Pravidelný občasník originálního humoru

Moje první stanování

Autor chlívek (Pel mel) - vydáno 14.1.2006

Já vím, je leden. Ale tak nějak nemůžu spát a přitom bloumání po stropě jsem očima zavadila o naši skříň, na které jsou naskládané spacáky, karimatky, a taky můj krásný, dva roky starý stan. Leží tam a stejně jako já se těší na léto, až zas spolu někam vyrazíme. Tak asi proto jsem dostala chuť napsat Vám něco o mém prvním stanování vůbec...:-)))


Pokud bychom chtěli být přízemní, dalo by se říct, že se lidé dělí do dvou skupin: na vidláky (obyvatelé vesnic, vísek a opuštěných samot) a měšťáky (to jsou ti ostatní). Měšťáci se pak ještě dělí do podskupin maloměšťáci a Pražáci. Každá skupina má jistě něco do sebe, své plusy i mínusy. Naše rodinka pochází z malého města. Tudíž jsme logicky maloměšťáci - pro ryzí Pražáky ale paradoxně jen vidláci a pro vidláky naopak skoropražáci. Prostě si nevyberete. Já a můj brácha jsme měli jednu celkem podstatnou nevýhodu. Ač de facto z "vesnice", byli jsme klasické panelákové děti. Život na venkově měl pro nás stejné kouzlo jako divoký západ v knížkách od Karla Maye, a tak jsme se vždy těšili na prázdniny k tetě do malé vesničky Komárov.

Každý rok jsme se celý jeden týden mohli oddávat průzkumničení na rozlehlém hospodářství tety a strejdy, téměř bez dozoru a s velmi malým množstvím omezení a zákazů. Tam jsem poprvé vlezla do chlívku k praseti, bratr mohl sekat sekyrkou dříví, trhali jsme maliny, honili slepice a ráno vybírali teplá vejce z kurníku, spali na seně a házeli kamení na vosí hnízda. Dodnes se všichni chechtají mému urputnému dětskému zapírání, že morčata a králíky obcházím obloukem, zatímco mi teta z kapsičky u lacláčků vyndavala králičí bobky, které jsem tam nabrala při lezení do kotce. Prostě pro děti absolutní ráj!

Co ovšem patřilo do kategorie zákazů, bylo rozdělávání ohňů či ohňová signalizace v okruhu 100 km od Komárova. A my to respektovali. Proto jistě pochopíte naši neskutečnou radost, když se jednoho dne u tety a strejdy objevil náš děda (kterého jsme do té doby viděli asi dvakrát) a oznámil, že si s babčou pořídili stan a že na naši počest uspořádají pravé kempování u nich na zahradě. A ke stanování nesporně patří i opékačka buřtů, což chce samozřejmě oheň, a že to bude prima a máme dojet hned druhý den.

Popravdě, radovali jsme se jen já a brášule. Přítomní dospěláci byli rozpačití, ale v zájmu zachování dobrých vztahů bylo rozhodnuto, že městské děti BUDOU NAKONEC vypuštěny na dědovu zahradu za účelem opečení buřtů a stavby stanu. Trochu jsme se s bráchou báli, že se ztrapníme, nikdy jsme stan nestavěli, ani spát jsme nedočkavostí nemohli. Druhý den zahoukala před domem dědova cisterna, my vesele naskákali a jelo se.

Naši prarodiče vždy platili za svérázné severočechy, ale na to, co nás čekalo, jsme ani v našich dětských hlavinkách nepomysleli. První šok byl stan. Děda už cestou máchal rukama, že je to ten největší stan, co se vůbec vyrábí. Úplně nás zavalil pocit zodpovědnosti, že budeme stavět něco tak velkolepého, a v tu chvíli jsme už chápali, jak se asi musel cítit Karel IV., když mu před očima rostl nový most přes Vltavu. Jen co jsme dojeli k prarodičům domů a babča nás pořádně pomuchlovala, zavedl nás děda k dílně a ukázal na modrou hromadu na zemi. Bylo to flekaté, špinavé cosi. Prostě stará stanová plachta. Byli jsme trochu překvapení, stan se přeci balí do praktického obalu a má spoustu kolíků a tyček. Tyčky ani kolíky nikde. Děda jen pokrčil rameny, že tak to dostal, a že darovanému koni na zuby nekoukej. Tohle pořekadlo my znali, ale bylo jasné, že bez tyček stan bude stát jen těžko, a tak jsme s bráškou upadli do těžkého smutku. Zřejmě to dědu nastartovalo, že sprásknul ruce a svým klasickým brouk-pytlíkovským stylem pronesl, že to by bylo, abychom ten stan nepostavili, a že když to slíbil, tak prostě STAN BUDE. Zmizel v útrobách kůlny a postupně začal vynášet hromadu prken, hřebíků a nějaké nářadí. Pak významně kývl na bráchu, že jako správní chlapi se postarají o střechu nad hlavou a my ženy že se máme postarat o jídlo. Babča mě popadla a šly jsme do domu, kde jsme nakrájely chleby, připravily hořčici, kečup a buřtíky a vynášely to postupně ven na dvůr. Tam zatím rostla podivná kontrukce - dalo by se říct prostorová ohrada...už od pohledu celkem slušné montrum, ale musely jsme s babčou uznat, že velikostně to docela trefili a že ta plachta na to asi skutečně půjde umístit.

