Pravidelný občasník originálního humoru

Jedu za páterem! (g/..)

Autor chlívek (Biking) - vydáno 6.1.2015

Vůbec se nám nechtělo tak skvělé ubytování v chatičce opustit, pršelo. Z toho uplakaného dne 22. července nemám jedinou fotku, přestože jsme se posunuli z Baumes les Dames až do Dijonu. Alespoň že nás cyklostezky vedly podél vodních kanálů, tedy po rovince. Chvílemi se vyjasnilo, ale nedalo se na to spoléhat.


Bylo mi dobře v mé skupince. Přidal se k nám Tomáš. Ve městě Dole u řeky Doubs nám svou skvělou francouzštinou přispěl ke správnému výběru jídla. A tak se mi poprvé stalo, že jsem jedla kraví jazyk, mezi polévkou a salátem, stejně výtečným. Přátelé toho spolu nemusí zas tolik napovídat. Stačí, když se projeví v pravý čas. Dostalo se mi podpory a povzbuzení na další cestu, která toho dne byla jen mlhavá a ještě více nejistá než dnes. Tři muži mě ubezpečili o důvěře ve správné rozhodnutí. Jeden mlčením, druhý souhlasným slovem účasti, třetí odlehčujím humorem. Pookřála jsem, oschly mi věci. Těšilo mě, zasmát se u stolu s těmi, s nimiž na kole putujeme za Pannou Marií po stopách svatého Benedikta.

S pláštěnkami v pohotovostní poloze jsme společně prošli úzkou uličkou ´Rue Pasteur´ k rodnému domu Luise Pasteura. Dohnal nás kanón Jára, 45. ročník (proto kanón). Celý den měl problémy s kolem i on, mužský se zkušenostmi, byl na ně krátký. Páter zapátral v internetu a poradil mu nejbližší cykloservis. Já jsem si konečně odskočila do parku. U zavřených záchodků právě svačil sólový cizí cyklista. Byl to Němec, anglicky, francouzsky, ani česky neuměl. Díky Bohu porozuměl, že potřebuji pohlídat kolo. Očima se divil, co tam sama dělám... a já byla ráda, že tam sama nejsem. Moji druzi na pouti trpělivě čekali u silnice, i v dešti, a to čekání mi nevyčítali. Jak osvobozující žít, pohybovat se bez výčitek, to je radost! Páter věděl o dalším kulturním skvostu, a tak jsme se vydali vzhůru do kostela Notre Dame v Dole – prostě jedinečná NÁDHERA+! Bohužel jsem tam nic nevyfotila, asi ve vytržení uvnitř a určitě kvůli dešti venku. Stejně tak jako klášter Citeaux, klášter ´nového´řádu Cistercium, ohromný a krásný, asi 20km před Dijonem.

Směřovali jsme do kempu v Dijonu. Opět po cyklostezkách podél vodních kanálů. Páter zas věděl o jedné skryté výjimečnosti. Tak trochu představovala zkratku k řece. Možná přispěl i déšť k tomu, že jsme riskli v mokru projít uzavřeným kanálem-betonovým potrubím, který začínal ´závojem Panny Marie´. Kdyby to náš bratr v kněžské službě neměl načtené, lehce bychom to místo přehlédli. Po levé staně naší jízdy vytékala potrubím, snad 2,5m širokým (takže jsme jím mohli pohodlně projít) voda, nejdříve do jezírka. Možná se pletu, ale pak pokračovala dál vodním kanálem, podél něhož vedla cyklostezka. Byl to vlastně tunel, nad jehož vstupem se modrala malá socha Panny Marie Lourdské. A voda, která vytékala potrubím, či spíše stékala s jeho horního okraje, vytvářela pod postavením Matky Boží závoj utkaný z čůrků vody. Chvíli jsme na to jen zírali. Upoutával především ten závoj, vlastně skoro odváděl pozornost od mateřského božího úsměvu nad ním. Pánové se nejdříve radili. Pak rozhodli nejdříve vystoupit po schodech k malému poutnímu svatostánku, pak projít závojem . Páter nás varoval, že je to v dešti více nebezpečné, protože kluzké. Přes to starostlivé upozornění se mi to tady ´podařilo´, díky Bohu jedinkráte na této cyklopouti: spadla jsem právě pod schody Panny Marie při sestupu.

