Pravidelný občasník originálního humoru

Autoškola

Autor chlívek (Literární počiny) - vydáno 3.9.2003

Jak přežít kurs autoškoly :o)


Bylo léto, prázdniny se chýlily ke konci a já si říkala, že kromě jízdy na kolečkových bruslích, která připomínala amatérské záběry do pořadu „Natoč to!“, jsem nezažila nic, co by stálo za to, abych vám to vůbec vyprávěla.

A pak přišlo září a s ním i kurs pro ty, co zatoužili po dobrodružství za volantem osobního automobilu. Kurs autoškoly není téma, na které by se chodilo do kina, až na jednu drobnost. Ta drobnost jsem já, totální technický antitalent. Jak týdny běžely, přestala jsem vnímat souvislosti při úvahách, jaké pohnutky mě do tohoto kursu přivedly, jestli snad vrozená drzost, anebo fakt, že už pro mě život ztratil smysl a sebevraždy zastřelením vyšly z módy.

A tak se stalo, že jsem naprosto v bdělém stavu a dobrovolně vyrazila vstříc své první jízdě. Úsměv na mé tváři zrcadlil naivitu malého dítěte, které se rozhodlo převrávorat napříč místností, aniž by tušilo, že na jejím konci stojí ta příslovečná rozpálená kamna. „Co se mi může stát?“ říkala jsem si cestou, která v mých představách zcela zřetelně splňovala tvar rolovací dráhy pro letadla, což vypadá asi takhle: „Nikde nic a někde v dálce velká budova letištní haly“. Z mého snění mě vytrhl hlas toho hodného a neskutečně trpělivého instruktora, jak mi byl barvitě vylíčen mou kamarádkou a jakoby zdálky ke mně zaznívala věta: „Ták a teď si přesedněte“. Ten andělský hlas patřil panu Tomanovi, který si chvatně vystoupil a šel mi taktně naznačit, že můj snový život na sedačce spolujezdce právě skončil a naprosto nekompromisně mne pasoval do stavu řidičů osobního automobilu.

Zmocnila se mě lehká nevolnost, když jsem pod nohama ucítila něco, co mi dost vážně připomínalo pedály od piana. Jakoby naschvál mi hlavou zazněly první tóny mého, jindy tak oblíbeného Requiem. Zaplašila jsem je grimasou, která snad pouze znalcům abstraktního umění mohla napovědět, že v původním záměru autora šlo o úsměv. Snažila jsem se nepropadnout panice, a to ani po té, co jsem s hrůzou zjistila, že má představa rolovací dráhy má naprosto reálnou podobu vozovky a že to, co právě prosvištělo kolem, nebyl pravěký ještěr, ale nejspíš nějaký druh nákladního vozidla, určeného k přepravě panelových domů. „No co“, uklidňovala jsem se v duchu, „Asi mi chce vysvětlit, kde je řadící páka a tak“ a nebyla jsem daleko od pravdy. „Takže“, začal pan Toman svou výuku na místě „Tady je jednička, dvojka“ a dál už jsem neposlouchala v pevném přesvědčení, že ty ostatní rychlosti jsou mi k ničemu, když stejně stojím a nikdo na světě mě nedonutí tento stav změnit. „Vlevo spojka, brzda a plyn“ vnímala jsem napůl ucha a divoce žvýkala Orbitku bez cukru, aby nebylo poznat, že se zhruba do pěti minut dostaví srdeční arytmie. Místo toho jsem vyloudila svůj křečovitý úsměv a kývala hlavou jako oslík, na znamení, že samozřejmě vím, o čem je řeč.

 Moje předstíraná suverénnost zřejmě v panu Tomanovi zvrátila pochyby o tom, co jsem mu o sobě vyprávěla před vstupem do kursu a moje varování, že nejsem schopná bez cizí pomoci přejít přes silnici, aniž bych neochromila plynulost silničního provozu, prostě přestal brát vážně a vojenským drilem zavelel „Ták a jedem!!!“. „Co že?“ vyjekla jsem, jakoby na mě mluvil nějakou cizí řečí z jiné planety a pro případ, že by můj vyděšený výraz nezabral, jsem chvatně dodala: „Vy se chcete zabít, ne?“ „Proč?“, zeptal se úsměvně pan Toman a tvářil se, že mé otázce nerozumí a o tom, že jí nepřikládal žádnou zvláštní důležitost mě vzápětí přesvědčil tím, že jaksi zcela bez mého přičinění zařadil jedničku a pak už si jenom pamatuji, že jsem jela a pokaždé, když jsem míjela nějaké auto, zmohla jsem se na: „Áááááááá, pane Toman, pomóc, náklaďák, co mám dělat…?“ „Nic, jeďte“, ozval se ledově klidný hlas pana Tomana, načež si rozložil noviny a zahloubal se do výsledků z fotbalových utkání předešlého dne.

Bála jsem se na něj podívat, ze strachu, abych nezjistila, že nešlo o optický klam a taky proto, že mi připadalo surové zabít ty lidi, co nevinně kráčeli po chodníku a netušili, že ten člověk za volantem, co má v očích výraz postřelené srnky, nemá s řidičem nic společného. Pro zbytek mé, abych tak řekla, „Prima jízdy“, se pan Toman tvářil, jakoby ve voze v podstatě vůbec nebyl a hluboce ponořen do své četby, kterou sem tam proložil nějakým tím telefonním hovorem se omezil na strohé: „Doleva, doprava, spojka, brzda, blinkr“. Z rovnováhy ho nevyvedl ani sám fakt, že jeho pokyn „Zařaďte dvojku“ v mém provedení znamenal: „Zařaďte čtyřku“. Mé utrpení vyvrcholilo jízdou v jednosměrné ulici, o které jsem si vždycky myslela, že z důvodu její nedostatečné šířky je pro osobní automobily neprůjezdná. Jízdu jsem ukončila, nevím jak, u nás, před domem a zhroutila jsem se až ve chvíli, kdy jsem vrávoravě doklopýtala do bezpečí svého bytu.

Když jsem zase začala vidět na oči, po té, co jsem si je málem vybrečela, usnula jsem spánkem, který spíše připomínal hluboké bezvědomí a probudila se s přesvědčením, že v autě strávím zbytek života v roli spolujezdce.

To bych ale nebyla já, abych se smířila s pocitem, že nezvládnu něco, co spousta lidí běžně zvládá a pokládá to za naprosto banální úkon, připomínající stereotyp ranní hygieny. Takže už asi tušíte, že nešlo o mou poslední jízdu a ti slabší z vás nejspíš pocítíte při pohledu na kličkující automobil s označením „Autoškola“ nepříjemné mrazení v zádech. Představa, že na sedadle spolujezdce sedí náruživý čtenář včerejších fotbalových výsledků a vozidlo řídí člověk, jenž má v očích ten známý výraz srnky při lovu vysoké, vás pravděpodobně přinutí, pokud na to budete mít čas, zamyslet se nad mottem, umístěným na zadním nárazníku našeho výukového vozu, které zní: „I největší mistři volantu kdysi začínali“.



|
Poslední změna : 3.9.2003 11:56, Vytvořen : 3.9.2003 10:21, Vydán : 3.9.2003, 7889x

Komentáře pro ty z Facebooku