Pravidelný občasník originálního humoru

Jedu za páterem! (d/..)

Autor chlívek (Biking) - vydáno 25.12.2014

Usínala jsem sice blažená, jaké má náš národ český báječný kluky, kteří umí nejen šlápnout do pedálů, ale i škrábat brambory - vše k větší cti a chvále Boží. Jenže při pohledu na místnůstku, kde nás mělo šest ženských spát, už jsem neblaze tušila, že se moje tělo řádně naštve. Oprávněně, zasloužilo by si přece jen lepší zacházení..


Ráno 16. července jsem vstala jako vždy před pátou, tenkokrát jak řádně zmlácená. Měla jsem hrozný hlad. Snídaně byla po mši na malé zahrádce hotelu. Pak jsem s Maruškou zasedla za stůl jídelny. Vedoucí nám zařídili parádní snídani švédského typu. Tak jsem si s ostatními s chutí nandavala. Třeba mě to probere, přála jsem si. Přitahovaly mě samé čokoládové a sladké věci. Po krátkém zaváhání jsem si vzala kávu, kterou Maruška už upíjela. Koukala jsem na hodiny v jídelně před sebou. Bylo 8:25, když jsem polkla kousek čokoládového kobližku s trochou černého kafe. A věděla, že je zle. Moje staré známé bušení, které mě provází od mých šesti let, se neodvolatelně vtepalo do krku. Maruška klidně jedla. Snažila jsem se ji neznepokojovat. Pak si všimla, že něco není v pořádku. Přestala jsem jíst. Poposedávala, bledla, snažila se vymyslet, co teď. Nikdy nevím, kdy a jak to skončí. Je to prostě psychosomatická záležitost. V dětství mě za to zařadili mezi neurotiky a kardiaky. Dlouho jsem jim ubožačka věřila a bála se o sebe jak chorá, na palici, říkali mi přesvědčivě.

„Maruško, mně je blbě,“ přiznávám dříve, než se stačila zeptat.

„Od žaludku?“ hmmm, přitakávám. „Přehnala jsem to. Já jsem to včera přehnala.“ To stačí. Je mi blbě a nevím, co bude. Říci jí o srdci, to by mohlo spustit poplach. I když poutníci už zažili prý i srdeční selhání, které smrtí neskončilo. Kolabující po dni vleže zas naskočil na kolo a jel s nimi až do cíle. To jsem se ale dozvěděla až v posledních dnech poutě. Snad k dobrému. Mám ze srdce respekt. Dává mi pocítit, když moc na něho kladu, příliš mu přisuzuji, hrozně od něho očekávám a bývám k němu, jakkoliv slepě, krutá.

„Přijdu tak za půl hodinky,“ říkám Marušce. Už mám v hlavně představu osvobozující polohy, a to jak ležím na zádech v koupelce a na třetí výdech se bušení zastaví a já budu zas jako znovuzrozená. Ale teď ne a ne to skončit. Prý jsou na to léky, ale já je odmítám. Srdce prostě ventiluje přetlak, varuje, je to pro mě dobré ve druhé fázi zátěže. Jenže teď bych tak potřebovala vědět, jestli dnes můžu jet jako dosud. Nebudou mě někde sbírat? Ach Bože prosím ne,jen ne takovou ostudu! Snídaně už dávno skončila. Bikeři chystali kola. Ležela jsem si dál jakoby ležérně na lavičce, kde před půldruhou hodinou probíhala mše, vděčná, že mě ostatní zvědavě neokukují ani nezpovídají. Čučím vzhůru na vysoký okap hotelu. Usedl na něj velký tlustý holub. Vůbec se nestydí, kam mu koukám. A pak opravdu se splnilo moje očekávání ptačího vtipu. Oddělila se od něho černá kulička a valila se shůry na mě. Buď ráda, že nelétaj ve vzduchu krávy, vzpomněla jsem si na vtip od brášky Vaška. Jéje, to jsme se nasmáli! Na chvilku mě úsměv odlehčil. A jen notně zesláblá netečně jsem čekala, kam mě asi bobík zasáhne. Ale ujal se toho vítr a já zůstala nedotčená. Jen to nechtěné bušení pokračovalo stejně intenzivně. Maruška se nade mnou zastavila.

