvěra v moderní lékařství neznala hranic, přišel telegram o tom, že táta už NENÍ ! Připadalo mi příliš nepravděpodobné, že ta věta, která se do mě zařízla jako skalpel by mohla být hranicí mezi tím, kdy někdo JE a tím, kdy už NENÍ. A to bylo naposled, kdy jsem dokázala brečet. Brečet lítostí, že jsem mu nestačila říci, jak moc ho mám ráda a taky proto, že jsem měla vztek  na tátu, že si klidně odešel  a já ho tolik potřebovala. Potřebovala jsem se ještě toho tolik dozvědět a on už si klidně NEBYL!

 A tím definitivně skončilo moje dětství, které odletělo spolu s iluzí o spravedlnosti tohoto světa nenávratně do říše snů a život mě surově vyplivnul do světa dospělých, plného pokrytectví a falešného předstírání citů. Několik let jsem se snažila vyznat v tom, proč dospělí něco jiného říkají, než to, co doopravdy cítí a popravdě řečeno, nikdy jsem tuhle záhadu nerozluštila. Od té doby uběhlo pěkných pár let – myslím, že osmnáct a já zjišťuji, že dospělí jsou pořád stejní, i když i já jsem už dávno dospělá, ale jak jsem se tak usilovně snažila zachovat si v paměti to období, kdy táta ještě BYL, asi už navždycky mi zůstala ta duše mých necelých osmnácti let a mně pořád ještě nikdo nevysvětlil, proč dospělí něco jiného říkají, než skutečně cítí. Nejspíš už na to nikdy nepřijdu.

 



|
Poslední změna : 25.9.2003 08:01, Vytvořen : 25.9.2003 08:01, Vydán : 25.9.2003, 6709x

Komentáře pro ty z Facebooku