Pravidelný občasník originálního humoru

Albánský flashback

Autor chlívek (Pel mel) - vydáno 26.7.2006

Pár řádků a fotek z dovolené. I když tam už byl kde kdo...


Následující řádky jsou jen zachycením subjektivních pocitů a dojmů. Necelé dva týdny prožité v této zemi rozhodně neopravňuje k nějakým hlubším soudům. O bouřlivé historii a faktografii současné Albánie si můžete přečíst třeba zde, zde či někde jinde. Níže se dočtete opravdu jen postřehy.

Kus snesitelné silnice s živou překážkou...

Předem bych rád zdůraznil, že vůbec netuším, proč by kdokoliv v historii či současnosti měl touhu ovládat či vojensky napadnout tento stát. Vysoké hory, majestátně se zvedající kousek od pobřeží a sahající až k hranicím této malé země ji činí velmi špatně prostupnou a řada vesnic i měst je velmi izolovaná. Jakýkoliv konvenční útok v krajině, kde je problém nalézt hektar rovné půdy, musí nutně ztroskotat u nejbližšího horského průsmyku. To si jistě uvědomoval i nechvalně známý diktátor Enver Hodža, přezdívaný námi familiérně Evžen.

S bunkrů se dají třeba hlídat ovce... 

Přesto neváhal a s vkusem socialistického plánovače zaplevelil svého času horské štíty i mořská pobřeží statisícem betonových bunkrů. Ty se jednak staly jedním z turistických magnetů Země Orlů, ale zejména vizitkou idiocie a omezenosti tehdejších vůdců. Ale možná pozměněný název Země Paradoxů by se pro tuto chudou zemi hodil lépe.

Běžný obraz na pobřeží...

Albánie má obrovská ložiska nesmírně kvalitního asfaltu. Přesto jeho silnice připomínají spíše příjezdy k hnojištím u zapadlého vesnického JZD. Překvapivě má Albánie mnoho dalších nalezišť většiny strategických nerostných surovin, ale zatím toho nedokáže nijak výrazně využít a patří nadále mezi nejchudší státy Evropy. Díky velkým převýšením a mnoha řekám, by byla schopna pokrýt většinu spotřeby elektrické energie vodními elektrárnami. Díky jejich špatné údržbě a poruchám je realita taková, že velké kusy země trpí stálými výpadky proudu. Ekologický náskok díky získávání energie z vody pak okamžitě Albánci ztrácejí neuvěřitelnými počiny, jako je například pálení vápna v pecích, vytápěných spalováním pneumatik.

Národní park Theth...

Albánie je v současnosti obecně rozlehlou skládkou. Marně si vybavuji, zda jsem někde viděl něco jako popelářský vůz. Nejmarkantnější je tento fakt vidět ve městech, ale hromady odpadků jsou vidět i v horských vesnicích. Nepředpokládám, že by se Albánci chovali jinak než před sto, dvěstě nebo více lety, ale tenkrát neexistoval vynález zvaný "plast".

Takže co tenkrát sežrala prasata nebo se rozložilo, dnes nahrazují miliony PET lahví a igelitových tašek a dalších plastových obalů, které se rozkládají výrazně hůře. Takže běžná praxe v likvidaci odpadů vypadá asi takhle: Co Albánci upadne od pracek nebo už nepotřebuje pohodí někam na zem. Větší hromádky se různě přesouvají, aby nepřekáželi až vznikne hromada velká. Když někdo uzná, že je toho fakt už příliš, odbagruje se elegantně do koryta nejbližší řeky, která část odpadu odplaví níže po proudu, potažmo do moře.

Ráno na pobřeží. Bunkry, kozy, moře...

Důsledkem toho sice Albánci ušetří nemalé peníze za odpadkové koše, ale cizince i nepořádného Čecha, neuvyklého západoevropským standardům, trkne všudypřítomný bordel okamžitě do očí. Zejména na jihu, poblíž přístavních měst, naleznete na plážích vyplavená neuvěřitelná zvěrstva a při podrobném průzkumu delt většiny řek, by potápěč patrně spatřil dno pokryté souvislou vrstvou odpadků a asi by si pozvracel neopren.

O kanalizaci si netroufám hovořit, nejsem úplně přesvědčený, že to slovo znají. Stejně jako na celém Balkánu používají i zde 75 mm trubky, což má za následek snadné ucpávání, a tak se háže hajzlpapír do koše vedle turečáku, což je nesmírně hygienické. Albánci žijí v pevné víře, že vše co spláchnou nebo vylijí do dřezu se kamsi ztratí, rozplyne a zmizí. Albánské děti se pak např. vesele koupají pár metrů od mohutné trubky stoky, zásobující poměrně kouzelné Ohridské jezero, stálým přísunem splašků. Což místní endemické živočišné druhy jistě vítají s povděkem.

