Pravidelný občasník originálního humoru

Jedu za páterem! (h/.h)

Autor chlívek (Biking) - vydáno 15.1.2015

Loučení bolí,když když je skutečné. A přitom právě loučeni, odtržení se od něčeho může být lékem na cestu dál, pro další radostná setkávání. Úsměvné, vždyť se loučíme každý den pro ten příští, kéž v plnosti života.


Po sv. Máří Magdaléně má v kalendáři svátek sv. Kristýna. Nic o jejím životě nevím, ale za ten svůj jsem už od rána děkovala. Maruška se během mé nepřítomnosti sbalila a už študovala mapy, když jsem se vrátila na pokojík. Zjistila, že Vezelay, kam jsme se měli právě vydat, je v kopci. Rozhodla se jet přímo na cílové město toho dne, vzhledem k délce trasy.

Pro svůj klid jsem Marušce zas zopakovala, že se musím držet pátera. Bůh mi to tak daroval, že jsem právě tento den dostala od pátera čtení při mši. Bylo zrovna docela náročné, ale odměnou mi bylo, že jsem mohla vystřídat Martinu (aby si taky trochu odpočinula), a vnímat tolik super pánů a kluků, jak mně pěkně naslouchají při čtení Písma. Tedy opravuji: díky Bohu za Boží slovo prosté lidské domýšlivosti a plašící pryč všechno pošpiněné lidskou pýchou. Jak jsem pak už byla ráda zticha, nejen při snídani. Vajíčkovou pomazánku jsem si přimázla chleba na cestu a číhala na výjezd pátera s Jirkou. Zas si dávali načas, až mě to znervózňovalo. Už skoro všichni odejeli. Mezi posledními klášterní studentskou kolej opouštěla Martina. Konečně se ´náš´ trojlístek zas rozjel. V duchu jsem své průvodce trochu litovala, že se mě už asi nezbaví. Ale jak řekl páter zkraje pouti, stalo se. Našla jsem si svou nejlepší skupinku. Vyrazili jsme z Avallonu před devátou a již po čtvrt na deset jsme z jednoho kopečka zahlédli ´Colline eternelle´neboli ´Věčný pahorek´, korunovaný do dálky shlížící kadedrálou sv. Máří Magdaleny. Za další půlhodinku jsme stanuli před její bránou, na prostorném nádvoří před ohromným poutním místem města Vezenay. Proudí sem zástupy poutníků již od 11.století nebo tudy prochází při cestě do Santiago de Compostella.

Tomáš už seděl na zahrádce Caffée u kafíčka naproti, když mi zvonil mobil. Kmotřička mi nadělila velikou radost telefonním přáním právě na toto místo. Katedrála sv. Máří Magdaleny: jedním slovem SKVOST. Od samého rána nám přálo počasí. Postupně nás dojeli ostatní. Sdílená radost naplňuje nebe.

´Co si vyjedeš, to si taky sjedeš,´vybavuji si z pravidel cyklisty Davida – kapitána absolventů VŠE, s nimiž jsem putovala po krajích českých. Sjeli jsme příšerně prudký kopec. Brzdy dostávaly dost zabrat. Bála jsem se, ale radost z Créanciale – průkazu poutníků strach odlehčovala. Créanciale mi prodal Antoin – Tondy v džínách, který jich prozřetelně koupil několik navíc. Bonus pro mne: i s prvním razítkem z Vezenay. Ta radost to je příslib pokračování pouti, abych nesmutnila,že se první etapa roku 2014 blíží ke konci.

Klesali jsme, pak nás vedla cyklostezka podél vodního kanálu. A před třetí hodinou odpoledne jsme obdivovali katedrálu St. Etienne města Auxerre nad řekou Yonne. Lukášův Minicykloprůvodce poučuje: Auxerrre – město se rozkládá nad řekou Yonne ve francouzském regionu Burgunsko asi 160km jihovýchodně od Paříže. Katedrála St. Etienne vznikla v roce 1215, dostavěna byla v roce 1560. Není divu, že světově věhlasná, jedinečná, nevyčerpatelná pokojem posvátného místa. Vydržela bych tam pod křížem, vedle sochy sv. Jeanne D´Arc, v naději, že někdy prostoupím to nepochopitelné tajemství oběti života pro život strašnou nespravedlivou smrtí z bolavé lásky pro lásku věčně radostnou... beze spěchu v určený čas. Tady na tom světě čas tlačí vpřed. Vytrávilo nám. Usadili jsme se hladoví na náměstí St. Nikolas právě včas. Záhy se rozpršelo.