Po dokončení kosmetických úprav nastala chvíle pravdy - děda s brášulou popadli monstrum a obrátili ho do správné polohy. Prkna zlověstně zavrzala, ale vydržela a stála. Pak přišla na řadu lavička, kterou postavili pod tento prkenný přístřešek a zazněl další rozkaz: "Tak si holky pod to sedněte, my tady s Michálkem vezmeme tu plachtu a přehodíme přes kostru a vy budete jak královny už pod stanem." Nechtělo se mi. A pak už si jen pamatuju, jak jsem plakala, když mi na hlavu a na tričko padali ti ohavní škvoři a jiná chamraď, zatímco děda s bráškou tu plachtu roztahovali a připevňovali. MUSELY jsme jim to s babčou pochválit, až pak nás pustili zpět do domu a já poprvé pomyslela na to, že bych nejradši byla zpátky u tety a strejdy.

Bylo mi divné, že děda s bráškou postavili stan hned u domu, vždyť tam široko daleko nebylo žádné ohniště. Kam budeme chodit opékat ty buřty? Odpověď přišla záhy - rachot, který se ozýval z venku, dával tušit, že děda sype z rukávu další nekonvenční řešení: byl to veliký, trochu zrezlý sud, původně buď na benzín nebo zřejmě na nějakou těkavou jedovatou látku. Když do něj děda hodil tři polínka a škrtl uvnitř sirkou, blaflo to hrozně rychle, ze sudu se valil černý dým a oheň se rozhořel až téměř k samému okraji. Kdeže to foglarovské zakládání ohně s trochou třísek, starých novin a trpělivého rozfoukávání ohně! Špitla jsem bráchovi, zda se nebojí, že to bouchne. Odpověděl standardně "Nebuď pitomá, ségro!", tak jsem se trochu uklidnila, ale opékat si buřt nad tím černým dýmem se mi nechtělo. Děda s babičkou pak zmizeli opět v domě. Zlatý hřeb měl totiž teprve přijít. K ohni patří hlavně co? No přeci hudba, písně, trocha rozveselení! Stačily tři pospojované prodlužováky a menší skřínka s integrovaným gramofonem (dovoz z Itálie, zřejmě 1. pol. 20. stol.) už trůnila vedle lavičky pod "stanem". Bohužel, téměř žádná gramodeska nebyla ve stavu, že by se dala poslouchat - většinu rozpíchali naši bratranci kružítky. Jednu jedinou si ale zničit nedovolili - byl to výběr italských hitů z let sedmdesátých, dědova láska. Kdyby na této gramodesce byla jediná dírečka, nedožili by bratranci rána. A tak děda zapnul kouzelnou italskou skřínku a v poklidné vesničcce se na plné pecky rozezněly tóny italských songů. K nebi se valil černý dým ze sudu, babča s dědou seděli pod stanem a radovali se, jak se jim to stanování pro malé měšťáky vydařilo.

Strašně jsem se těšila zpátky k tetě a ke strejdovi. Pamatuju si, jak strejda hodil můj buřt psovi, když pro nás dojel a viděl, jak nám děda udělal na buřtech kůrčičku. Brácha měl hlad a svůj uhlík snědl, ale mně briketa nechutnala a uždibovala jsem ji jen pomalu a neochotně a dojídala se radši chlebem. Ač neradi, nakonec prarodiče svolili k našemu odjezdu a pronesli, že oni si to stanování ještě užijí, že budou moci posedět na zahradě déle a že tam nechají stan stát, dokud konstrukce vydrží. Nám už to s bráchou bylo jedno. Těšili jsme se na tetu a na večeři, hladoví jak vlci a unavení. A popravdě řečeno taky notně zklamaní. Když se na to ale koukám s odstupem času, je mi jasné, že takové první stanování, jako jsme měli my s bráškou, asi jen tak někdo z vás nezažil. Že to vlastně bylo dobře. Protože jinak bych si musela podobné věci vymýšlet, abych mohla napsat nějaký příspěvek na pooha. Takhle mám jednu celkem bohatou studnici zážitků, o kterých můžu psát, když mě zrovna nenapadne nic nového. A až tahle chvíle zas nastane, budu vám vyprávět třeba o tom, jak nás děda vzal na třešně....prozatím se ale loučím a přeju všem krásnou dobrou noc.



|
Poslední změna : 14.1.2006 10:03, Vytvořen : 14.1.2006 00:09, Vydán : 14.1.2006, 9567x

Komentáře pro ty z Facebooku