Pravidelný občasník originálního humoru

Hodina dějepisu

Autor chlívek (Pel mel) - vydáno 14.8.2006

Až si kvůli těmto prkotinám několik nejzoufalejších Aradětí přivázalo kolem těla výbušninu a když se kolem něj seběhly zvědavé Židěti, vybuchl a zabil sebe i je. A takto děti vznikli teroristé. I když se jim v Rusku za války říkalo třeba partyzáni.


"Jak bych vám to jen vysvětlila" usmála se paní učitelka na děti.
Desítky nevinných obličejů se obrátily v tázavém očekávání a celá 1.A utichla.

"Před dávnými časy, žily po celé Evropě spousty dětí jako dnes. Mluvily
spoustou jazyků a tak se sdružovaly do tříd jako máte vy, kde si navzájem rozuměly a kde měly takové hračky a kolotoče, které všechny bavily. A těmto třídám říkaly "státy"..."

"No jasně!" zamyšleně pronesl soudně odebraný syn anarchisty Mácy.
"Děti z jednoho "státu" samozřejmě nebyly vždy kamarádi s dětmi z druhého. Bily se jako vy ze sousední třídou, škrábaly, kousaly, obsazovaly jejich pískoviště a unášely holčičky."

"To je úplně k ničemu!" neudržel se pro změnu Jenda, jehož oba rodiče měli penis.

"Jako má naše třída stěny, mají státy hranice. A tyhle hranice se různě posouvaly, mizely a znovu vznikaly. A ani děti v těchto státech netáhly vždy za jeden provaz a porůznu si ubližovaly. Přesto však chápali, že je lepší, když budou alespoň navenek držet pospolu."

"Mezi dětmi bylo spousta zvláštních. Některé byly žluté, hnědé, modlili se k různým Bohům. Víte co je to víra?"

"Pěkná blbina!" přihlásila se poctivě jedna z pěti dcer faráře Fouse.

Paní učitelka ji přelétla káravým pohledem a pokračovala.
"Pro mnoho dětí byla víra velkou nadějí a pomocí, pro řadu však jen vnucená povinnost. Proto se jí řídily jen na oko. Byla však skupina dětí, které ji braly smrtelně vážně. Byla jejich jednotícím článkem, něco, jak máte vy všichni stejné ručníky. Žily ve všech možných státech, navzájem si pomáhaly, odlišovaly se od ostatních svým oblečením a zvyky."

"To ostatní docela štvalo, a tak je čas od času nechal nějaký vládce vyhnat nebo pobít, aby ukázal, že umí vládnout. Říkali jim Židěti. A tyto Židěti to trpěly a snažily se to nějak přežít, protože co už jiného máte dělat a občas si povzdechli a zalistovaly strašně starou knihou, kde kdosi kdysi napsal, že snad měli také svůj stát, kde jim nikdo neubližoval. Ale to už bylo strašně dávno a na tom místě už tisíce let žily jiné děti. Araděti. Trochu jinak vypadají, trochu jinak si
hrají, ale jinak jsou stejné jako vy."

"A před docela nedávnou dobou byla veliká válka. Děti si ubližovaly a zabíjely se po milionech. A v tom tehdejším šílenství zahynulo moc Židětí. Ne nejvíc, to ne, ale mnoho jich bylo. Neměly je rádi a byly příliš na ráně. Konečně nastal mír. Mnoho Židětí najednou začalo mávat svými svatými tlustými knihami a křičet na ostatní, že mají právo na svůj stát."

"A chtěly ho i Romděti?" zeptal se vyholený pořízek Daniel

"Ne. Romděti ne." odpověděla rychle učitelka a mimoděk se vyplašeně rozhlédla.
"A Angděti, Amerděti, Franděti i jiné si řekli, že na tom možná něco bude. Muselo jim jich být líto, a tak jich spoustu převezli na lodích a letadly do Palestiny. To je ta země, kde podle jejich knih žili kdysi dávno jejich předci."

"Super. A byl klid ne?" zavrtěl se opět Daniel.

"No právě že naopak", pokračovala paní učitelka.
"Vystoupily z lodí a přišli k velkému pískovišti, kde si hrály Araděti. Teď si tu budeme hrát my!, řekly těm místním dětem, To bylo kdysi naše pískoviště!, a plivly jim pod bosé nohy. To je nějaký omyl, divily se Araděti. Ale Židěti už se rozeběhly po pískovišti a začaly bořit Aradětské bábovičky a rozšlapávat jejich hračky. I rozlobily se místní děti a začaly na ně házet písek. A protože jich bylo více, schovaly se Židovské děti opodál a s pláčem prosily Evropské a Americké
děti o pomoc. Zanedlouho opravdu dorazilo od omezených dětí nekolik lodí plných železných tyčí, naostřených lopatiček a dalekonosných praků"

"Jóva!" zaradoval se nadšeně vnuk náčelníka generálního štábu.