Tomáš nám se svou francouzštinou pomohl vybrat to nejlepší k obědu. Už jsem byla opatrnější a počkala si na inspiraci. Francouzská kuchyně nás posilnila na další cestu v dešti, krajinou mírně zvlněnou, pak štěrkovými cyklostezkami. Krátce před městem (mohl to být) Veron po sjezdu po mírně náročném stoupání si spolu zazávodili Jirka s Tomášem. Byla to pro mě zas lekce pokory. Musela jsem je nechat jet, napálili to tryskem. Kajícně jsem myslela na pátera Jana, jak mu asi je, když nás častokrát ztrácel z dohledu. A mnou loumal mnou vztek, i když už na mě ti dva závodníci čekali u pumpy. A hned se ptali po páterovi. Jirka už si dopil svou plechovku energie. Tomáš mě zaúkoloval, abych mávala na pátera, aby nás viděl. „OK“ souhlasím, ale vztek mě stále držel. Ujeli mi jak malí kluci mamince, která už nemůže... Netrpělivě jsem vyhlížela pátera, abych zachytila jeho reakci na ten únik své skupinky. Jak se bude chovat? Jak se mám tedy chovat já? Pomohl mi zase bez řečí, páter, sotva co zastavil, tak se naplno smál a rozesmál i ty dva kluky. Prostě pohoda, žádná výčitka, zbytečné omluvy, vysvětlování... naopak smích Tomáše a Jirku přiměl ke sdílení toho zážitku ´jet s větrem o závod´. „Ještě pět metrů a padl bych,“ přiznal Jirka. Z obou odkapával pot, červení byli jak papriky, ale tak šťastní jak jen kluci umí být. Občerstvili jsme se krátce všichni. Já nejvíce z lekce pátera Jana: nebrat se tak vážně. Zas u mě stoupl ve vážnosti, jak se uměl ve své fyzické pozici vzadu zasmát a rozesmát ty, kteří na něho čekali. Pánové poutníci se poradili nad svými navigacemi a pak jsme se už rozjeli přímo do Camping Municipal d´Entre Deux Jannesa. Nebyl už daleko, když začalo pršet. Dobrý anděl z kempu nám vyšel naproti, abychom nepřejeli. Přepadala mě hrůzná představa noci pod stanem v dešti, ale čekalo nás velmi příjemné překvapení. Správce kempu byl jedničkový v jednání s námi cizinci na kolech. Možná ho vedla vlastní zkušenost, na první pohled to byl zdatný sportovec. Uvedl nás do vzdáleného rohu kempu, kde stál velký čtvercový altán, zastřešený dřevěnou stříškou na několika silných kovových tyčích. Boží!Rezervoval ho právě pro nás a snažil se nám to, on Francouz, vysvětlit svou francouzskou angličtinou. Hodné ocenění! Vypadal spokojeně, jak nás tak viděl nadšené. Betonová dlážka postupně prokvétala barvami karimatek, nafukovaček, stanů. Dokonce skoro metr od betonu kolem altánku byla udusaná hlína, a tam se mi u Autora líbilo. Mnozí poutníci postavili svoje stany mezi stromky kempu. Voda v umývárce tekla teplá, dokonce přestalo pršet. Mně pršelo štěstí být mezi svými více než jen v představách a přáních, po přípitku na zdraví pro další cestu.

Ráno 25. července mě naplnil smutek. K návratu už zbývá opravdu pár dnů a kousek... a pak pokračování poutě hledání správné cesty. Půjde to, jen nezapomenout, už ne sólo, ale s Pánem a Bohem, který vidí hledající, aniž je sám viděn. Smutek je jen stín jeho slunce.

„Už teď se mi stýská,“ žaluji si panu řidičovi Františkovi. „Vždyť už budete zas doma!“ Nepochopil. Raději jsem si šla balit věci. Dnes už míříme přímo na Paříž. Neuvěřitelné. Raději se podívat do mapy a neminout Sense. Dostali jsme se tam už v půl desáté dopoledne. Komunikace s naší skupince s páterem nebyla příšliš o slovech, ale o to jasnější. Před katedrálou St. Etienne – Sv. Štěpána jsme tentokrát zamkli kola všichni tři. A chrám nás objal... Nejen těm, jimž padla do srdce píseň Stín katedrál v originále zpívaná Václavem Neckářem a Helenou Vondráčkovou, pochopí, jakou písní každá katedrála voní svými kameny všem příchozím skrze všechna pokolení. Zrovna ta v Sense, třeba mně, právě domovem.

