Pravidelný občasník originálního humoru

Není ministerstvo jako ministerstvo - Ministerstvo vzdělávání v Kábulu

Autor chlívek (Pel mel) - vydáno 31.3.2006

V Kábulu krásně, slunečno, jasno, všude cítit jaro, kluci na kopci u vybombardované hrobky nějakého krále pouští draky a křičí svojí naučenou, kterou uslyšim ještě tisíckrát: Where from, Mister? Těžko věřit, že před 24 hodinama mě zábly tlapky, když jsem se brodila břečkou sněhu u Botiče.


Na cestě zletiště do kanceláře objedeme oba dva kopce na kterých se Kábul rozkládá. Z jednoho je vidět na druhou stranu města – tu přístupnější od jihu, přes kterou se valily jednotky Islámské strany Gulbuddína Hekmatjára při obsazování Kábulu v dubnu v devadesátým druhým roce. Po další čtyči roky, kdy zahyne v Kábulu 50 000 civilistů si Hekmatjár, Masúd (ještě o něm uslyšíme – miláček národa), Dostúm, Rabbání a Hazaři budou vesele bojovat mezi sebou o ovládnutí Kábulu, zatímco u Kandaháru se od devadesátého čtvrtého bude formovat Taliban, aby v září 96 Kábul dobyl.

Hekmatjár má ještě jedno prvenství: v 93 se stává předsedou vlády a v 96 ještě před ovládnutí Talibánem uzavírá všechna kina v Kábulu a zakazuje vysílat hudbu ve státním rozhlasu a televizi.

Na jižní straně Kábulu jsou i Barburovy zahrady, které jsou také (jako celé město) rozbombardované. Jsou opravovány místní NGO Aga Khan místního Billa Gatesa (ne že by dělal do kompů, ale tak bohatého, prince Aga Khana, který ovládá několi podniků tady v Afg a v Pákistánu, ale sám vesele žije v Evropě). Proti té jeho NGO je moje ochranitelská organizace úplný žabař ve všech směrech: vybavení kanceláře, ubytování svých expatů, odbornost místních i expatů, objem peněz na projekty a vůbec.

Dvoudenní pobyt v Kábulu využívám k Návštěva Ministerstva vzdělávání a dožadování se jejich spolupráce. Bylo to první setkání s afgánskou byrokracií. Budova ministerstva je na hlavní silnici, tj. na asfaltové. Na chodníku sedí opraváři bot. To je snad jasné, že každý kdo jde kolem Ministerstva vzdělávání potřebuje přibýt podrážku.

Dovnitř a ven proudí davy lidí. Neznám ještě přesné rozdělení kompetencí mezi centrální, provinční a distriktovou úrovní a nevím tedy, jaký druh lidí sem proudí, ale brzy budu mít čest všechny tyto instituce poznat.

Výzkum na rozdělení kompetencí mezi ministerstvy prování agentura pro koordinaci pomoci v Afg (AREU) a výsledky výzkumů jsou výborný, protože obsahují spousty čísel, která se dají použít do proposalů a obměkčit tak tvrdé finanční srdce potenciálního donora (moje nejpoužívanější čísla zřejmě budou: negramotnost žen 90%, negramotnost mužů 75%, průměrný počet dětí na jednu matku: 6,7). Zatím mi přijde legrační, že ministerstva nejsou schopny popsat toto rozdělení samy.

Přeskokem přes náhražku pangejtu zaplněného směskou modrých igeliťáků, bláta a slupek od mandarinek člověk přistane v brance v plotu. Uvnitř budovy je laserový rám, který by měl odhalit pašeráky bomby do instituce. Něco jako při vstupu do našeho MPO. Rám sice není připojen do zásuvky (a kdyby byl, tak elektřina chodí jen když se jí chce), ale zato kolem něj posedávají čtyři muži, kteří suplují jeho funkci. Ženy chodí za záclonku, kde jim je jejich zavazadélko prohledáno dvěma ženami, které kvůli této činnosti na chvíli opustí svojí placku chleba namáčeného do směsky suchého koření a okusování čili papriček, podíví se, proč se sem vleče ženská a ještě má v baťohu foťák. Na tuto situaci (žena a ještě navíc něco nese a ještě navíc to něco vypadá jak tikající bomba) zjevně nepřipraveny přivolají posilu z nejkompetentnějších: laserového zástupce. Ten foťák zabaví a vydá mi ošmudlaný barevný papírek jako zástavu.

Uvnitř budovy to vypadá jako v hale nádraží Vršovice, jen je tam na chodbách o něco víc prachu, pavučin a rozbitých židlí. Na každém patře je recepce: prázdný kovový stůl s několika chlapy, kteří vypadají, že tam jen na chvíli zaskočili vypomoci a při vyřknutí jména člověka, kterého jdu navštívit nás posílají z jednoho patra na druhé.

Schůzku dopředu sjednával můj lokální spolupracovník, takže nepřekvapuje, že místo setkání je v úplně jiné budově jiné instutice na jiné straně Kábulu. Alespoň jsme měli pěknou vyhlídkovou jízku. Jeden meeting denně vydá na 3 hodinový výlet – hodinu v zácpách bez existence dopravních předpisů přes město, půl hodiny shánění člověka s kterým je domluvená schůzka (to je ten lepší případ, když se ví, za kým se jde. Horší to je, když se přichází řešit nějaký problém a neví se jméno člověka – na tento případ „recepce“ není vybavena) a půl hodiny schůzka s desetiminutovkou společenských frází.

Kanceláře vedoucích oddělení jsou vybraně vybavené: koženková křesla, konferenční stolky, masivní stůl na stupínku a černý Dell a LCD monitor. Co na tom, že vedoucí oddělení na počítači dělat neumí – jeden z lidí v jeho oddělení umí a jeden z nich také umí anglicky, aby mohl jednat s NGO. Vztah státní správy, samosprávy a NGO je lahůdka sama pro sebe, popíšu jindy.

Ten ministerský úředník, který umí dělat na počítači, má i email – většinou na yahoo.com. Ministerstvo má totiž vlastní doménu, připojení na Internet a své webové stránky, na stránkách vystaveny nějaké dokumenty, bohužel vše z roku 2002, kdy pravděpodobně nějaká NGO v rámci projektu web vytvořila, dokumenty vyvěsila a své dílo předala do správy Ministerstvu. Od té doby proběhl přesně spočítatelný update obsahu: 0.

A tohle je noční můra všech projektů v Afg: udržitelnost po ukončení projektu




Poslední změna : 8.4.2006 13:35, Vytvořen : 31.3.2006 20:13, Vydán : 31.3.2006, 5595x

Komentáře pro ty z Facebooku

 


REKLAMA

Články e-mailem

Stačí zadat e-mail

a Feedio se už o vše postará

POOH.CZ na sociálních sítích