Pravidelný občasník originálního humoru

Jedu za páterem! (c/..)

Autor chlívek (Biking) - vydáno 19.12.2014

Jak jsem lehla, tak jsem se 14. července probudila. Trasa předchozího dne se na mě přece jen taky podepsala. Myslela jsem si, že ani nevstanu. Všichni kolem už štrachali ve svých batozích, šuštění igelitek mě poránu dráždilo více než chrápání, které jsem tu noc vůbec nezaznamenala. Možnost vypadnout pod širák jsem prospala jak kámen.


Prohrabávala jsem se nevrle svými vhkými věcmi. Martina se už vracela z koupelny a krátce na mě zaměřila zvědavý pohled. Maruška ve srovnání se mnou šveholila. Byla zřetelně odpočinutá. Pane Bože, kde jsem zas včera měla ten svůj rozum, chce se mi vztekat. Vůbec si nehlídám rezervy sil. Uvědomuji si, že mám asi hlad. Pan František žádné ráno nezahálí, určitě už bude horký čaj nebo přihřátá polévka ze včera, na kterou jsem si tedy nedosahla. Představa jídla mě zas naladila příznivěji. Zas řeším základní ranní problém: co dřív. Záchodů je tu dost, tak postup jde uspokojivě rychle. Ani to mi ale nestačí k úplné pohodě nebo alespoň jejímu předstírání.

„Je to prostě tak, už to mám vyzkoušený,“ pouštím se do Tomáše docela ostře. Nevím proč jsem si ho tak automaticky zařadila mezi vedoucí členy. Vypočítávám si naději, že mou řeč přenese na patřičná místa, aby s tím rychlíkem na vlastní pohon už něco udělali, než se jim to postupně od nejstarších rozsype. „Když chybí spánek, stupňuje se únava. Člověk je pak mnohem snáz nepříjemný na lidi, kteří si to nejmíň zaslouží,“ vysvětluji Tomášovi. Tak hezky s úsměvem mě ráno pozdravil a já ho pohledem napíchla na parkovací tyčky pro kola. Usmívá se dál chápavě, skoro by mě to odzbrojilo. „Ještě jsme nedojeli jeden den na místo za světla, není ani kdy si vysušit věci,“ vrčím dál. „Pardon. Když chybí spánek, nemám už sil kontrolovat míru slušnosti.“ Už se opakuji, protože mě asi svým úsměvem dostal do klidu. Komu jen je tak podobný? „Promiň, ty za to nemůžeš,“ dodávám vzápětí, „ ale patříš přece k vedení?“

„Vůbec ne,“ ohradil se Tomáš s krajícem rybí pomazánky v ruce. „jsem tady řadový poutník jako všichni,“ zdůrazňuje svou pozici. „Aha, a já myslela.“ Tak to už jsem se zase (s někým) pobavila. Tomášovi naštěstí trapnosti nevadí k pohodě při snídani. Přecejen trochu ztišená, přidávám se do kruhu kolem velkého kastrólu s horkým čajem. Bohu díky, napadá mě alespoň zpětně. Ani jsem ráno za probuzení do nového dne ve zdraví nepoděkovala. Nejlepší příležitost je naštěstí ještě stále před námi. Nojo vlastně, uvědomuji si, za deset minut je mše. Vzápětí se zas vzpěčuji. Už to zase začíná. Honička. Nechci se víc hnát. Dvě minuty před osmou mi ale dochází, že si za to můžu sama. Naopak, na tu mši moc potřebuji. I když mám ještě na sobě noční úbor a v ruce kartáček se zubní pastou. Pán Bůh můj vztek zpracuje, jen když mu ho s pokorou v srdci odevzdám. Když se na mši v hale mezi šatnami, sálem a chodbou k záchodům lépe rozhlédnu, můžu vidět, že ti kolem mne jsou na tom podobně, ale místo keců se už stačili převléci. Chovají se prostě jako na pouti, kde je oběť ´nabíledni donevidim´. Obětované za blízké, trpící, nevěřící - věřící ... Mnohé stále neumím a nechápu. Honza PC diskutuje s právničkou Soňou o etice a morálce nad chleby namazanými rybí pomazánkou. Může mít někdo tolik času nazbyt?

