Pravidelný občasník originálního humoru

Jedu za páterem! (e/..)

Autor chlívek (Biking) - vydáno 28.12.2014

Ráno 18. července po mši mě bike-poutníci podezřívali, že chci v kostele Sacré Coeur v Bregenz u sester karmelitánek zůstat. Ale já jsem jen potřebovala déle setrvat ve vděčnosti před Nejsvětější Tváři zanechané na roušce (napodobenině) od sv.Veroniky. Trochu mě vyděsili takovým vtipem, vždyť máme společnou cestu. A brzy den volna k poznávání.


V tom překvapení, že jdu zase pozdě, v obavách, aby mi páter s Jirkou neujeli, jsem na parapetu tělocvičny zapomněla plavky a hřeben. Na plavky ostatně na pouti nedošlo ani jednou, ale ten hřeben mám památeční po babičce. Bohu díky za Martinu, která to posbírala a uložila panu řidiči Františkovi do auta. Směřovali jsme na Konstanz, kde nás čekala nejen Husova Kostnice, ale i den volna.

Následovaly jsme s Maruškou pátera s průvodce Jirkou. Dohonili jsme samotáře Tomáše a společně projížděli podél nekonečně pokojného Bodamského jezera směrem na St.Gallen (starší český název je Svatý Havel). Město leží na řece Steinach, která ústí do Bodamského jezera. V St. Gallenu nás svou krásou ohromil slavný benediktýnský klášter ze 7.století a naproti ní nádherná katedrála ve stylu vrcholného baroka. Náměstí také nabízelo hostinu k pokoukání. Historické domy pokrývají barevné fresky, kašny připomínají staré časy, sochy velikánů mlčky promlouvají. Netuším, kdo byl VADIAN (1484-1551), ale vyfotila jsem si ho. Přiznávám, že jsem místy nevěděla, zda se nacházíme v Rakousku nebo ve Švýcarsku. I do Německa jsme na chvilku vjeli. U Bodamského jezera, jsme se najedli. Chutnalo nám při pohledu na ten modrý ráj posetý loďkami, labutěmi.. Na oběd si páter s Jirkou sedli na zahrádku malebné restaurace pod kostelem. Vyhlížela jsem Marušku. Připjala jsem Autora u cesty tak, aby ho nemohla přehlédnout.V kostele právě probíhala svatba. Běloch si bral Černošku. Moc jim to slušelo. Bylo pěkné pozorovat tu pestrost barev, a taky zvyků a způsobů, při svatebním focení. Bavili se i moji průvodci, jak kdo ze svatebčanů vypadá a co asi... Trochu mě překvapilo, jak jsou muži ženám v hodnocení druhých podobní. Možná to jen umí lépe skrývat, ale v situaci svatby se asi neudrželi. Další překvapení mě čekalo, když si Tomáš platil číšníkovi. „Ty s ním mluvíš česky,“ ptám ho vyjeveně. Vždyť Tomáš často zastává funkci tlumočníka v němčině, francouzštině i angličtině. „Protože je to Čech,“ usmál se na mě jak na dítě. „Jak to víš?“ ptám se ještě blběji. Chvilka ticha.

„Mluvil česky,“ usmál se Tomáš výmluvně. Už raději mlčím, ale neskrývám rostoucí nervozitu, kde je Maruška. Tomáš ji zahlédl první. Přišla nám jen říci, že počká, až dojíme a zaplatíme. Dojedli jsme a zaplatili, ale Marušku jsme neviděli. Byla pryč. Tomáš se po mně zpytavě podíval, když jsem se na celé kolo rozesmála.

„ Jenom jsem si představila, jak tady na kole na celé kolo volám: Maruško! Maruško! Kde jsi?“ To bych si připadala rázem jako v pohádce O perníkové chaloupce nebo už v ráji bláznů. Někoho z nás napadlo, že asi jela napřed a tak jsme pokračovali na Konstanz bez ní. Večer jsem to ještě schytala. Potkali jsme Marušku až v Konstanz na místě noclehu v prostorách mísní farnosti. Už vybírala místo k přespání.

„Maruš, kde jsi se ztratila, čekali jsme na tebe,“ spustila jsem. Asi to vyznělo výčitkově, protože jsem vzápětí schytala útok.

„Jo! Vy ste mi teda pěkně ujeli,“ opáčila prudce. Zůstala jsem na ni překvapeně zírat.

„No to ne,“ zírám jak zjara. Pokouší se o mě nespravedlivý vztek. Nevím, kde se v lidech, ať je to jakékoliv společenství, bere ta ´ponorka´. Potřebovala jsem honem rozšířit prostory ke svobodnému dýchání. Začarovaný kruh obviňování a výčitek může rozetnout třetí nezávislá osoba. Vyběhla jsem ven. Na kameni před farností seděl Tomáš.

