Pravidelný občasník originálního humoru

Jedu za páterem! (b/..)

Autor chlívek (Pel mel) - vydáno 13.12.2014

Ráno bylo studeno, po ránu to bývá obvykle normálně rána, a tak jsem se rozehřívala stranou písničkou. Pan řidič to zaznamenal, ale stejně na mě jeho výzva zpívat všem nebrala. Třeba by byla slyšitelná hořkost, že mi chybí písnička, a že se bojím, jak tento den zvládnu. Naštěstí stále bylo suché oblečení v igelitkách. Modlili jsme se, aby nepršelo celý den.


Páter dal skupině jasné jednoduché informace, což je pro mě vždycky náročné napoprvé pobrat, a se svým průvodcem ´práskli do koní´. Kolem mě lidé začínali vystupovat pod svými jmény, zaznamenala jsem dalšího Jana, vyprávěl mi, že mu připomínám jeho ženu, když byla mladá. To mi tedy přidalo kuráže, abych mu řekla, že můj rodný otec byl také Jan. Jen to už jsem mu neřekla: Také jsem se pár dnů po narození jmenovala Jana, než mě v porodnici uviděl a rozmyslel si to. Maminka mi v dětství vyprávěla další, ale… Budiž nám všem odpuštěno, připomínám si stále. Pouť vede k odpouštění. Poslušně jsem vyčkávala, až dobalí moje parťačka Maruška a zavelí k odjezdu. Na rozdíl ode mne je pečlivá, tedy zodpovědná, a dlouho si studovala mapu, jak se vymotat z Mistelbachu. Mapy jsme měli každý od organizátorů, ale kdybych se v nich začala hledat, všichni by mi ujeli. I když řidič František každého s nějakým nedostatkem, většinou energie či zdravých kolen, na požádání milerád svezl.

„Jedem směr Obergrunburg,“ zavelela Maruška, „ teď máme před sebou Melk.“ Páter ho krátce ráno při mši popsal. Je to největší benediktýnský klášter v Evropě s klášterním kostelem sv. Petra a Pavla. Byl báječně osvícený sluncem, když jsme ho s Maruškou uviděly nad Dunajem. Páter Jan T. už se svým průvodcem vyjížděli dál. Hryzla mě závist. Stačili dozajista i prohlídku, zatímco my dvě a ještě mnozí další starší, jsme na malebném náměstí pod klášterem ledva posvačili. Už byl čas oběda a trasa byla hlášena dlouhá, i když podél pohodlných cyklostezek se jelo dost pohodlně. Lemovaly Dunaj, který se valil klidnou silou vody. Ztišovalo moje věčné obavy prosté dívání t se na něj. V kopcích jsme zahlédly kostel podobný Mariazell, ale to Maruška po prostudování mapy vyloučila. Krásně se nám piknikovalo u Dunaje hlubokého, tvářícího se mohutně, nedotnutelně. Studená voda příjemně osvěžila naše nohy. Pak jsme slavně předjely silnější skupinku, která nás minula, když jsme jedly, abychom je zase někde před námi pozdravily. Držela jsem se Marušky jako klíště. Každý tam byl nějak s někým a já tímto tak nějak taky. Vděčná. Sedly jsme si v Amstettenu (Amistein) na kafe. Dojalo mne, jaký chlapec, ještě snad dítě, nás obsluhoval. I když vlastně já jsem zrovna tak o prázdninách na střední škole chodila na brigády. Mladý pan číšník jediný z celé restaurace porozuměl, že potřebuji doplnit vodu. Německy neumím dosud než pět slov, a on moji angličtině pobral. O to více dobré bylo to kafe, které přinesl. Popíjely jsme s Maruškou a obdivovaly úžasnou kvetoucí skalničku na stolku. U nás jsem ji viděla jen připláclou na kameni, ale tato na stolku vyběhla silným stvolem vysoko nad květník a barvou svých květů mi připomínala nehasnoucí červánky ve tvarech hvězd. Že jsme se občerstvovaly téměř pod hradem Weiteneg z 10.stol. jsme zjistily zas až cestou dál. Překročily jsme Dunaj po mostě uzpůsobeném cyklistům a zůstaly ohromeně koukat na zvláštně zdobený velký kříž na mostě. Živým odkazem z nehasnoucí historie v moderním stylu objímal tolik doširoka, jako se Dunaj rozléval nejen pod mraky, ale i do vzduchu kolem. Vzpomněly jsme na cestě na své příbuzné, kteří by jistě trasu podél řeky zvládli docela v pohodě. Čekaly nás další řeky a na soutoku Enns a Steyr městečko Steyr tisíc let staré. Za Steinbachem an der Steyr se rozpršelo. Když přestalo, začal padat soumrak. Ale fotka západu slunce ten den zdaleka nebyla poslední. Trasa byla opravdu pořádně prodloužená. Maruška to z mapy vyčetla už ráno, já nezasvěcená do kilometrů byla v klidu. Pak však šero houstlo do tmy. Štvalo nás, jak je to možné, nechat nás na trase v noci bez spolehlivých směrnic. Chápala jsem Marušky rozladěnost. Okolo desáté mi pípla sms od Aničky, která nás zdravila z Křesťanské katolické charismatické konference z Brna.