Mám za sebou Marušku. Nejen jednoho člověka. Další cíl etapy tohoto je dne: Kitzbuhel a nocleh v kostele Františkánů. Ti pohotovější ve skupině předávají ostatním dobrou zprávu o počasí: už má být příznivější. Farář na konci mše doporučuje všem, aby vyčkali. „Bude lépe, když Salzburg opustíme ve skupině.“ Začíná se mi na této pouti zase líbit. Do Salzburgu na prohlídku jeho krás se třeba někdy vydám zvlášť. Páterovo upozornění na úskalí cesty – stoupání až do Tirol, mě zas naplnilo nadšením. Žádná nuda do nekonečna. Vděčně jsem se zavěsila za Marušku. Nejdříve jsme stoupaly jen pozvolna. Zpočátku nás ještě vedla cyklostezka. Hnedle v prvních kopcích mě Maruška ušetřila zbytečného spádu, protože jsem na kopci přehlídla značku. Pak trasa přešla v cestu spíš pro turisty, tak jsme pokračovaly po silnici. Zřejmě to byla vesnička Hamerau , kde nás upoutal krásný kostelík s dřevěnou kuželovitou věžičkou. Před Pidingem nás pobavily husy bílé jako u nás, u kačáku s bahýnkem jako tím naším, vedle pěkné hospody. Naproti ní jsme si nad starobylo kašnou doplnily vodu do flašek. Silnice se zvedala nejdříve podél řeky Nonn. Asi za hodinu jsme projely solné lázně Bad Reichenhal na řece Saalah. Na trase jsme měly také Kirchberg . Čas zas kvapil, mraky nad námi se skupovaly do tmavých pytlů. Deštivou část předpovdi jsem ráno ráda přeslechla, ale Maruška o ní věděla. Zastavila v kopci za Loferem u rozcestníku Jakobsweg, vedle malé nocležny pro poutníky. Jakobsweg , cestu pěších poutníků směřujících do Santiago de Compostella, jsme křižovaly stále častěji. Sotva co jsem stačila napodobit Marušku a zabalit si vaky na nosiči nepromokavými pokrývkami, spustil se ve tři čtvrtě na čtyři déšť. Zas milosrdně nejdříve zvolna, až jsem si na něj postupně přivykla a vychutnávala si ho až do konce toho kopce. Zato mě pak ledovatěl úsměv ve sjezdu do St.Johan de Tirol . Byl to parádní sjezd, který skončil ve čtvrt na pět. Měly jsme s Maruškou domluveno, že u cedule počkám. Ta jsem si tam fotila nedaleké horstvo a oschla v té chvilce, co mi Maruška dopřála. Nebe se úplně roztrhalo do modra a do Kitzhbuhelu jsme vjely asi k půl sedmé. Díky Bohu za Marušku, protože ta čtyřproudovka mě dost mátla. Těžko bych odbočila na sjezd včas a správně. Nevadilo mi ani, že Maruška začala kvaltovat a nervóznět. Ohradila jsem se a dosvačila. Nechtěla jsem zas s Autora slítnout. Maruška těžko trávila, že neví přesně kudy ve městě ke klášteru. Doptala jsem se v evangelickém kostelu na kopci. Chvilku to trvalo, protože tam zrovna nebyli místní. Až na hřbitůvku vedle kostela mi jedna paní rozuměla a poradila mi přesně: zpět dolů do centra ke kostelu sv. Kateřiny, projít parkem, pak vlevo … Františkánský klášter jsme Maruškou před půl osmou našly. Z dálky nás vítala slunečně žlutá vlajka cyklopoutníků s modrým nápisem Orel. „To je poprvé, co jsme dorazily za světla,“ poznamenala Maruška významně. Proto jsme byly obě tak veselé! Dokonce jsme dojely mezi prvními, což nám zřejmě oběma dodalo seběvědomí. Pitomá to vějička boha výkonu. To co nás čekalo dál, byl čirý výraz Boží lásky, prostý pohádkový zážitek zahrady Františkánů. V klášteře nás bratři Františkáni ubytovali do dvojlůžkových pokojíčků. Takový jednoduchý komfort nás příjemně překvapil: klid, knihy, čisto, překrásná kaple dole. Mohli jsme využít několik sprch a záchodů na každém patře. U zahrady rozestavěl pan František svoje velké hrnce pro celou skupinu. A už to pod nimi vřelo, už z hrnců ubývalo. Všem chutnalo prosté sáčkové Vitana ve velkém. Tak málo stačí k blažené pohodě. „Bůh slyší modlitby svých dětí,“ potrdil představený bratr Joseph, Františkán, který nás přivítal a provázel. V duchu modlitby díků se nesl celý večer. Mohli jsme si konečně dosušit mokré věci, vyspat se v posteli, po sprše s teplou vodou. To všechno k posilnění na další cestu.