“Mariáá!“ zaúpěla jsem, jak jsem se zahákla za zábradlí. A záhy: „Dobrý je to!“, na Jirku za mnou. Překvapivě pohotově přiskočil, zvedl mi kolo a postavil jej o zídku. I to mě vzpružilo, abych se honem narovnala.

“No to se nedivim, máš ten zadek těžký!“ zhodnotil. A dodal džentlmenky rychle „– na kole.“ A už byl v tunelu.

“Hmm.., já vím..“ vlastně jo. Byla jsem se svými objemnými brašnami na kole jediná. Oni snad neměli ani nosič, na svých více krosech než trekáčich. Vezli si náhradní duše, lepení, pumpičku i svačinku a něco suchého na zádech v batůžku. To jsem v nich tedy asi vyvolávala trapno. Jenže to už mě tak Maruška naučila a já jsem za to ráda. Nosič toho uveze... Proč bych si potila záda. Ave Maria, Deo Gracias! zpívalo mi srdci, nic jsem si nezlámala. Jen kloub palce ruky a lokte jsem cítila ještě na podzim. Stálo to za to. Procházka vodním tunelem, který byl osvícený střídavě barevným světly, působil vzdor své podzemní ponurosti duchem mysterie – dobrého tajemství pod pláštěm patronky všech poutníků. Na druhém konci tunelu jsme se všichni tři nasytili. Zrovna jen poprchávalo. Sporé slunce toho dne na okamžik zvýraznilo svěžest deštěm prosáklé letní krajiny. Jen nestát na místě. Pokračovali jsme do Camping Dijon Lackir. Pohodlné cyklostezky po rovince a nepříznivé počasí, a taky únava zřejmě přispěla, že jsme se stále častěji setkávali s ostatními poutníky. Nakonec nás jedenáct najednou! do Dijonu svedla jedna silnice. Rozradostňovala mě větší skupina, bylo hned víc legrace. Špatný vtip se přihodil Davidovi Zuzky. Několik kilometrů vedl skupinu. Na jednom kopci jsme čekali na náš ´závoj´. Majka se zdálky oznamovala předním světlem jak světluška. Když jsme se rozesmátí nad dalších vtipnými příhodami rozjeli, hlásily zadní řady STOP. David, mechanik poutě, píchl. To byl tedy fór k opatrnější jízdě. Do kempu jsme dorazili až po setmění. Maruška už měla postavený stan, nabídla mi místo. Sice přestalo, ale mraky byly každou chvíli na spadnutí. Nedvážila jsem se tu noc pod zamračenou oblouhou spát. Přijala jsem Marušky tu oběť mít mě ve stanu vděčně, šťastná a nadšená Boží přítomností po mši, kterou páter sloužil mezi stromem a záchodky před kamennou zdí kempu ve 22:30. Sešlo se nás sice jen několik v malém kroužku, Marek, Lukáš, Petr, Aleš, Vítek, Jirka, Tomáš, Martina, já, pan Antoine – Tonda v džínách a náš pan řidič František. Připadala jsem si jak ve sboru Rytířů Panny Marie, jak mi bylo krásně. Poprvé jsem byla za pátera Jana T. z hloubi srdce vděčná. Mše svatá v přítmí pouliční lampy neměla chybu. Páter ji sloužil s platností na následující den, 23. července, abychom mohli ráno vyrazit dříve. A i proto, že 23. červenec připadá na svátek sv. Máří Magdaleny, jejíž baziliku na tzv. Věčném Pahorku jsme měli také na trase v rámci poutních míst. Nemohli jsme ho minout, byla by to věčná škoda, relativně věčná. Reálně snad až do příštího roku, dá-li Pán.

Stejně mi páter to následující ráno zas vytřel zrak. Z kempu mi s průvodce Jirkou málem ujeli. Dojela jsem je na první křižovatce s helmou ještě na řidítkách. Srandovní! A to jsem je od samého rána bedlivě sledovala. Asi už nemůžu být pomalejší, leda až zítra zas.. Tentokrát padla červená v můj prospěch, tak jsem toho hned pokorně využila.