„Tak jí napiš, že jsme ještě nedorazily na místo,“ poznamenala Maruška bolestně. Na to jsem tedy neměla pomyšlení. Kdyby mi mobil vyklouzlo, ani bych ho ve tmě neviděla. Chvílemi mi to připadalo dobrodružné pak zas srandovní. Prostě líp, než kdybych se tam octla sama. Legrační bylo to, že jsme bloudily v cíli dne, v Obergrunburgu, ale nemohly jsme najít tu farnost pod kostelem. Konečně Maruška odsouhlasila poslat sms SOS. Volání ´o spásu našich duší nezůstalo´ neoslyšeno. Pan řidič František převzal naše souřadnice a vyslal nám doprovod. Petr D. nás vyzvedl pod tím kopečkem, u kterého jsme se asi půl hodiny motaly. Vyjel si to tréninkově s úsměvem s námi. Mně se chtělo smát s ním radostí, Marušce už k tomu nezbývalo sil. Farnost, tedy v tu chvíli pro nás prostor k ubytování, bylo úžasné místo. Abych měla čisté svědomí, vyznala jsem faráři, co mnou zmítalo. Pak už mi bylo líto jen toho, že ten kostelík na vršku nad námi, bělostí svítící do daleka, jsem už prostě nemohla stačit navštívit. Páter nám ho sice živě popsal, i cestu k němu, ale to mi znělo jako trapná ironie. Spala jsem venku na lavičce vedle ohromných hrnců čočky s klobásami k večeři. Chvílemi se o mě pokoušel smích, když se mi před očima promítla scéna, jak pan řidič František stojí uprostřed sálu plného nocležníků snažících se usnout ve svých spacácích a nad tím jedním chrápájícím do všech koutů významně vztyčuje ukazovák k puse a kol kolem naznačuje „Pšššš...“. To snad aby někdo z přítomných chrapouna propadlému nevinnému spánku nebudil. Divila jsem se, že se se mnou ostatní nesmějí. Vlastně už bylo kolem půlnoci, tedy dlouho po večerce. Kříž v čele sálu němě vstřebával slzy, puchýře, únavu, zklamání, která s námi do prostoru bratří v Kristu vešla.

Ráno 13. července mi výborně chutnala klobáska, kterou jsem už před půlnocí nevečeřela. Po mši jsme se rozjeli každý, jak mohl. „Je to na vás, jak si vytvoříte skupinky,“ zněla mi ještě páterova slova. Moje skupinka byla stále Maruška, případně ještě s námi Honza PC,tak jak mu dovolovala kolena. Maruška byla otřesená délkou denních etap. Rozuměla mapě a nedala se zmást tou, kterou nám všem rozdali. K té se totiž pak ještě připočítávalo jakési kilometrážní ´dph´, takže to bylo hnedle ne ´stopade´, ale třeba o dvacku víc. Maruška nebyla jediná, která si tolik od sebe neslibovala. Vedoucí, bratři Vítek a Marek, to registrovali, a opakovaně připomínali účastníkům poutě, aby zvážili svoje možnosti a případně se domluvili s panem řidičem Františkem. Vyjeli jsme tedy s cílem dne Salzburg.