Na ranní mši 15.července jsem přišla, radostí málem s rozběhem, mezi prvními. Tentokrát se zpozdil pan farář a omluvil se všem. Zahrada se oděla krásou slunečného rána. Vyfotila jsem si bělostnou sochu Panny Marie uprostřed květů, s pozadím tirolských pohoří. Honza PC diskutoval s Josefem Františkánem o nákladech na provoz kláštera. „Hospodin slyší modlitby svých dětí, vyslyší modlitby těch, kteří se k němu obracejí. Je to ´JEN´o víře. Je třeba věřit, hledat Boží vůli a konat.“ Františkánský bratr Josef se na Honzu PC a mnohé další posluchače obracel s úsměvem nebe - tak jednoduchým výrazem v tváři. „Ano, já jsem si vědomý toho, že je to tak prosté, jak jednoduše se to řekne, ale je to celoživotní tvrdá práce na každý den, otevírat Bohu své srdce, plnit Jeho vůli.“ Skoro by se zdálo, že už to má ´nahoře´zařízený i s celým svým řádem. Doznal ale, že se na společné cestě potřebujeme vzájemně podporovat. „Modlete se prosím také za nás. V nebi pro Boha nebude mít nejmenší váhu žádné zlato, majetky, úspěchy v kariéře, ale modlitby v lásce, ve službě bližním, které jste tady na zemi dávali Bohu. Je to i pro vás na další cestu,“ řekl a jednoho podruhém nás obdaroval kartičkou s modlitbou k Panně Marii Neposkvrněného početí. Je v němčině. Poprosila jsem, aby se ji s námi pomodlil v němčině. Někteří se přidali. Zdrávas každý známe.

Žádná pohádka netrvá věčně, pokud se nežije osobně cestou dál. Opouštěli jsme klášter skoro neradi. Bylo třeba se co nejrychleji vymotat z Kitzhbuhelu. Maruška neskrývala nervozitu. Stála jsem za ní s Autorem u vrat kláštera. „Chytnem se pátera s průvodcem, oni nás z města vyvedou,“ svěřila jsem jí svůj záměr.

„Když jim budeš stačit, já nevim,“ poznamenala Maruška. Hurá! Souhlasila a šla ještě pro vodu. Vedoucí duchovní si dávali jako vždy načas. Martina si všimla, jak jsem se rozhodla i tento den. Využila chvilku čekání a přistoupila ke mně se svým přáním. „Marcelo, taky bys mohla pomoc s kuchyní, naloupat brambory k večeři,“ položila přede mne úkol. Tvářila se přitom smrtelně vážně. „Dobře, můžu to zkusit,“ příjímám, aniž ještě vím, co vlastně po mně chce. Vím už ale v tu chvíli co chci, a to není příliš pokorné předsevzetí. Maruška se vrátila s plnou flaškou vody i pro mě.

„Tak mám úkol naloupat brambory na včeři,“ referuji.

„No to leda podle toho, jak dneska dojedeme,“ reagovala Maruška věcně. Netroufla jsem si zasmát se nahlas. Páter s průvodcem hrábly do pedálů.