„Jedeš s náma?“

„Maruško já ještě nevím, mně je pořád blbě. Já se asi domluvím s panem Františkem,“ odpovídám mdle.

„Tak ale dělej, už balí,“ poňoukla mě. Naštěstí není nastavená na lítostivé hry. To by mě podkopla. Pan František zůstal chvílku překvapen, pak souhlasil. Zkusím první část podél řeky jet a před tou druhou s převýšením mu dám vědět, jestli budu potřebovat svést. Kluci, kteří se předchozí večer skláněli se mnou nad kastrolem s bramborama, po mně jen s podivením koukli. Někdo i povzbudivě, s úsměvem nad věcí. Opouštěla jsem Insbruck s přáním dostat se také sem samostatně na prohlídku města. A modlila se, abych cestou neumřela. Maruška se zas osvědčila naprosto skvěle. Vyjely jsme z Insbrucku spolu s Martinou. Podařilo se nám dostat se na cyklostezku. Martina se pak přidala k jiné skupince. Maruška se několikrát se zastavila se mnou, aniž by to ona zrovna potřebovala. V poledne jsme si v jednom městečku udělali piknik. Snažila jsem se bušení ignorovat. Modlila jsem se dalších třicet minut na zádech, aby tu zkoušku moje srdce zvládlo. Napravo od nás hlídali před rodinným domem dva malí kamenní sloni. Jeden z nich měl ulomený chobot a slůně vedle sebe. Asi se za mě taky v nebi přimluvili. Krátce po půl jedné konečně bušení ustalo a mně se udělalo krásně.

„Maruško,“ zaplesala jsem díky Bohu, „už je dobře.“

„To je dobře,“ odpověděla účastně. Taky asi byla tak trochu napjatá, co se děje. V nejbližší další vesničce jsme si daly každá podle své chuti. Já velkou zmrzlinu s díky Bohu za záchranu a za Marušku. Možná jsem ji ve velké vděčnosti pozvala na kafe. Ona si dala polívku, když jsem já jedla naproti pod stromem. A pak jsem to Marušce vyklopila.

„Já jsem to včera přetáhla. Naposledy jsem jedla s tebou a pak jsme s Tomášem jeli hrozně rychle. Ani jsem se nestačila napít. Vlastně jsem hazardovala. A spaní v tom hotelu bylo o ničem. Měla jsem radši utéct ven.“

Jen to, že se moje psychosomatika ventiluje na srdci, to jsem jí neprozradila. Abych ji nevylekala. Nic neříkala, ale bylo zřejmé, že je také ráda, že jsem v pořádku. Vždyť kdo by se mi tahal s věcmi, natož se mnou! Cyklostezku paralelně provázela hlavní silnice. Zatroubil na nás na pozdrav pan řidič František a Honza PC s bolavými koleny nám zamával. Pocit bezpečí uklidňuje, síla je z čeho brát. Věděla jsem už, že si svoz můžu ještě odpustit. Asi po hodině jsme panu Františkovi, který u pumpy s několika poutníky piknikoval, za jízdy zamávaly. „Díky!“ jásám, „už mi dobře!“ Sdílená radost, jak dali znát, radost dvojnásobná, to je pohon!

Jely jsme dál před Karrosten, odbočily na Imst (828m n.m.). Pak rovinka až do Landecku. Další stoupání začalo až asi čtyři kilometry před Zamsem. Vzaly jsme to s Maruškou lesní cestou, přes rokli. Odvážila jsem se napřed a nečekala na rozcestí. Vyhodnotila jsem, že doleva bych se vracela zpět. Sjela lesní cestou dolů. Bylo asi pět minut před šestou, a Maruška stále nikde. Zastavila jsem v obavách, zda jedu správně. Chtělo se mi zas si nadávat, ale vzpomněla jsem si na modlitbu Anděl Páně... Amen. Panika se rozplynula. S kopce se na mě řítil biker v červeném dresu, byl jak mochomůrka bodkovaná. Na můj pozdrav se zoufalým výrazem zastavil. Začala jsem, ani nevěda pořádně kde, štrachat mapy. Ouva, adresu kláštera neznám zpaměti. Honem, zmatkuji, co když mi ta nápověda zmizí, jak se zjevila. Když tu, hurá, už vedle něho stála Maruška. Vždy pohotová, vylovila mapu a ještě předtím bikerovi řekla název kláštera.

