Pravidelný občasník originálního humoru

B – jako broučci..

Autor chlívek (Pel mel) - vydáno 12.11.2015

„Vyfuníme si ten kopec a pak to bude krásný,“ slibovala maminka holčičce. Její příslib stvrzovaly dva malinké lampiónky. Každá nesla jeden. Jak jsem stoupala dál, míjela jsem další maminky, tatínky s dětmi. U studánky pod Kapličkou už probleskovala světélka dětí Lesní školky. Přestože se dva mladí kytaristé ztráceli v padajícím šeru, jejich písničky se snoubily s dětskými broukáním.


Oči mi přecházely obdivem nad vynalézavostí rodičů. Cestičku k pokladu lemovala světla v lahvích od okurek ozdobená listím listopadovým. Předčily i lampionky pomalované beruškami. Aha, blesklo mi zpětně hlavou, to bude asi prostě taková nostalgická připomínka lampiónových průvodů. Nevadilo by mi její očištění. Docela jsem na nich trpěla, jak byly stroze příkazové v linkách politického režimu. Leda to světlo, to spojovalo dobré poselství naděje s odkazem na to dobré minulé. Děti mě uvedly do obrazu záhy. Sehrály se svými maminkami-učitelkami legendu o sv. Martinovi. „Budeme hrát tak, jako by se na nás sv. Martin díval s nebe a měl z nás radost,“ naladila děti hlavní režisérka.

Předškolní děti jsou jako broučci. Skoro mi to přirovnání osvětluje název hudební legendy Beatles. Broučci jsou, protože JE láska. Pohybují se z její podstaty a lásku nesou, dokud se neztratí mezi listím nebo kam už lidské oko nedohlédne. Děti lásku přinášejí.

„A nezapomeň Martine!“ loučila se chůva s Martinem rytířem, „nezapomeň na své dobré srdce, abys z něho dával lidem.“ A tak jsem se konečně dozvěděla, jak se sv. Martin (asi tak) stal rytířem. Jak vlastně (přibližně) přišel k biskupskému úřadu. A také to, že se k polonahému žebrákovi u cesty neobrátil zády. Oblékl mu svůj plášť. „Děkuji ti Martine!“zazněla ve tmě radost. Obdarovaný už žebrákem není. Když se někoho dotkne láska v srdci, nezůstane již chudákem. Leda že by dar milosrdenství sám nepřijal. „Děkuji ti Martine!“ volal člověk halící se do pláště sv. Martina. Ale kdo to vlastně mohl vědět, že to byl (příští svatý). Kdo může kdy vědět, koho obdaroval, aby jen tušil, jak se jeho dar, výraz lásky k bližnímu, nesl dál. Prostě jako úsměv, pozdravení, stisk ruky jako díky, a pak vánkem dál...

Děkuji ti Martine, že jsi mě nepřehlédl. Obrazně řečeno. Byla by mi v tom lidském peklíčku mých hříchů zima přes všechny sezóny života. Děkuji ti Martine, že když ne (hned) já, tak třeba ten můj pomyslný lampión vzlétne. Třeba obrátí něčí smutné oči k nebi plném hvězd vysypaných z Velkého vozu... kolem a kolem... a naplní je zas světlem. Sv. Martine, vyřiď tam nahoře díky za děti. Kéž mají už tady na zemi šťastný domov a v očích stále celý svět, takový svět, jakým ho Bůh chtěl mít.

Světlo ve tmě svítí... žádná tma ho nepohltí




Poslední změna : 6.12.2015 21:20, Vytvořen : 12.11.2015 22:21, Vydán : 12.11.2015, 1547x

Komentáře pro ty z Facebooku