Cyklostezka nás sice zprvu vedla kopcovitou krajinou mezi horami. Marušku zbržďovala únava nebo spíš nějaká negace. Když jsem jí chtěla prorážet vítr, nepustila mě před sebe. Když jsem ji nakonec předejela, abych ji tedy také kousek ´táhla´, a to ten protivítr na rovině je opravdu silný, ztratila jsem ji hluboko za sebou a pak čekala. Vyšťavená, zpocená. Začínalo mě to dusit. Nezasloužila si, abych se na ni za to zlobila. Ale co to je? Před nájezdem na jeden kruháč jsem nečekaně spadla s kola jak hruška. Také mnou cloumaly negace. Maruška na pár kilometrů zohlednila, že také já mohu být unavená. Stejně po pár hodinách, když jsem si potřebovala já dát dvacet (minut) po jídle, jak mi toho velkoryse dopřával kolega Lukáš v 2011 (první moje cesta do Francie), tak Maruška měla nekompromisně naspěch. „Už je hodně hodin!“ opakovala spěšně. Málem mi nestačily modlitby za dar Pokoje v srdci. Vždyť jsem se před měsícem dušovala, že to spolu nějak zvládneme. To všechno potlačované mě notně vyčerpávalo. Pane Bože pomoc! Maria Matko přimluv se, co mám dělat!!, dovolávala jsem se němě. Odpověď na sebe nedala zas tak dlouho čekat, aniž jsem takové řešení, dočasně dočasné, očekávala.

Objevila se sólistka Martina. Borka. Jezdila prý nejraději sama. Je o něco víc mladší než Maruška a o něco málo starší než já. Má doma o dvacet let staršího manžela, tak jí nechybí prostor k trénování. „Na pouť jsem se cíleně připravovala,“ sdělila mi sebevědomě při jízdě, „denně jsem jezdila přes šedesát kilometrů.“ Možná si to nepamatuji přesně, ale výsledek byl zřetelný. Jela jak ze železa, tak jsem se v šoku honem probírala z ospalosti. „Když mi řekneš přidej se, přidám se moc ráda,“ zaprosila jsem mezi kopci. Jen se po mně ohlédla s chápajícím úsměvem a zabrala víc. V tom větru to byla citelná změna. Chvílemi jsme se Marušce ztratily, a pak na ni na kopci čekaly. Pokoušely se o mě výčitky za tu potřebu jet svým tempem. Martina záhy zvěděla, o co jde. A já zbystřila, protože se o Marušce nevyjadřovala ve světle přátelství Božích dětí, a to není dobře. Maruška o Martině jen neurčitě něco naznačila, tak jako o panu faráři, s férovým dodatkem, že jsme přece jenom lidi a můžeme mít ´svoje mouchy´. Tak abych s tím počítala.

„Já bych s Maruškou nejela ani den,“ uštípla si Martina, „je to paličák, musí být vždycky po jejím.“ Seplo mi, že se tady poutníci vlastně většinou již z předchozích cyklopoutí. Nedivila jsem se už dlouho, proč Maruška nejezdí raději s Majkou, o rok starší poutnicí. Vystačila si. Na rozdíl ode mne. Já si prostě se svým anti-orientačním smyslem sólo jízdu dovolit nemohu. A když, tak to je více zábava pro druhé zpětně, jak mohu jen doufat... A pak už mi bylo jasné, že Martina nevědomky popisuje více sebe, jak to tak při dojmovém kritizování druhých bývá.