Ohridské jezero v hlubokém podvečeru... 

Největší obavy jsem měl asi z bezpečnostní situace. Paradoxně si však nyní nemyslím, že by tam bylo nebezpečněji než v nočním Brně. Většina lidí je viditelně neozbrojena a pouze u hlídek před vchody bank a u policistů lze spatřit ležérně přez záda přehozené kalašnikovy. Samotná chůze cizince po městech i vesnicích zůstává zejména na severu země vítaným zpestřením života místních. Je to však pouze nepříjemné. Neustále se vám někdo snaží s něčím poradit nebo něco prodat a všichni bez rozdílu užasle zírají nebo si něco špitají. Patrně nedokáží strávit fakt, že někdo z rozvinuté Evropské země dobrovolně nosí na zádech 20 kilový batoh! Nejtěžší věc, kterou Albánec nosí, je totiž mobilní telefon.

Část římských vykopávek v Butrintu

Se spaním venku jsme neměli nejmenší problémy. Maximálně se stane, že místem kde ležíte, projde zasmušilý, přemýšlivý stařík a za ním šedesát ovcí. Ve městech je to složitější, tam si buď musíte udělat přátele nebo sehnat levný hotel. V parku bych to tam rozhodně neriskoval. Ekonomická situace Albánie se sice zlepšuje, ale stále určitá skupina obyvatel netuší, že nejste bohatý Švýcar a předpokládá, že jste vlastníkem předmětů či finančních částek, o nichž jsou přesvědčeni, že je potřebují mnohem více než vy.

Fenoménem současné Albánie je hektický stavební boom. Ekonomičtí emigranti let minulých nejsou žádní sobci a tak z Řecka, Itálie a dalších států plynou miliony EUR, které potom místní chytře investují do nemovitostí. Nevím, zda je to z podobného důvodu, jako v sousedním Řecku, kde se platí daň z nemovitosti až po jejím dokončení, a tak je tam drtivá většina domů natrvalo ve fázi "před dokončením", ale ani v Albánii nepoznáte u poloviny staveb, zda se nachází těsně před kolaudací nebo demolicí.

Rozestavěná vilka nedaleko Skhodaru...

Na základovou desku se staví zásadně železobetonovou konstrukcí, tj. nosné sloupy a stropní desky. Tyto se pak vyzdívají na šířku cihly příčkami dle potřeby. Podlahovostropní desky často nemají žádné otvory, což se řeší schodištěm zvenčí. Má to své výhody. Postavíte třeba třípatrový dům a vyzdíte si třeba prostřední patro. A tam si bydlíte, nad vámi nic, pod vámi nic. A když se narodí dítě nebo máte zrovna peníze, vyzdíte si další level.

Po rozhovoru s místním stavebníkem jsem si potvrdil svou předtuchu o neexistenci nějakých pravidel. Prostě si jen zajdete na úřad, dostanete razítko a můžete si postavit třeba středověký hrad nebo futuristický mrakodrap, už vás nikdo nekontroluje. Díky tomu a faktu, že každý sám sobě architektem a urbanistou, je pohled na albánskou zástavbu mírně řečeno - pestrý.

Zabydlené pobřeží...

Albánie skrytě doufá, že se brzy stane turistickým letoviskem, jako sousední Řecko. Po celém pobřeží a zejména na Albánské riviéře, tak rostou jako houby po dešti hotely. Mohu věštecky prohlásit, že se však jejich očekávání patrně nenaplní. Pobřeží je příliš členité, pláže nejsou moc velké, moře není všude nejčistší a levno tam zrovna také není. Navíc trend mnohopodlažních hotelů namačkaných na sebe na úkor bungalovů utopených v zeleni užívaných na Západě, patrně není správný. V některých případech jen dokumentující stavební chaos, se mírným vykloněním z okna hotelu dostanou vaše hlava a ramena do pokoje hotelu protějšího.

Rád bych něco prohlásil třeba o Albánské kuchyni, ale nevím co přesně je a co už není Albánská kuchyně. Takže bych to shrnul do pojmu Balkánská kuchyně. Zkrátka tu naleznete vše, co znáte třeba z Řecka, Černé Hory nebo Bulharska. Letí tu vynikající skopové na všechny způsoby. Ve fastfoodech dostenete výborný gyros v pitě, s tzatziky, zeleninou a hranolkama. Jejich zapékané bagety jsou také skvělé. Jako celý Balkán, vládnou Albánci precizně grillem a různé saláty z čerstvých rajčat a okurek jsou také lahůdkou.

Skopová žebra s bohatou oblohou. Rozežraná... 

