Pravidelný občasník originálního humoru

Jedu za páterem! (a/..)

Autor chlívek (Sport) - vydáno 27.11.2014

Pouť je rozhodnutí něco strpět pro dobro duše své nebo jiných. Rozhodnutí vydat se na cestu, být Bohu blíž, svou cestu hledat. Může to být odhodlání nechat se Bohem milujícím Otcem uzdravit. Nečekejte povídání o výkonech, i když cykloputování k tomu více svádí tou hloupou snahou zvládnout to před ostatními, nebýt poslední, obstát. Nakonec jde o to najít se v Boží milující náruči.


Cyklopouť Velehrad – Paříž. (I./IV za Pannou Marií po stopách sv. Benedikta. Uvedení dvou dnů.

Maruška měla zjištěné vlaky, zajistila jízdenky s místenkou pro nás i pro kola. Nultý den (9.července 2014) jsme vyrazili do Uherského Hradiště, kde nám umožnili nocleh na Orelském stadionu. Sešlo se nás do následujícího dne asi třicet pět cyklistů poutníků, žen bylo méně. Následující, první den CP (10. července) jsme dojeli do Velehradu. Poprvé jsem prožila ve věhlasné basilice na Velehradě, honosné zvenku, nadlouho hluboce intimní zážitek uvnitř. Našla jsem se v ní snad jako ořech ve skořápce, nevědoucí, ale tušící tajemství stromu plných dobrých plodů setkávání následujících dnů.

Maruška byla v Božím chrámu na Velehradě se svým otcem právě v roce, kdy jsem se narodila. Trochu jsem jí záviděla... tak hloupá je ta závist, vždyť bez Marušky bych se na tuto akci ani nedostala. Snažila jsem se na to myslet, když mi bylo ponorkově. Přestávalo mi chutnat kafe, ale přece jen jsem si ho s ní zase dala.. Rozkoukávala jsem se pomalu. Sešli se lidi na kolech,bez dvou – tří výjimek na trekových, -náctiletí, většina ve věku mezi třiceti a čtyřiceti a také aktivní dědečci a sportem nadšené babičky, poutníci neuvěřitelně vitální, plní svěžího humoru. Stále mi nedocházelo, že ten kněz, který naší pouti žehnal již v klášteře Dominikánů v Uherském Hradišti a pak promlouval prostě a přitom oduševněle na Velehradě je ten, který nás na pouti provází na stejném dvoukolém dopravním prostředku. Měl dost dobrého treka a výbavu, o které bych snila. Maruška mi říkala, že s nimi už jel cyklopouť do Říma a do Compostely... Díky němu, knězi Janu T. jsme měli tu milost hostiny mše (slovo mše je z latiny – znamená: jděte ve jménu Páně) každé ráno (jen jedenkrát se to podařilo v půl jedenácté v noci – v kempu u Dijonu). Kněz každý den drtil moje představy o duchovním. Tedy byl to každodenní proces užitečný asi tak, jako když si čistím zuby z důvodu pro sebe i pro druhé. Moje očekávání, jak by asi měl pastýř na pouti se svými ovečkami vypadat, stékávala dennnodenně do odpadu. Zato jsem se mohla na svět upřímně a radostně usmívat. Páter nás na mši obohacoval svými znalostmi o svatých a poutních místech při svých promluvách po evangeliu. Třeba zrovna v Mikulově promlouval o sv. Benediktu, který byl přezdíván ´skrčený´, ale vzdor svému fyzickému handicapu přinesl světu duchovní užitek Boží moudrosti skrz mnohá staletí, až dodnes trvá dál. Ráno pak, když se startovalo, byl páter středních let vzor sám pobídky Pána Ježíše: ...vezmi s v ů j k ř í ž.. Mně to moc nešlo, to zapřít se. Páter Jan měl průvodce Jirku, tak dvacetitelého poutníka, fyzicky přirozeně zdatnějšího, který na něj, co jsem jen semtam zahlédla, na kopci po delším stoupání beze slova, bez mrknutí oka k sebemenší výčitce, čekal. A oba byli vybaveni GPS, nad kterými oba nezávisle na sobě špekulovali, a pak se společně dohodli, kudy. Několik dní mi trvalo, než jsem to mohla odpozorovat zblízka a pokorně vyčkávat, jakým tedy směrem za páterem. Těch pár dnů jsem měla tu čest jet za Maruškou, která je jen o čtyři roky mladší než moje maminka. Maminka by ale na kolo nesedla, využívá s požitkem čtyři pod podvozkem auta.

Maruška se díky Bohu a svým několikaletým přičiněním orientuje dobře i bez GPS, kam se za ní hrabu. Ale dvacet let mezi námi mi připomínala sama od sebe mnohem dříve, než jsme vyjeli.

„Když se chytíš někoho, kdo jede rychlejš, pojedeš s ním,“ připouštěla prozřetelně. „Sice mám dvatisíce letos najeto, ale já tu rychlost a kopce prostě už nedám,“ prohlédla přímočaře. „A nějak o dost hůř vidím na dálku, budu muset na operaci s očima,“ dívala se na mě zpoza silných dioprií. No prostě opravdu úžasná, takové nasazení pro akci.

