Pravidelný občasník originálního humoru

Návraty : Miluji barvy podzimu

Autor chlívek (Literární počiny) - vydáno 17.9.2014

Miluji vůni spadeného listí, poslední teplé dny, sluníčko stále ještě ohřívající prokřehlé člověčenstvo a přicházející zimní vítr. Miluji přírodu chystající se k zimnímu spánku.


Celý celičký rok se těším na příchod podzimu. Dny plné laskavého podzimního sluníčka s posledními náznaky uplynulého léta. Příroda mění barvu do barevného kaleidoskopu tak těžko popsatelného slovy. Barvy tak rozdílné proti druhé nejbarevnější části roku, jaru, mě naplňují sentimentem a tichou pokorou. Po horkém a ubíjejícím létě přichází období v roce pro mě nejkrásnější.

Období kdy den ztrácí svoji sílu na úkor tmě a noci, den kdy zmizí všudypřítomný cvrkot cvrčků, příznačný pro letošní léto. Stejně tak jako je už dávno pryč večerní koncert žab doprovázejícím letošní jaro. Období ptačích hejn chystajících se k dlouhému letu za svým druhým domovem, letu šípovitých formací pohybujících se večerní podzimní oblohou. Uvadlá a uschlá skalka sousedů od naproti už není tou výspou barevných jarních květů. Nedokáže konkurovat, odešla, uvadla, umřela. Aby opět na jaře zazářila jarními barvami, nemajícími s těmi podzimními žádné srovnání.

Podzimní slunce, to klasické podzimní slunce, už nedokáže tak pálit jako to letní, ale oslnit dokáže úplně stejně. Možná ještě víc. I jeho se dotkla změna barev. Poslední květy odkvétají, na keřích rudě září šípky, zelené listy mění barvu do žluta, ruda, hněda, ohňostroj barev začíná. Tráva znavená letními vedry už ale jenom čeká na svoji novou jarní příležitost. Nekončící kolotoč tak strašně podobný životnímu pinožení lidí. Věčný koloběh probíhající jaksi mimo ně, přesto ovlivňující jejich životy. Jaké to bylo před mnoha a mnoha lety? V době kdy člověk byl opravdu spjat s přírodou a nesledoval jí jenom z oken aut? Žil v ní a s ní a nebyla pro něj jen prostředím oddychu či povyražení při náhodou volném víkendu?

Prach jsi a v prach se obrátíš, říká jedno velmi staré rčení. Lidské roční období má své období podzimní. Zima, která po něm přijde už bude mít jenom jedno vyvrcholení. Obrat v prach a návrat kamsi odkud není návratu. Kdy vlastně začíná podzim života? Rozdělením života na čtyři shodná období? Dětstvím, čerstvou dospělostí, zralostí a stářím? Které je to správně rozdělení? Kdy stojíme na začátku podzimu svého života? Bude podzim lidského života stejně krásný a barevný jako přírodní podzim?

Jsme ochuzeni, okradeni. Po lidské zimě žádné nové jaro nepřichází. Své roční období si užijeme jenom jednou, bez možnosti zkusit to znovu. Všechno to krásné barevné co se přes zimu uloží ke spánku, všechny ty květy a listí co opadají, všechna ta tráva co uschne, všechno se to s jarem opět probudí k novému životu. Dostane novou šanci, šanci nám odepřenou.

Miluju ty podzimní barvy, miluju zkracující se dny. Mám slabost pro konec dne, kdy světlo bojuje s přicházející tmou. Pro tu část dne, kdy je možné úplně všechno a víly se probouzejí ze svého spánku aby se připravily na bezmračné noci s měsícem zářícím jim na cestu chladnoucí přírodou. Miluju krásný svět pohádek a pověstí, který v barvitosti podání a nápadů v mnohém odpovídá právě podzimu. Zelné fráčky hastrmanů, třpytivý svit bludiček, temný les s bludným kořenem číhajícím na náhodného bloudivce. Domácí skřítky přemísťující věci abychom je nemohli najít. Anděle ochraňující náš nejhlubší spánek. Čápy a vrány přinášející nový život. Ten zvláštní svět neviditelný pro většinu lidí, přesto existující zároveň s tím naším. Duch a sílu stromů, život a energii ve vodě. Krásu v světě tady i hrůzu ve světě tam.