"Utíkaly pak rychle znovu na pískoviště. Araděti je opět chtěly zahnat pískem, ale Židěti je utloukly železnými tyčemi, lopatičkami a zbytek zahnaly daleko od pískoviště. Hned na to zabraly celé pískoviště a začaly si tam hrát po svém. O něco později se je Araděti společně pokusily různě překvapit a znovu zahnat, ale
nepodařilo se jim to a vždy je Židěti naopak zatlačily ještě dále a sebraly jim další pískoviště. Všechna pískoviště potom oplotily a zakázaly tam vstup nežidětem. A tak zatímco nedávno ještě něměly Židěti žádný stát, teď tu byl ale najednou nebyl žádný pro Araděti."

"Tomu nějak nerozumím", ozvala se nesměle nejchytřejší holčička třídy.

"No. To asi zdaleka nejsi sama" potřásla hlavou paní učitelka a pokračovala.
"Araděti rychle propadly zoufalství. Nikdo je nechtěl, neměly co jíst ani pít a když si postavily dům z větví, Židěti jim ho zbořily. Žily ve velkých stanových městech a neměli si kde hrát, kam chodit do školy a všichni jim říkali, že to tak má určitě být. Až si kvůli těmto prkotinám několik nejzoufalejších Aradětí přivázalo kolem těla výbušninu a když se kolem něj seběhly zvědavé Židěti, vybuchl a zabil sebe i je. A takto děti vznikli teroristé. I když se jim v Rusku za války říkalo třeba partyzáni. Židěti se moc rozlobily. Tohle jim dělají zlé Araděti!!! Ubližují jim na jejich pískovišti! Za co?"

"Všimněte si děti" pokývala hlavou paní učitelka, "jak rychle člověk dokáže ukradené považovat za vlastní."

"To naši říkali vždycky!" zareagoval posmutněle vzdálený potomek
Laurina Klementa.

"A tak měly všechny Židěti doma nějakou tyč, nebo naostřenou lopatičku a po každém výbuchu utíkaly za Aradětmi, kde jich několik zabily, aby jim vysvětlily, že to nemají dělat. Zanedlouho už nikdo nevěděl, co je příčinou a co vlastně následkem toho všeho. A že Židětí stále přibývalo a mnoho cizých dětí jim posílalo hračky a bonbóny, byla země bohatší a bohatší a potřebovali více pískovišť, vyháněly ostatní děti pryč. A snažily se aby tyto byly co nejchudší a neměly skoro nic, aby se nemohly pomstít. A když se přesto zkusily bránit, pobily je Židěti jako mouchy a tak to, milé děti, je až dosud. Protože mají pocit, že jsou ty nejsprávnější děti na světě."

"To je docela blbý!" odvážila se opět nejchytřejší holčička třídy, "A to by jako měly snad ty Araděti všechny umřít?"

"No. Tak. Asi si to hodně lidí myslí. Ale Araděti si zase myslí, že by měly umřít ty Židěti."
"A jak to teda udělají?"
"To teprve uvidíme. Ono jak vidíte, děti. Náboženství je obecně svinstvo, navíc, když se lidi nedokáží domluvit. A tak...eee...Ano pane řediteli?" zvedla hlavu paní učitelka, když spatřila známý obličej nadřízeného ve dveřích třídy.

"Poslouchám ten váš výklad už nějakou chvíli, můžete prosím na moment za mnou?" zeptal se s tak medovým úsměvem, že několik včel narazilo do okenní tabule.

Za dveřmi se ředitel šeptem rozkřičel až se mu ovarová hlava třásla:
"Vy jste se snad zbláznila, za tohle vám strhnu prémie! Nemám přece zapotřebí, aby si mi do ředitelny chodili stěžovat rodiče těch dětí, že jim museli doma vysvětlovat, jak je to doopravdy!"
Učitelka se zatvrdila.
"A jak je to tedy doopravdy?"
"To je přece jedno. Důležité je to jen nějak okecat, aby se v tom děcka moc nešťáraly!"
"Ale, když to chtěly vědět?"
"Šmarjápano, co mají co chtít vědět, ty mají řešit úplně jiný věci. Tohle jsou problémy někde daleko a nás se vůbec netýkají. To co se děje tam se tady nikdy nemůže stát." významně se odmlčel, nadšen vlastním argumentem.

Co je sakra?" lekl se najednou ředitel.
Pohlédl níž a uviděl žáka 1.C, jak ho úpěnlivě tahá za nohavici.
"Pane řediteli, pane řediteli. Posílá mě pančitel Pokora z tělocviku."
"No povídej."
"Říká, že u hřiště jsou nějací lidi."
"A co chtějí hergot?"
"Já nevim pane řediteli."
"Něco snad říkali, ne?"
"Říkali, že sou nějací Keltové a máme prý všichni do dvou dnů vypadnout. Prý je to tu všechno jejich země."

 

 



|
Poslední změna : 14.8.2006 09:44, Vytvořen : 10.8.2006 16:16, Vydán : 14.8.2006, 10107x

Komentáře pro ty z Facebooku

 


REKLAMA

Články e-mailem

Stačí zadat e-mail

a Feedio se už o vše postará

POOH.CZ na sociálních sítích