Pravidelný občasník originálního humoru

Když Otar odešel

Autor chlívek (Film) - vydáno 10.11.2005

I když by se filmu dalo vytknout řada věcí a nikdy to nebude žádná kultovní záležitost, tak za to hořkosladké povznesení z vlatní omezenosti, podtrženém úspornými, ale vynikajícími hereckými výkony... Za to ještě jednou díky.


Jsem vděčný, že se v brněnských končinách čas od času objevují i filmové počiny, které nebudí na tváři náročnějšího diváka jen útrpný úsměv. Palace Film Festival je tak jednou z mála možností, kromě studentského Magnetu, kina Art či Flédy, kde si může přijít na své i milovník artovějších snímků nevlastnící rychlé internetové připojení a nějaký peertopeer klient. Trochu nechápu, proč některé filmy byly k vidění jen v Praze, ale i tak zaplaťpánbůh za to. Většinu už jsem sice viděl a navíc času bylo pomálu, přesto jsem si nenechal ujít věc s podivným názvem Když Otar odešel.

V lidském a poměrně komorním příběhu vstoupíte do běžného života už ne tak běžné gruzínské rodiny a sledujete příběh devadesátileté stařenky Eky, její dcery Mariny, vnučky Ady a syna Otara, jenž v něm figuruje jako neuchopitelná postava z fotografií, přítomná pouze přes hřejivé dopisy a telefonáty. V bezútěšnosti a ekonomickém chaosu současné Gruzie se stává pro stařenku tento kontakt ze synem, nelegálně pracujícím v daleké Francii, jednou z mála životních radostí. Nečekaná zpráva o jeho smrti přinutí její dceru s vnučkou k složité přetvářce. Ač samy poznamenány tragickým zvratem, rozhodnou se v obavě o babiččino zdraví šokující informaci zatajit. A tak i v dalších týdnech a měsících, předčítá vnučka staré paní spisovnou francouzštinou vymyšlené dopisy od Otara, vysvětlující proč nemůže zavolat. Jednoho dne však zneklidněná stařenka v náhlém rozhodnutí prodává poslední větší hodnotu v rodině, sbírku francouzských klasiků. S letenkami v rukou se na její přání vydává celá rodina do Paříže navštívit Otara, kde tvůrci umně rozehrávají dojímavý, ale nevšední závěr. Zatímco matka s dcerou netuší jak nečekanou situaci vyřešit, stará paní nalezne Otarovo bydliště a dozvídá se krutou pravdu, kterou ovšem nehodlá akceptovat. Krátký pobyt v náruči západního světa, o němž vždy ve skrytu duše snila, si požitkářsky užívá. S lehounkou potměšilostí a hlubokým porozuměním navíc daruje v emotivním závěru své vnučce šanci na lepší budoucnost v zemi, která se tak diametrálně liší od bídy a stagnace rodné vlasti, do níž se sama s dcerou vrací dožít.

Musím přiznat, že mě tohle dílko silně oslovilo. Záběry na zdevastované hlavní město Tbilisi, jeho pouliční život, zoufalství matky v silné scéně, kdy si myje vlasy a přestane už po tisící téct voda a její slzy, doprovázející větu: "Co jsem komu udělala, že musím žít v téhle strašné zemi!" mi dosud straší v hlavě. Jsem hluboce vděčen, jak mi opět někdo ukázal, že život v zemi, kde je dostupnost elektřiny, vody, relativně slušného bydlení a zejména šance na seberealizaci, nemusí být nutně samozřejmostí. A i když by se filmu dalo vytknout řada věcí a nikdy to nebude žádná kultovní záležitost, tak za to hořkosladké povznesení z vlatní omezenosti, podtrženém úspornými, ale vynikajícími hereckými výkony... Za to ještě jednou díky.




Poslední změna : 10.11.2005 12:46, Vytvořen : 10.11.2005 12:46, Vydán : 10.11.2005, 8970x

Komentáře pro ty z Facebooku

 


REKLAMA

Články e-mailem

Stačí zadat e-mail

a Feedio se už o vše postará

POOH.CZ na sociálních sítích