„To je támhlé, pět minut!“zasmál se mochomůrka rakousky, a rozjel se tam.

Oddechla jsem si. Tak konečně beru správný směr.

„Tam ses nemohla ztratit,“ potěšila mě Maruška. Byly jsme šťastně u cíle dalšího dne.

V Kronburgu,v kláštere sester Monahelps, naproti bělostnému horskému kostelíku v kopci, jsme nocovali pod ruinou hradu Schroffenstein ze 12.století. Nemohla jsem si nevyfotit, jak dechem Božím prosluněnou, sochu sv. Josefa s Dítětem Ježíškem v náručí.

Po ránu 17. července byly ve vzduchu cítit rozpaky. Pan farář otevřeně prohlásil, že máme před sebou nejnáročnější stoupání z celé cyklopoutě a on sám se sveze vlakem. Tím uvolnil jedno místo v autě. Vyzval všechny, aby zvážili své fyzické možnosti zvládnout převýšení dne. Marušce, které nešlo skrýt zklamání, zaslzely oči. Měla naježděno, natrénováno, ale trasy byly drastický. Její realistický pohled do mapy nepřipouštěl riskovat stoupání na kole. Dívala se na mě, připadalo mi, zpytavě. „Já to určitě chci zkusit, nebude ti to vadit?“ odpovídám jí na nevyřčenou otázku. Začínám mít na sebe vztek, vždyť se omlouvám, aniž je za co. „Pan farář jede vlakem, máš volno v autě,“ připomínám jí, „nemusíš chytat vlak.“ Kolem jde Tomáš. Zas jsem za něho vděčná, jak se Marušky ujímá s pochopením. Utěšuje ji prostě tím, že jí do toho nekecá ani nevnáší svoje emoce. Mohu jít dál s Maruškou smířená, i bez ní. Těším se, jedeme do kopce! Jako vždy, když jsem nadšená, nevím vpravdě do čeho to vlastně jdu. Jen napětí se nese vzduchem, jak pomalu opouštíme klášter, dolů s kopce - paradoxně k tomu co nás dnes čeká.