S napětím vnímám dny kdy se mění svět. To podivné napětí večerní oblohy, to pomíjivé zdání čehosi, co se možná děje na druhém konci světa, možná přímo vedle mě. Ten podivný pocit nevyhnutelného, moment kdy Slunce nenávratně zapadlo za obzor a přetahuje se s Měsícem o vliv nad světem pod. První hvězdičky nesměle rozsvěcující se nad usínající přírodou, ptáky ukládající se k spánku a na poslední chvíli si sdělující své denní zážitky. Ježky dupající v trávě pod planou jabloní a hledající večeři. Zajíce vylekané se schovávající v křoví. Kočky na svém prvním večerním výletě za potravou plné dychtivého očekávání toho konečně pořádného úlovku. Myš krčící se v díře. Psa nasávajícího všechny ty pachy, které zanechal právě odcházející den. 

Fascinující večerní obloha dokáže vykouzlit barvy zcela nepodobné těm posledním. Modrá, má nejoblíbenější barva. Modrá, melancholická, zamyšlená a plná očekávání. Modrá, která je dobrá, jak se zpívá v jedné písničce. Modrá, barva přechodu do černočerné tmy. Čí rukou vlastně vznikl svět tak plný barev, změn, dění, krásy a očekávání? V rukou koho se měníme v bytosti žijící své životy? Miliardy lidských bytostí vzhlížejících v naději ke každému ráno. Ke každému jaru nového dne. Večer. Je podzimem každého dne, přichází po pracném a namáhavém létu dne. Fascinuje mě stejně jako podzimní roční období. Přináší odchod světla, příchod tmy, příchod vlády toho druhého světa. Vše zaklíčované do pohádek, pověstí a pověr. S věky jsme zapomněli jak to vlastně je a betonová a asfaltová civilizace nás připravila o to nejkrásnější.

Spěcháme, pracujeme, žijeme, myslíme si že žijeme, pracně se snažíme bruslit životem bez nejmenšího odporu, zapomínáme kdo jsme a připojujeme se k davu. Ovládání po celé své léto dne. V hlubokém útlumu v zimě svého dne. Ztrácíme i poslední okamžiky své svobody. Zapomínáme kým jsme, nejlepší obranou proti tíži života ztrácíme to nejpodstatnější ze svých já. Barevnost. Šedivé postavičky. Kam se podělá modrá?

Modrá obloha, modrý oceán, modré sny, modré růže, modré tulipány, modrá krev. Jen Bůh ví která modrá je vlastně ta správná. Modré oči ve kterých se můžete utopit, modrá chrpa na kterou se můžete podívat na okraji cesty z dětství. Stali jsme se součástí stroje na úspěch a přitom nikdy nevím jestli se úspěch dostaví. Honíme se za ideály krásy, bohatství, vlastnictví, postavení, pověsti. Pro samý shon se nedokážeme zastavit a podívat se na krásy podzimu. Přiznat si bezradnost, chybu, omyl, postavit se všemu čelem a pochopit co je podstatné a co není. Oč jednodušší to má podzim. Vždy po něm bude následovat zima. Vždy před ním bude léto. Každé ráno vyjde znovu Slunce. Každý večer se Slunce a Měsíc budou na chvíli setkávat na obloze aby to ještě jednou zopakovali ráno. Každé ráno budete znovu vstávat, každý večer budete znovu usínat.

Užívejte si podzimu. Může tu být jenom jednou. Ten další už nemusí přijít. Ten další už nemusí patřit vám. Někdo si může podzim přivlastnit. Absurdní? V zvláštním světě okolo to není nic nemožného. Svět je bláznivý, přesto je to krásné místo pro život.

PS: Napsáno v září 2003. Přesně 23. září ... k neuvěření



|
Poslední změna : 18.9.2014 08:23, Vytvořen : 23.9.2003 21:37, Vydán : 17.9.2014, 18469x

Komentáře pro ty z Facebooku

Aktuální články autora



REKLAMA

Články e-mailem

Stačí zadat e-mail

a Feedio se už o vše postará

POOH.CZ na sociálních sítích