Těm dvěma borcům asi chvíli trvalo, než pochopili, že nás tahnou. Až když si Jirka všiml,že je dojedu, a pak čekám na Marušku v těch neuvěřitelných zákrutách městské cyklostezky, zpomalili. Na odbočce na hlavní byla už Maruška plně v obraze trasy. Pak už jsme společně sledovaly většinou pohodlné, dobře značené cyklostezky podél řeky Inn. Pohybovaly jsme se mezi věhlasnými místy jako Brixen im Thale – jedním z nejstarších měst tyrolských. Nedaleko nejvýše položeného poutního kostela v Rakousku ( 1829m n.m.) , kterého patronem je sv. Jan Křtitel.

Dlouhá cyklostezka nás vedla do městečka Worgl. Projely jsme Hall in Tirol. Cesta do Insbruku pokračovala takřka po rovině. Už mě to unavovalo. Nuda, i když protivítr dával trochu zabrat. Na jedné zastávce jsem Marušce řekla, že pojedu napřed. Nebyla proti. Naše tempa a chutě jíst či odpočívat se začala zas různit. Čile jsem se rozjela. Na té cyklostezce bych se podle Marušky neměla ztratit. Málem se tak stalo ve městečku, kterým jsem projížděla. Zazdálo se mi, že tam někteří naši poutníci přibrzdili na zmrzlinu. Jenže já nevěděla kudy dál. Nechtěla jsem se jen blbě ptát. Nejdřív jsem odbočila špatně. To mi naštěstí záhy došlo. Pak jsem na poslední chvíli zahlédla bikera, který nás předjížděl a pak já sama jeho. Honem jsem se na něho (obrazně řečeno gumycukem) zahákla. Jel si v pohodě na to, jak byl v tom svém cyklodresu namačkaný. Párkrát jsem ho měla chuť předjet. Navíc mě štvalo, jak jako prasátko kolem sebe za jízdy odhazuje papírky. Jenže teď mi rozrážel vítr, tak jsem mu to světrem po stranách okamžitě odpouštěla. Nejel zas tak pomalu a mohla jsem si v závěsu za ním trochu odpočinout. Rostla naděje, že ´ty brambory´ stihnu.

„Ahoj!“ Kdosi mě předjížděl zleva. A slušně pozdravil! Možná to byl někdo, komu jsem ´vynadala´, že vlastní si na pouti se předjíždíme bez pozdravení. Vlastně jsem tak prvně vyčinila páterovi, jenže to bylo úplně zkraje poutě, kdy jsem ho ještě jako bratra v kněžské službě v cyklistickém od běžných bikerů nerozeznala. Jenže tenhle biker, co mě předjížděl na pláni, přidal i úsměv, hodně mi povědomý.

„Ahoj!“ odpovídám překvapeně. Tomáš! „Můžu se přidat?“ ptám se honem. Tomáš se kontrolně ohlédl za sebe. „Pojď.“ Hurá! Můžu to prasátko před sebou předjet. Okamžitě jsem se na Tomáše nahákla. „Thanks,“ zdravím ještě bikera s díky. Dočkala jsem se.

„Kde jsi nechala Marušku?“ptá se Tomáš.

„Jede svým tempem. Já jsem se nudila,“ přiznávám, „ a mám úkol,podívala jsem se na něho významně.“

„Úkol?“diví se Tomáš.

„Dostala jsem od Martiny úkol, naloupat brambory k večeři, směju se té motivaci.

„Tak Martina zadává úkoly?“

„To si přeju splnit! Stihneme tam být do šesti?“

„To je možný i dřív,“ Tomáš koukl na hodinky.

“A Maruška bude v pohodě?“ zaháním ještě výčitku.

„Maruška JE v pohodě,“ řekl Tomáš jistě. Vzala jsem to radostně. Maruška se nezlobí, že si jedu svým tempem. Zato moje tělo si to načítalo jako ode mě bezohlednou nezodpovědnost.