Moje nadšení prolínala nervozita s nejistotou. Vrazila jsem to do pedálů. Ohromená strmým, táhlým kopcem jakoby bez konce. Tak po tomto jsem tak toužila, když nás v 2011 autobus cestovky vyvážel do vrcholů nad Provence. Přišlo mi líto nevyjet si to, i když pohledy z autobusu byly úchvatné. A teď, dvě hodiny na převod 1:2, 1:1, 1:2, … a to naplno, tedy ze všech sil. Lopotím se. Pokud zpomalím, nebudu se mít koho držet. Nejdříve jsem se zahákla na Alexe – jede pohodově vytrvale, nespěchá, ale umí zabrat, i odpočívat. Pustil mě za Pavla. Pavel zabírá překotně, jako by neměl naježděno. Tahne mě docela dlouho, aniž by chtěl. Držím se ho, ať zrychlí nebo zpomalí. Asi ho cizí ženská za zadkem štve, ale já nemám lepší možnost, chci-li to zvládnout dobře. Dojel nás Petr, naprostý pohodář a bavič. Jede si jediný ze všech cyklopoutníků v kšiltovce. Chvíli nechápu, co zamýšlí, že navazuje s Pavlem řeč. Chce ho snad vysílit? Začínám mít na něho zlost, když tu zazní kamarádské: „Chceš vystřídat?“ ptá se Petr Pavla. Pavel odmítá. Po chvíli vysvětluje, že má problémy s kolem. U pumpy v zatáčce nás opouští. Teď jedu za Petrem. Připadá mi, že si snad jede po rovince, jak lehce zabírá. Já mám stále co dělat, abych stačila, ale jde to, ještě jedu, Autor je skvělý bike classic. Petr neskrývá překvapení, neznají mě tu. Dává se se mnou do řeči, čímž mě vytáčí. Šetřím síly. Buď zabírám nebo tlachám. Chce mě snad vyřídit? Připadá mi chvíli, že se mě pro mé mlčení chce zbavit, jak zrychluje. Pak ale zpomaluje, když mě ztrácí. Dokonce v zatáčce v kopci s ohromným výhledem do údolí zastavil na focení, což jsem skousla těžce. Byla jsem zahřátá a teď stop. Alespoň doplňuji tekutiny, ale ani na to není dost času. Petrovi jde všechno tak nějak dost rychle. Ani bombon jsem si nestačila vytáhnout z ledvinky, a to já bych ráda! Totiž už nás dojíždí princezna skupiny, Alex, Pavel, Petr, Lukáš a vedoucí, mladičká dr. Martina. A já poslušně stojím a vyčkávám povel tahouna, přestože v duchu soptím. Dr.Martina sebevědomě přebírá svoje čelní místo a předjíždí Petra, který teprve, bez náznaku shonu, nasedá na kolo. „Počkej na mě,“ volá po ní udiveně. Ale dr. Martina pálí vzhůru.

„Tak nám to nandala,“ říká si spíš k sobě. Jo, to ti děkuji, vztekám se bez slova. Dalo to docela zapírání, udržet si prostor před sebou volný, a teď... pro jednu dvě fotky. „O ty fotky budu mít zájem!“ vykřikuji na Petra, „doufám, že budou stát za to,“ zvolňuji smířlivě. Neznají mě, nemusím se přece jen hnedle zkraje uvádět jako hysterka.

„Nic to, neboj, však jí za chvíli máme,“ pobrukuje si Petr nevzrušeně. A jedem. Podvědomě tuším, že jsem udělala dobře, že mě nevyprovokovala jet hned za ní. Za tou zatáčkou se do nás opřel ostrý protivítr. Petr byl skutečně skála, ani to nezměnilo jeho taneční polohu za řidítky biku. Netečně mi proráží cestu větrem, takže si i tu hašlerku stačím ještě v pohodě nacpat do pusy. Jeli jsme tak v závěsu možná pět minut, když... Nechal ji tak deset minut bojovat samotnou s čelním větrem, jak si přála.

„Á máme ji!“ halasí, aby Martinka slyšela. „Tak tys nám chtěla ujet,“ směje se na ni volně s přirozenou mužskou nadřazeností. „Jedeš s nama? Zahákni se,“ zve ji vzápětí, aniž pamatoval na ženskou ješitnost.

Skoro bych jí takovou džentlmenskou nabídku záviděla, když se mi ještě tak otevřeně nestala.