Jeli jsme dál na Melum. Na polední piknik jsme se zastavili u kostela de Saint – Loup. Za dvě hodiny jsme za řekou zahlédli město Monterau-Faut-Yvone známé také klášterním kostelem Notre Dame et St. Loup, který se stavě tři sta let. Nebylo už čas zažít i tuto krásu osobně. Paradoxně únava nás popoháněla dopředu rychleji. Vedoucí skupinek si zřejmě počítali s tím, že každé krátké zastavení se snadno při stále nutnějším odpočinku prodlouží skoro samo. V půl páté jsme dorazili do zahrad Fontainebleau v jihovýchodní části metropolitní oblasti Paříže, asi 55,5 km od centra. Skupina Petra a vedoucích dojídala odpolední svačinu. Rozlehlé zahrady vábily k zahálení. Podle řeči v nás poznala své krajany česká turistka z poznávacího autobusového zájezdu. Obdivovala naše stroje, zvědavě se vyptávala... A my museli oželet, že neuvidíme zámek zevnitř, který nám tak nadšeně popisovala. „To bychom potřebovali celé odpoledne navíc,“ konstatoval Petr věcně. Tak jsme se spokojili s pohledem do vodního zámeckého příkopu. Plavali v něm neuvěřitelně tluští kapři, dokonce barevní!Vůbec jsem nechápala, proč je už nesnědli, takové pěkné macky, ti by u nás tak dlouho nevydrželi ani v zámeckých vodách, dohadovala jsem se. „Myslíš, že jsou to fakt kapři,“ váhal Marek. Najedli jsme se dobře dobře ze svých zásob. Fantazie o rybích pochoutkách odpluly do vzpomínek na krásy zahrad města Fontainebleau.

Chytala mě závrať při pomyšlení, jak už jsme blízko cíli etapy 2014. Padesát kilometrů, to je vzdálenost Beroun – Plzeň, docela domácí dosah. Zas jsem zalitovala, že holt do města sv. Terezičky z Lisieux nedojedeme. Ale nebyl nikdo, kdo by si na to postěžoval. Poutníci po lidsku sbírali síly na společné foto u cedule Paříž, velmi úsměvné a typicky české přání být s cedulí zvěčněn. Připadalo mi, že stále více situací navozovala únava. I moji tahouni, jistí si sami sebou i volbou trasy zakufrovali. Vadilo jim to více než mně. Stala jsem se pobavenou pozorovatelkou nečekaného setkání Marušky a naší skupinky páter Jan, Jirka a já. Sešli jsme se u brány kláštera karmelitánek v Thiai, místa našich posledních dvou nocí této. Oba moji tahouni už sice zjistili a přiznali si, jak moc si zajeli. Když ale uviděli mou berounskou parťačku Marušku, která dorazila k cíli snad i dříve než my, spadla jim čelist snad až na řídítka. Mně by tedy taky zhasl úsměv, jakou mi zas Maruška uštědřuje lekci, ale při pohledu na ty dva borce se mi chtělo tak moc smát... smích mě přešel, když jsem viděla ty prostory, které nám sestry karmelitánky vymezily pro nocleh. Mramorové dlaždice ve velkých dvou sálech byly místy dost z kopce, nad každou tou halou svítila jedna vydatná červená, zřejmě bezpečnostní zářivka, a místo koupelny jsme měli dvě WC místnosti s dvěma a třemi záchodky, každá na druhé straně sálu. Sprcha v soukromí ani teplá vody se prostě na pouti každý den nekoná. Nejhorší ze všeho byla pro mě hlučná radost loňských poutníků, kteří do Tieux přijeli autobusem, aby se se svými starými známými setkali právě tady. Po půlnoci jsem vypadla pod širák a na tu příští jsem už měla vyhlídnuté místo v tichu karmelitánkých zahrad. Hodně lidí, hodně zvuků, to je holá skutečnost. Hodně chutí jsme oproti tomu mohli zakusit v báječné hostině, kterou nám vedoucí Vítek s Markem objednali po dvakráte v jídelnách karmelitánských. Byla to úplná hostina nebeská, která všechny předchozí strasti v těchto místech bohatě vynahradila. Ke svému vlastímu překvapení jsem se s ostatními docela nadšeně vydala do nákupního komlexu. Možná to bylo tím, že teď jsem už přesně věděla, co potřebuji s sebou na další cestu.A našla. Prozatím.




Poslední změna : 15.1.2015 09:13, Vytvořen : 15.1.2015 09:13, Vydán : 15.1.2015, 2038x

Komentáře pro ty z Facebooku