Ale Maruška na pouť také trénovala poctivě. Vytrvalostně a orientačně byla skvělá. A kdyby jedna z nás bodla, zvládla by vyměnit píchlou duši. To už jsem zažila cestou s ní na Svatou Horu. Já jsem v cizině zas mohla přispět svou srozumitelnou angličtinou. Hodila se. Do Petterbachu nás vlastně dovedl místní kluk na nemožném polním kole, který pochopil, kam chceme, i když odpovědět mohl jenom tím, že prostě jel před námi. A otáčel se. Byl takový tlusťoučký, potetovaný po rukách a nohách, a mně plesalo srdce, že nás správně navigoval. Na rozcestích zastavil, ujistil se, že ho následujeme, a pak pokračoval. Takto asi třikrát. Třikrát jsme si s Maruškou společně myslely, že už víme. Ten chlapec byl jako na zavolanou. Místo, abychom si to u kapličky v Pettebachu užily v radostné vděčnosti Bohu, Maruška ostře sledovala čas a tlačila mě z přestávky. Kurňa, chtělo se mi bránit výčtem, kolikrát na ni čekám v kopci já ... Zlý zákeřně pokouší na nejcitlivějších, tedy nejnebezpečnějších místech. Kousala jsem se do jazyka, oblíbené dobroty mi ve spěchu tolik nechutnaly, ale nerozdělily jsme se. Začala jsem rezignovaně zpomalovat já, dokud se k nám Martina nepřidala. Stoupaly jsme v dešti do kopce. Maruška se zdržela nandaváním pláštěnky. Setkaly jsme se nahoře, to už ji zas měla svlečenou. Pláštěnka v kopci je prostě blbost, tedy určitě na kole. Maruška nás dojela hrozně zpocená. Do mě se už zas dávala zima. Maruška s Martinou se daly do řeči, přátelsky. Postrádala jsem v tom hovoru více spontální radosti, ale díky Bohu za to setkání ve společné řeči se společným cílem. Trasa toho dne byla opravdu dlouhá. V jednu hodinu jsem s Martinou dorazily do Gmundenu. Kdyby mě asi dvakrát Martina včas na křižovatce neopravila, byla bych nabrala minimáně hodinový kufr, protože jsem chtěla pokračovat na opačnou stranu. Jelo se mi s Martinou dobře, ale pro změnu mě zas dusily výčitky. Jak je asi Marušce za námi? Jako Boží odpověď se před námi rozprostřelo překrásné jezero Transee, jedno ze tří jezer Solné komory (Salzkammergut). Hotová pastva k radosti. Pohled korunovala královská pohoří alpských velehor. Slunce nám dopřálo obrazy hodné zarámování. Na mostě nás vítala nepřehlédnutelná socha patrona všech poutníků, našeho světově oblíbeného svatého Jana Nepomuckého.

A v tom jsem zůstala celá zkoprnělá! Na náměstí, odkud se už po obědě v restauraci vydávali na další cestu páter s průvodcem, tam seděla u kašny, vedle svého kola, Maruška. Ahoj!Říkám nevěřícně, ještě než jsme k ní přijely. Martina ji ne-neviděla, ale já ji nechtěla úplně minout. Vzpápětí mi došlo proč Martina tak kvaltuje zdržet se tohoto setkání. Totiž výraz Marušky byl kamenný jako dokonalá stoletími urážená socha. Sevřel se mi žaludek, měla jsem hlad. Zklidňoval mě pohled na jezero s kačkami, labutěmi, loďkami... Martina si razila cestu k pikniku na nábřeží, tak jsem šla za ní. „My se nejdříve podíváme kudy, pak se najíme,“ odpověděla stroze Marušce, která nutně chtěla nejdříve jíst. Pak jsem zahlédla, že jedla sama, ve svém tempu. Martina mě začala dirigovat. „Najez se v klidu, netrap se zbytečnýma výčitkama. To bys byla votrok. Za patnáct minut vyrazíme na Pindsdorf,“ ohlédla se. „Jestli chceš pohledy, máš je tamhle v trafice,“ řekla ještě. A to už se k nám blížila Maruška. Asi ji to stálo dost úsilí. Uražený výraz se změnil skoro v prosící. Pro mě ještě bolestivější ke zpracování. Pokusila jsem se nepodlehnout citovým vlnám a věcně jí vysvětlovala, co jsme na informačním centru zjistily. „Musíme nahoru do kopce, k podjezdu, směrem k nádraží, a tak odbočit....“

„Já teda jdu napřed,“ řekla Maruška věcně. Nech ji jít, opakovala mi Martina teď už jen strohým pohledem. Poslední sousta obědní svačiny mně už zas tak nechutnala. Možná jsem si je pro ten kopec, který nás čekal, mohla i odpustit. Byl příšerně příkrý, šly jsme to pokorně pěšky, vedle svých kovových ořů. Ale na následné kufrování s Martinou bylo posilnění se dobré.