„Já to vzdávám,“ usekla dr.Martina. Hrdě. S ženskou tou hrou vysvětlující, že ji to nebaví, hnát se. Rod ženský trvale nesnese mužskou přesilu. Hmm, tak tady to mám rozlitý, napadá mě, když ji míjím s přidušeným ´ahoj´. Dosud jsem jí za celou pouť nestála ani za odpověď na pozdrav. Petr zůstává skálou pohody, a nezpomalil s ní. Až ve finále stoupání si dal své tempo, to jest zmizel z dohledu, a já bojovala sama se sebou na převod 1:1. Před sebou v zatáčce u skály jsem zahlédla na posilňující přestávce průvodce Jirku. Nemusel dnes vyčkávat na našeho bratra v kněžské službě a byl přirozeně mezi prvními. „Dobrý?“ zeptal se mě jen, když jsem ho pozdravila. „Dobrý,“ na víc jsem se ani nezmohla. Napila jsem se, zatímco Jirka už mi zmizel z očí. Inspiroval mě, abych si také odjedla něco sladkého z ledvinky. Pak už se zvedák začal mírně sklápět. V jedné odbočce jsem naštěstí na poslední chvíli zahlédla mezi hromádkami hlíny na cyklostezce Petra, tak jsem ještě včas zachytila správný směr na Albergpass. Byla to opravdu koruna celé etapy, co se týče chrámu přírody. Ve výšce 1793 m n.m. se nabízel královský výhled na Alpy. Trochu mi narostla korunka, jak jsem se tak spontálně (nacpala) zapsala do silnější skupiny. Vyfotili jsme se společně v 11 hodin. Nasvačili jsme se, osušili, odskočili si, koupili pohledy, kluci si zašli na pivo … a postupně se přidali ostatní. Ze zkušenosti, že všechno ´navíc´ zavání nebezpečím, držela jsem se skupiny. A dobře tomu. Před námi byl ohromný sjezd: Alpský průsmyk v JZ Rakousku mezi Tyrolskem a Vorarberskem, známý skvělým novým silničním tunelem z roku 1978, který je dlouhý 13,97 km s nejvyšším bodem 1318 m n.m. To byl zážitek jednou za život, nechat se vcucnout tunelem rychlostí, kterou si bikeři opakovali dokola jak číslo z Guinessovy knihy rekordů. Mně utkvěla jen ta zážitková krása hrůzné představy pádu. Zbyl by po mě tak za pět minut akorát pak flek. ´Stačilo by´ neuhlídat říditka. Díky Bohu vychutnali jsme si tuto cykloturistickou ´atrakci´ bez úhony. Za tunelem nás najednou jelo jedenáct cyklopoutníků ve skupině. To byla pro mě nevídaná změna, některé jsem teprve poznávala jménem. Skupina nesoudržná na více dní, ale sjednocená právě cílem poutě. Cíl dává náplň, tedy spolehlivý most mezi všemi osobnostními nesrovnalosti nadmíru dočasné.

Pokračovali jsme pěkně profoukaní. Sjezd byl sice rychlejší, nabízelo se zpomalení, ale uvážlivější poutníci pamatovali na délku trasy. Vedla pak už parádně po cyklostezkách mezi silničkami, poli, loukami. Na jednom místě bylo jezero tak průzračné, že se čistota zdála být až nebezpečná. „Že je to jak bazén? Do toho bych nevlez, nevidim kachličky,“ rozesmál nás Alex. Projeli jsme Bludenz, ani nevím jak. V minicykloprůvodci Lukáše jsme se dočetla, že tam v roce 1901 začala tradice čokoláda Milka. Branou do Rakouska, jak přezdívají Feldkirch, jsme v půl čtvrté vjeli do Lichtejnštejnského knížectví. V jeho hlavním městě Vaduzu, jsme si dali zmrzlinu, počesku v cizině: místo oběda. Vaduz leží na švýcarsko-rakouských hranicíh. Žije v něm asi pět tisíc obyvatel. Protáhlým náměstím jsme se dostali na druhý konec města k vysokému kostelu, který byl právě obestavěn lešením. Na skále nad městem stojí knížecí zámek. Byl tu klid i přes turistický ruch, z kterého Lichtejnštejsko žije. Asi bych tam dlouho nevydržela, i když v hezky upraveném parku jsem objevila pěknou sochu plavce (ve vzduchu). Opustili jsme Vaduz bez jakéhokoliv zájmu na celnici stejně tak jako při příjezdu. Podél Rýna jsme dojeli do cíle etapy tohoto dne, kterým byl Bregenz. Nocleh nám vedoucí zajistili v tělocvičně školy Sacré Coeur. Trasa byla dlouhá, usnula jsem jako dřevo, neprobudila by mě ani pila.




Poslední změna : 28.12.2014 19:42, Vytvořen : 25.12.2014 19:42, Vydán : 25.12.2014, 2087x

Komentáře pro ty z Facebooku

 


REKLAMA

Články e-mailem

Stačí zadat e-mail

a Feedio se už o vše postará

POOH.CZ na sociálních sítích