„Tak už jsem to dostala,“ soptím, „Prý jsme jí ujeli!“ cedím ukřivděně. Tomáš věděl, jak se o ni stále strachuji, jak jsem jí dlouho vyčkávala.. O kom se povídá – a Maruška stála před námi.

„Maruška mi vyčítá, že jsme jí ujeli, vždyť víš, že jsme na ni čekali!“ dožaduji se Tomášovy podpory před Maruškou. Utíkám se k němu jako k tatínkovi o zastání. Tomáš situaci zvládl jako diplomat i jako moudrý otec.

„To si špatně vykládáš,“ povídá, “Maruška tě z ničeho neobviňuje, Maruška konstatovala, že...“ říká klidně a dívá se chvílemi na zaskočenou Marušku. Pak na mě naštvanou.

“Najedla jsem se u cyklostezky, a vy nikde. Tak jsem šla.“Jeden by zaplakal.

“Vždyť tam bylo moje kolo přivázané, abys věděla, že tam blízko jsme,“

připomínám.

“Musela jsi moje kolo vidět, jestli jsi jedla u cyklostezky, jestli jsi nás hledala,“

“Neviděla,“ odpověděla jednoznačně. Nebylo už k tomu co dodat, jen jsme se s Tomášem setkaly pohledy. Můj byl žalostně zklamaný, Tomášův prozíravý, chápající sílu momentu. Právník se v něm nezapřel, člověk na svém místě. Jeho přítomnost nám dopřála nepřipustit žádný komentář. Díky tomu jsme se v tom minutkovém tichu zklidnily, přijaly, co je hlavní. Zahlédla jsem v pomlčení to světlo, které proniklo stín výčitky. Je to tak, jde ho prohlédnout z jiného úhlu. Maruška ´jen´ konstatovala svůj názor, kdežto já slyšela výčitku, nevědomě hlavně tu svou, a bezhlavě se bránila ničemu. I letmá úvaha o faktu sdělení mě pěkně zchladila, možná i zahanbila. Nazrál čas na očistu.

Do koupelny jsem si zapomněla vzít ručník a mýdlo, ale nebyla by příliš výhra chodit pro to zpět. Vystála jsem si frontu a teď před koupelnou čekali další poutníci. Vybublala jsem pod sprchou zas to seberozčarování. Na umyvadle bylo k dispozici mýdlo obecné. Místo ručníku jsem použila čisté oblečení. Dobré pokáníčko z té své pitomé malichernosti. Kdybych tak sklapla a soustředila se na věci, co potřebuji.. Vešla jsem polomokrá do tělocvičny jak zmoklá slepice. Ještě že teplý červenec přitápěl. Maruška se právě do sprchy chystala.

„Spíme tamhle v tom rohu pod okny,“

vyšla mi zas vstříc, „ držíme ti místo, jestli chceš.“ Byla to vlastně tak trochu starostlivá otázka, kde budu spát. „Děkuju, to budu ráda,“ vítám smíření.

“Pojďte na víno!“ zve nás Majka. Šla právě ven a nesla lahve místního červeného vína. Vždycky někde dokázala vylovit to nejlepší. Jako na oslavu, to se nedalo odmítnout. Přinesla jsem sýr, na který ten den nedošlo. Tomáš přinesl rýžové plátky chleba, mňam. Maruška nenadálý večerní piknik korunovala svým pousmáním, vzácným, a přijetím pozvání. Nad námi se smál měsíc jen zatleskat, i hvězdy byly vidět nad našimi šňůrami s mokrým prádlem. Nebylo dlouho co pít a jíst a únava velela: spát! Šťastná usnula jsem vedle svého kola Autora pod stromem, kam chrapot z ´tělocvičny´ farnosti nedoléhal.

19.červenec 2014 Volný den na prohlídku města Konstanz, tedy Kostnice, jsme všichni vítali. Konečně pohodově. Dalo se ještě i něco přeprat. Byl čas studovat plán města, přečíst si o pamětihodnostech. Mně ještě poránu zaměstnávala myšlenka, jak změnit skupinu, aby se Maruška neurazila. Vzrůstal můj obdiv k její vytrvalosti a věrnosti starostlivé průvodkyně a stejně se upevnila i moje jistota, že už s ní jet nemohu.

Parta Petra zněla smíchem, co pamatuji. I v kopci si Petr dokázal dělat srandičky. Vlastně je to ten šťastný typ člověka, u kterého stačí i jen přirozená intonace ve slově, aby se ostatní spontálně rozesmáli. V jejich skupině jeli vedoucí Vítek s Markem a ostatní mladší poutnice. S dívkami jsme stále žel nenašly společnou řeč, ale rozhodla jsem se přehlédnout to. Tato skupina navíc měla také dobré tahouny, jedním z nich byl Lukáš, autor Minicykloprůvodce pro nás poutníky. Dozvěděla jsem se z něho třeba o tom, že:

Kostnice je největší město, žije tam přes 82 tis.obyvatel. Kostnice má jedinečnou polohu. Rozkládá se na Bodamském jezeře a na Rýnu a sousedí se Švýcarskem, Rakouskem a Lichtejnštejnskem. Pro nás Čechy a Slováky je známá jako místo upálení Mistra Jana Husa 6. července 1415. Budova Koncilu stojí na okraji městské zahrady. Celé historické centrum Kostnice se nachází na jižním břehu Rýna. Husův dům, dnes muzeum, má mezi okny do ulice ozdobnou tabuli, připomínající mi otevřenou knihu, s dvojjazyčnými nápisy M.JAN HUS ČESKÝ REFORMÁTOR BYDLEL V TOMTO DOMĚ V ROCE 1414. Kolem reliéfu jeho hlavy uprostřed památeční desky je opět česky a německy napsáno: VĚNOVALI ČECHOVÉ 1878.

A dále:

asi patnáct minut od Husova domu, je tzv. Husův kámen, na kterém byl údajně Mistr Jan Hus upálen. Na jedné straně je nápis: Johannes Hus. Na druhé straně kamene Hieronymus von Prague, který byl upálen později. Kámen ´jen vzkvétá´ mezi záhony barevných květin, které opečovává na památku Mistra Jana a Jeronýma Německo – český spolek. Ten tady také každoročně pořádá vzpomínkový akt, jak práví náš Lukášův Minicykloprůvodce.

Najednou, snad poprvé v životě, se mi zamlouvalo zkoumat památná místa, chrámy... Byl na to čas a ta nejlepší společnost. Kluci kolem třicítky, dvacítky, čtyřicítky tak jako starší zbožní muži zmlkli před chrámem a v tichu modlitby jím procházeli. Volno v Konstanz bylo docela promyšlené. Vstoupili jsme zde do dvou překrásných chrámů: na náměstí Munsterplatz stojí dominanta města Munster – neboli Dóm Matky Boží, to srdce usedlo. Nedaleko nelze minout nejstarší kostnický kostel, kostel sv. Štěpána, který je zmiňován již v 7.století. Ticho chrámu mě pohlcovalo a sytilo klidem a radostí.

Páter doporučoval celodenní výlet na ostrov Reichenau. Nahlásila jsem Marušce, mezi ranními pozdraveními, že pojedu se skupinou Petra. Ulevilo se, že se už domluvila s Majkou. Počasí se vyvedlo báječně. Průvodců jsem měla najednou kolem sebe, a na kolech! No jak v ráji andělů! Vedli mě topolovou alejí na ostrov Reichenau, kde byl r. 724 založen jeden z nejvýznamnějších benediktinských klášterů, který založil sv. Pirmin – misionář a biskup. Zde také žil a působil bl. Heřman z Reichenau, tělesně postižený, ale jeho duchovní práce v oblasti hudby, poezie, literatury, matematiky a astronomie obohacuje kulturu Evropy doposud. Zřejmě právě bl.Heřman z Reichanue zde asi v roce 1020 napsal Mariánské antifony Salve Regina a také Alma Redemtoris Mater. Lukáš nám před chrámem Panny Marie a sv. Marka z mobilu spustil píseň Salve Regina, no a to byla paráda. Pak nám řekl, že právě tady údajně v jedenáctém století vznikla. Pro mě to byla novina. Jakoby zrovna ohlašovala ten nejlepší čas siesty. S chutí jsme poobědvali a shlédli ještě dvě významné památky UNESCO: kostel sv. Jiří z doby asi 900 a kostel sv. Petra a Pavla z doby kolem 1100. Přitahovaly z dálky jak železo magnetky a uvnitř se tajil dech. Sice jsem nebyla tak rychlá, jako v závěsu za páterem a jeho průvodcem Jirkou, ale kluci vedoucí skupiny mi dopřáli parádní džentlmenskou společnost. Nepřipadala jsem si s nimi ženská na obtíž, ale unavovaly mě jejich dlouhé přestávky a ženské řeči. Tedy vyrovnávala jsem se s tím, s čím sama u sebe bojuji. Postrádala jsem tichost společnosti pátera, v tichosti pokoj a čitelná strohost v řeči s průvodcem.

Vy už jste tady zpátky?“ divím se odpoledne. Jirka už šel ze sprchy vymydlený.

“To jste borci, přidám se k vám zítra, jestli můžu...“ spolkla jsem otazník..

“Jo,“ přikývl Jirka. Opravdu cenil slovo. Nevím sice, zda věděl na co ´jo´, ale já už byla odhodlaná zaháknout se ráno zas za páterem a průvodcem s jistotou souhlasu.“




Poslední změna : 28.12.2014 20:14, Vytvořen : 28.12.2014 20:14, Vydán : 28.12.2014, 2172x

Komentáře pro ty z Facebooku

 


REKLAMA

Články e-mailem

Stačí zadat e-mail

a Feedio se už o vše postará

POOH.CZ na sociálních sítích