Pod mostem nad hlavní silnicí Martina rozhodla dostat se na ni a jet doleva. Prodlužovala jsem chvilku zavazování si tkaniček v nájezdu na most, odkud bych mohla zahlédnout Marušku. Naivně jsem si myslela, aby moje parťačka věděla, kam odbočit. Zůstala v kopci za námi. Dívala se asi znovu do mapy. Potřebovaly jsme se, dostat z Gmudenu a projet kolem Pinsdorfu. Jenže jsme nevěděly, kterým směrem je. Slepě jsem následovala Martinu doleva. Nechtěla jsem dát na svůj sílící dojem, že suverénka ztrácí svou předchozí orientační jistotu, kterou sršela až do Gmundenu. Asi po dvou kilometrech zavelela ZPĚT! Začala se dobývat do domu na přilehlé parcele u silnice. Až mi to připadalo jako drzost. Stejně nebyli doma. „Pojď se mnou támhle,“ táhla mě na protější stranu silnice. Byla tam nějaká žena, která by mohla vědět směr. „Dobrá, ale co si nezapíšu nevím, třeba jí přesně ani neporozumím,“ upozorňovala jsem Martinu. Žena Martině potvrdila, že jsme se vydaly na opačný směr a že musíme zpátky. Pak nám vysvětlovala, po kolikátém semaforu, u jaké budovy čeho máme zahnout vlevo. To už se mi klubíčko informací v hlavě zaplétalo, ale Martina zas získávala mou důvěru. Já bych si jela dál špatně. Podařilo se nám zahnout na Pinsdorf správně. Zaplesaly jsme společně. Silnice nás měla dovést k dalším dvěma jezerům Solné komory. „Přestávku si dáme až u nich,“ určila Martina. Souhlasila jsem s ní. Líbil se mi i ten nápad, vykoupat se v některém z nich. Jelo se dobře, jen ta výčitka vůči Marušce mě nutila zpívat si více a víc. Chtěla jsem si vyzpívat více důvěry k našemu milujícímu Otci, který se přece stará o každého, kdo k němu volá.

Podél jezer jsme dojely až ke St.Lorenz. Na nějaké vykoupání se už z časových důvodů nebylo pomyšlení. Na jednom místě jsem zahlédla mimořádně krásně upravenou soušku. Lidé ji ozdobili usměvavými tvářemi černoušků. Slunce celé to dílo neodolatelně osvítilo. Už už jsem se zastavila k focení. „Teď ne, vrátíme se sem, až najdeme cestu ze St.Lorenz, a místo na jídlo,“ přesvědčila mě Martina lehce poroučecím tónem. Když vypjatých patnáct minut nám nikdo srozumitelně neodpověděl kudy přesně dál, ani žádné místo na piknik nebylo dost dobré, vrátila jsem zpět k soušce sama. Už nebyla tak osvícená sluncem, což mě popudilo proti Martině. Že já blbec na ni dala, vztekala jsem se na sebe. Navíc se mi ztratila, což bylo pro mě znamenalo ohrožení. Přidala jsem. Záhy na mě ve vesničce mávala. „Někde se už potřebuji najíst,“ opakovala jsem jí už naštvaně.