Tomáš mě vůbec nešetřil. Aniž tušil. Jel jak mohl. Hnula mnou ta rychlost a že mě vede. To mě nadchlo. Chvílemi se mi zdálo, že se mě chce zbavit, jak hnal. Ale když jsem zas v městečku, které cyklostezka protínala, zahla opačně, počkal. Nechce se mě zbavit, jásám v duchu. A tlačila jsem to za ním ze všech sil. Ubývalo jich. Jedla jsem naposledy v deset a byly už dvě pryč. Vezla jsem vodu jen v pet flašce, takže pila minimálně. Mnohem míň, než bych pila sama. Mnohem míň, než on. Cyklo lahev má své výhody, stačí ji zvednout … Vysychalo mi chvílemi v puse. Byla to fakt nečekaná rychlost. Změna, kterou jsem si vlastně skrytě dlouho přála. Možná se mi podařilo během těch dvou hodin maximálního výkonu vyhrábnout jednu nebo dvě hašlerky z ledvinky. Jinak mě dobíjela radost. Do Insbrucku jsme vjeli tryskem. Cyklostezka se začala proplétat městskými parky. Tomáš musel zpomalit. Bohu díky, měla jsem toho plný kecky. Chytli jsme se nějakých cyklistů, kteří také směřovali do centra. Bylo pěkné, jak se i Tomáš nechal vést. Na mostě přes řeku Inn jsme se s nimi rozloučili. Slunce bylo ještě tak vysoko! Nešlo nesmát se s ním. Smáli jsme se jako vítězové nad řekou z čisté radostí.

„Tomáši děkuji!“tisknu tomu statečnému bikerovi pravici.

„Nemáš zač,“ směje se.

„No to mám, tady bych teď tak hodinu bloudila,“ říkám otevřeně, „kam teď dál, naprosto nevim.“

„Kam dál,“ Tomáš zkoumá adresu na mapě, pak GPS. „Rovně,“ ukazuje přímo. Mohlo být před čtvrtou hodinou odpoledne, když jsme se pozdravili s panem řidičem Františkem. Dorazili jsme první. Ach, přiznala jsem si se spokojeně, to bude mít borka Martina ten svůj pocit.

„Tak kde jsou ty brambory?“ sháním se po nich honem. Bylo by teď škoda nachat si uniknout koncovku. To už dorazili páter s průvodcem. Nějak se na mě zadívali pozorněji, to mi udělalo dobře. „Dostala jsem od Martiny úkol, podílet se na přípravě večeře. Budu se podílet na službě bližnímu v kuchyni,“ hlásím neskromně panu faráři. Nechápal totiž, proč jsem hned nešla do sprchy, jako to mají ve zvyku oni, první.

Bylo to k neuvěření. Připadala jsem si jako v pohádce o statečných rytířích, kteří se přidali ke své sestře poté, co ji našli nad hrncem. Skutečně. Postupně ubývalo nožů na okrajování brambor. Kluci sotva co přijeli, bez ptání přisedli a loupali brambory se mnou. Kdybych se nestyděla, kropila bych ty brambory dojetím. Hotový koncert sdílení připravy papání. Martina dorazila až k loupání cibule pod maso na guláš. Nějak jsem u ní postrádala radost. Zato já ji tak trochu musela tutlat. Více jsem už od Martiny podobné zadání úkolu neslyšela. Byla to přece jen její zásluha.

Guláš byl naprosto unikátní. Jen jsem ho nemohla moc sníst. A chtělo se mi stašně spát. Vycházku do města jsem odmítla. Hotelový úložný prostor toho dne mě vyděsil. Kůča pro šest lidí, žen, s patrovými přistýlkami. Hrůza. Místo okna ventilace. Tu Maruška vypla a otevřela u okénko, pod kterým si urvala místečko. Já se dusila na nesnesitelně měkké matračce u dveří. Prchnout nebylo stejně kam. Naproti byly záchody. Strach z ostudy mi zabránil ubytovat se vedle auta pana řidiče, kde jsme vařili a jedli. Asi bych po hotelu vzbuzovala pohoršení, myslela jsem si. Obavy následujího dne už, o co hůř, dirigovalo tělo.




Poslední změna : 19.12.2014 11:59, Vytvořen : 19.12.2014 11:52, Vydán : 19.12.2014, 2076x

Komentáře pro ty z Facebooku