Za velké peníze jsem s chutí zbaštil i endemického Ohridského pstruha se zvláštním masem lososové chuti, ale těžko tvrdit, že se tam vyplatí jet jen kvůli tomu. U mořského pobřeží se vyplatí dlabat čerstvé mořské potvory, které u nás nedostanete. Sami jsme u pevnosti Ali Paši Tepelenského okouzleně hleděli v kuchyni restaurace do obrovské lednice, kde na tácech bylo vše od krevet, krabů, medůz přes chobotnice až po ryby nejrůznějších druhů a velikostí.

Co se týče nočního života, jsou Albánci takové ty italské typy, co ve dne spí a v noci tančí. Ač většina zřejmě žije snad jen o chlebu a vodě, jsou především mladí Albánci oháknutí podle nejnovější módy a v ruce třímají moderní mobil typu Véčko. Až jsme se styděli za své firemní telefony. Všude se dají taky lehce najít levné internetové kavárny. Zajímavý efekt nastane, když korzujete po ulici a najednou se celé město ponoří do tmy.

Horská idyla...

Teprve potom pochopíte funkci mohutných kovových krabic na chodnících. Vyklubou se z nich dieselagregáty na proud, většinou s nálepkou Super Silenced (což není úplná pravda) a obchody a restaurace během pár minut opět ožijí. Co je zvláštní (no tak zvláštní...prostě nemají peníze), že Albánci v restauracích pijí často jen vodu, kterou si sami točí z kohoutku. My chlastali klasicky pivo. To tam nepatří vyloženě k nejlevnějším. Lahvový půllitr Tirany či podobného piva se dá v normálních potravinách koupit za 75-100 LEK (1 EUR=122,5 LEK), v hospodách pak dáte 150 LEK a to často i jen za třetinkovou lahev. Nás pět vyprahlých Čechů pak dokázalo, k velké radosti albánských restauratérů, spolehlivě vyprázdnit celou chladící lednici během hodinky.

Skhodar. Ranní ulice...

Celkově považujeme za rozvinutější a civilizovanější jih a pobřežní oblasti. Severní hory jsou nádherné, ale dojem poněkud kazí to, že zde není jediná turistická značka a nejpodrobnější mapa je 1:300 000, což nějakým bezpečným vysokohorským výšlapům příliš nesvědčí. Před lety se v těchto horských oblastech ztratilo několik Čechů. Ať se jim stalo cokoliv, musím prohlásit, že jsou to končiny, kde by se mohly ztratit tři školní zájezdy a nenašla by se ani pláštěnka. Takže Vás můžu uklidnit, nikdo Vás hledat nebude.

Tirana. Kruhový objezd nedaleko centra. Opět chybí asfalt...

Se světem jsou tyto oblasti spojeny úzkou kamenitou cestou, silně poškozenou erozí. Po ní se pětikilometrovou rychlostí pohybují dieslové dodávky. Cesta v jedné z nich přes horské hřebeny patří dosud k nejsilnějším a nejadrenalinovějším zážitkům. Patnáct lidí, naše batohy a šest koz v devítimístném Mercedesu. 40 kilometrů za 4 hodiny jízdy. Mercedesy vůbec patří k nejrozšířenějším značkám v zemi. Pohybují se tu i jiné značky, ale v podstatě každý po něm touží (byť i jen po historickém kousku), protože kdo nemá Mercedes je hňup a nemá vkus. Příčiny této iracionální vášně jsme se nedopátrali. Letí samozřejmě hlavně diesly a výfukové plyny společně s neuvěřitelně prašnými cestami vytváří například v hlavním městě Tiraně nedýchatelný smogový opar.

Výhled na pobřeží...

Závěrem tedy pár slov. Návštěvu Albánie přes to všechno mohu doporučit. Zejména s vlastním LandRoverem si ji užijete beze zbytku. Vystoupáte do nádherných hor, najdete si vlastní pláž, navštívíte starověké památky, postojíte v koloně hlavního města a za týden není co dělat. Jejich jazyk se tipuju jen tak nenaučíte. Illyrština je poněkud těžká. Vě většině zemí jsem se dosud naučil spoustu vět a frází. Tady jsem za 14 dní uměl tak Dobrý den, Děkuji a Kolik to stojí. Na mě je tam hrozný vedro a lidi tam překvapivě málo kouří. A pobíhá tam spousta ovcí, krav a koní. A všude lezou želvy. Rychlý jako svině.

Náš výtvor na pobřežním bunkru u idylické pláže. Chybím tam...

Obchod s nábytkem...

 



|
Poslední změna : 26.7.2006 22:15, Vytvořen : 24.7.2006 14:55, Vydán : 26.7.2006, 12330x

Komentáře pro ty z Facebooku