„Vydrž, už to bude,“ odpověděla mi. Záleželo jí na správném směru z obce. Já stále více vnímala, jak roste její nejistota. Padala mi čelist ve zklamání, ale další šok mi ji nutně musel zvednout. Po pravé straně před malou cukrárničkou seděla Maruška s naším poutníkem Tomášem a oba spokojeně vychutnávali zmrzlinu. V tom náhlém zaskočení jsem jen honem zvedla ruku a mávála jí s výkřiky pozdravení a h o j! Odpověděla ležérně, jako by mě už přes ty své brýle neviděla. Tak to mi tedy dáváš na prdel, pardon, pomyslela jsem si otevřeně. Lepší lekce pokory se mi ten den dostat nemohlo. Vůbec jsem nechápala, jak se tam zas před námi dostala, když my dvě ´borky´ jsme makaly, pěkně v tempu co to dalo, málem bez jídla! A Maruška před námi na zmrzlině, no to je gól, smála jsem se už v duchu. Vytřela mi tedy zrak a zároveň se mi vlastně ulevilo. Opravdu se o ni nemusím strachovat. Dokáže si, tak jako moje maminka, poradit v každé situaci. Maruška se prostě neztratí. A honem za Martinou, a to bez toho svýho hladovýho výrazu. Už ani nevím, kde jsme se vlastně najedly. Stále více mi vadilo, jak se Martina padesátkrát ptá na směr každého koho potkala. Ale ani to jí v restauraci v údolí pod horami nestačilo. „Vyndej mapu a zapiš, co říká,“ poňoukala mě před pobaveným číšníkem.

„Martino, ale vždyť to už je trapný, tady ani zabloudit nemůžeme,“ skoro jsem zavrčela. Konečně jsem si vzpomněla, jak Martininu neustávající doptávající se vlastnost komentovali den předtím poutíci. K jejich nadnesenému úsměvu jsem ale měla daleko. Totiž mě ta změna zaskočila. Vždyť cesta do Salzburgu byla teď jediná. Nejraději bych jí, uražené zkamenělé, ujela, jenže jak bych sama v cizím městě našla tu naši další ubytovnu – tělocvičnu v salzburgské universitě. Martina už neskrývala svou podrážděnosti, kdykoliv jsem potřebovala zastavit. Neustále významně koukala na hodinky. „Dobře, deset minut,“ svolila. Ale každou druhou minutu mi připomínala běžící čas. Pravda, začalo se smrákat. Pro nás obě to bylo jasné znamení zrychlit. Do Salzburgu jsme vjely už za tmy. Teď jsem se začala ptát já sama. Martina držela bobříka mlčení. Stejně to ale moc nepomohlo. Neměly jsme GPS a záhy jsme postup uličkami velkoměsta zapomněly. Asi po hodině jsme to vzdaly a poslali prosebnou sms panu Františkovi. Přijel asi za deset minut. Vyjádřila jsem Martině znovu v autě obdiv. „Jela jsi fakt skvěle, zvládly jsme to.“ Věděla jsem ale, že už s ní jet nechci.

Pan František nás zavezl do nádvoří university, kde už kromě pátera s průvodcem byli i někteří jiní. A jak jinak! Maruška. Vyšla mi vstříc. „Držíme ti s Majkou místo vzadu u prosklených dveří na dvoreček, kdybys chtěla v noci ven,“ vítá mě. Šla si zrovna umýt ešus po večeři. I vlasy si stačila umýt. V pohodlné dlouhé sukni působila naprosto pohodově. „Záchody jsou tamhle v patře, ale volnější jsou v přízemí. Tam taky ještě teče teplá voda,“ poradila mi ještě.

„Jak jsi to dokázala?“ ptám se jí už taky spláchnutá sprchou.

„No domluvila jsem se už ráno s řidičem,“ usmála se.

Martina po nás z druhého rohu tělocvičny pokukovala, možná se mi to už zdálo. Poušely se o mě pro změnu výčitky zas vůči ní. Bohu díky, rady které mi k tomuto citovému tematu poskytla cestou stačily, abych se už zorientovala správně. Před spaním jsem poprosila Marušku, aby mi ukázala, kudy máme zítra jet.

„Počkej, já už jsem to uklidila.“ Po chvíli ze svého batohu vylovila mapy. Zaradovala jsem se v duchu. Zítra můžeme zase jet spolu. „Dobrou, a díky!“




Poslední změna : 13.12.2014 11:12, Vytvořen : 13.12.2014 10:31, Vydán : 13.12.2014, 2349x

Komentáře pro ty z Facebooku

 


REKLAMA

Články e-mailem

Stačí zadat e-mail

a Feedio se už o vše postará

POOH.CZ na sociálních sítích