„Prosím, můžete na mně chvilku počkat, jenom si nasadím helmu,“ slibuji. Už o mně věděli oba. Obětovali mi jednu zelenou a červenou signální. To byla pro mě ta pravá zelená toho rána. Nejen Marušky smířený úsměv, coby souhlas k mojí bike skupince. Stejně jsem ji stále zdržovala hloupými otázkami, což mi páterův kamenný výraz zarazil hned zkraje. Dobře tomu. Třeba se časem naučím ten zázrak myslet sama za sebe k užitku svému i druhých, tedy k všeobecnému blahu.

Páter nás nechtěl ošidit o návštěvu překrásné katedrály Saint Bénigné v Dijonu. Trochu se ve mně rozehrály vzpomínky. Bylo to první místo, kde jsme s kolegou Lukášem ve Francii zastavili. Nechal mě velkodušně jít do kostela a já mohla děkovat právě ten den za svůj život. A teď jsem děkovala za život svého otce. Tiše, čeho je plná duše, Hospodinu patří den první i poslední v Jeho nekonečnosti lásky k nám. I když je často vyjadřována z lidského pohledu tak podivně, a to mučednickou smrtí nejen mužů.. Bůh ví, co činí. Očividnější význam pro lidi vyjadřuje na pohled historická věž uprostřed města. Jak nás o ní poučil Lukášův Minicykloprůvodce: Věž Filipa Dobrého je vysoká 52m, 600 let stará a je to nejviditelnější pozůstalost vlády vévodů. V současnosti poskytuje turistům výhledy do dalelé krajiny. A my tam vylézt neměli kdy. Zato nám bylo dopřáno projet se tím krásným zvlněným krajem na kolech. Když jsme se zastavili u vodní nádrže Grosbois na řece Brenne, Majka se tam po koupeli opalovala a Maruška z vody zrovna vylézala. Neuvěřitelné. Co Marie zvládne. To ví snad jen nebe. Zazáviděla jsem jim trochu, pravda. Ale pánů vedoucích jsem se už pustit nechtěla, dobře se mi s nimi mlčelo. Ani mlčení však netrvá věčně. Ve Vitteaux nás páter upozornil na starobylý kostel Saint Germain. Nejdřív s Jirkou a ostatními poutníky ze skupiny Petra a vedoucích zašli na kávu do Cafe de la Cote d´OR. Mně se zrovna nechtělo utrácet. Počkala jsem stranou, abych se vyhnula ženskému povídání. Unavovalo mě stále více všechno zbytečné. Pak jsme společně zašli do kostela s náladou trvají ve věčnosti v pokoji srdce. Nebe se zas usmívalo. Ve tři jsme Vitteaux opustili. Ve Vic de Chasenay jsme se zas ve větším počtu sešli u kašny uprostřed návsi po páté odpoledne. Voda tam měla chuť horského potůčku. Lačně jsme pili, doplňovali vodu. Piknik tam se mimořádně zdařil, zářili jsme jak děti. Slunce už nás neopustilo. Vedoucí připomínali, že dnes spíme v posteli!V tu chvíli to byla ta správná vzpruha. Před sedmou večer nás vítali správci klášterní školy v Avallon. Naprosto báječná byla i vlažná voda ve sprše. S Maruškou jsme obývaly studentský dvojpokoj. Z jeho pokoje bylo vidět nádvoří před kostelem sv. Michaela (nebo Lazara), na kterém se v zapadajím slunce ještě zlatavě blýskala velká kamenná žába. Ještě že mám ráda pohádky, i když páter je u žáby označil za pověry. Den za dnem mi odsýpal jako stránky pohádky s obrázky mezi nebem a zemí.




Poslední změna : 6.1.2015 21:10, Vytvořen : 6.1.2015 21:05, Vydán : 6.1.2015, 2145x

Komentáře pro ty z Facebooku

 


REKLAMA

Články e-mailem

Stačí zadat e-mail

a Feedio se už o vše postará

POOH.CZ na sociálních sítích