„To nějak dáme,“ přesvědčovala jsem Marušku i sebe. Vůbec se mi nelíbila představa, že bych měla dát Marušce valem. Zavánělo mi to zradou, a to mi smrdí, toho se bojím. Chtěla jsem být věrná parťačka. Člověk míní, Pán Bůh mění. Na každou změnu je ale třeba čas, aby byla k dobrému. Tedy postupně, pojďme chceš-li první etapou spolu.

Druhou noc, pro některé teprve první, jsme spali v Mikulově v ubytovně u školy. Byl to prý pro nás přepych. Upozorňovali na to hlavně účastníci předchozích poutí. Neměla jsem ještě příliš srovnání, raději bych už spala venku. A ještě raději bych našla ztracené brýle, které jsem si přivezla loni z Lourd. Jenže to bych musela jet zpátky, ale to jsem si sama naprosto nemohla dovolit. Už jsem je takřka oplakala. Ale přecejen jsem se obrátila k naší stálé průvodkyni, za kterou jsme po stopách sv. Dominika putujeme, s prosbou. ´Matko Boží Maria, vím, že málem nic u mě nevydrží, ty brýle jsem ale měla ráda v souvislosti s tou cestou loni za tebou. Když tedy jsem je ale neuhlídala, ať je tedy má někdo, komu udělají největší radost,´ odevzdala jsem tiše své přání v modlitbě. Nemusím přece druhým hned prozrazovat, že už něco nemám, co je na cestu na kole docela potřeba, a to proti slunci, muškám, prašným zrádným kamínkům štěrkových cest...

Ráno jsem se tedy odevzdaně modlila k Panně Marii, aby ty moje modré brýle z Lourd přišly k tomu, komu udělají největší radost. Kaju se, jak jen mi pořád nejde nelpět na věcech... Jenže zrovna kupovat jiné, to by znamenalo výdaj navíc a moje oči potřebují ochranu, operace je velmi drahá, jak předesílala Maruška už dříve. Bůh ví, kdy začít novou cestu, změnit styl. Holt pouť znamená také strpět oběti a ztráty, má-li být naplněna proměna.

„Nejsou to něčí brýle?“ vyhlásila ráno po snídani Majka.

„Maria!“ Moje jásání hraničí s potřeštěností. Když jsem Majce vzápětí vychrlila, za co jsem se právě modlila, smály jsme se obě, i více nás hnedle bylo v radosti prosté. „To tě tedy Panna Maria doslova vyslyšela,“ pronesl kdosi mně ještě neznámý. Zaslechla jsem v tom ´z nebe učinění´ nesmírně pro mě potřebné ujištění ve správném směru pouti. AVE MARIA

Druhý den nás čekaly rakouské hranice. Vyjely jsme s Maruškou první, abychom nebyly úplně poslední. A ještě že v Mikulově nám docela ochotně poradili dva policajti, mladí kluci. Vůbec mi nevadil jejich zpytavě potměšilý výraz. Jenom ať mě nekontrolují, světla by u mě třeba ještě tehdy nenašli.. S díky Bohu za strážce správného směru jsme zamířily vzhůru, mírně zvlněnou krajinou jižní Moravy k hranicím s Rakouskem. Nad námi se zvedaly mraky. Začaly tmavnout. Nebe sice těžklo ocelovou barvou, ale slunečnice svítily jak sluníčka. Porušila jsem dohodu po hodině zastavit a čekat, jelo se tak krásně. Počkám u kostela ve městečku La der Thaya, říkala jsem si. U nás, při výletech po našich českých kopcích mezi vesnicemi, to tak vždycky fungovala. Kolega Lukáš také přijal jako nepsané místo setkání kostel. Kostel je jako loď. Chutná mi v jeho blízkosti. A když v La der Thaya už padala voda i na lavičku, pod pláštěnkou jsem poobědvala tu ranní snídani od řidiče – kuchaře Františka. Hodiny na věži kostela odzvonily další hodinu, ale Marušky jsem se nedočkala. ´Jsem tady u kostela a cekam,´ posílám první sms. Maruška reagovala celkem rychle. Také byla u kostela, ale u jiného. Byly tam dva. Tak jsem jela k tomu třetímu. Po hodině a půl znovu popisuji místo svého čekání, už u silnice z města, u fontánky, která se netečně napájela deštěm. Začala jsem splývat se stěnou malého kostelíku u cesty. Stále bezradná, bez odpovědi, kam teď. „Už za tebou dál nejedu, jedu dal, prsi,“ přišla od ní další odpověď. Záhy jsem viděla, jak kolem mne projela skupinka cyklistů, některé jsem i rozeznala. Ještě jsem chvilku čekala na Marušku. Pokoušel se o mě hořký vztek. Dost možná jsem ji mezi pláštěnkami přehlédla. Dala se do mě zima. Je to blbé na někoho čekat a pak jet sama. Nebo se zas ztratit druhý den pro ostudu? Ale zahřála mě z hloubi radost, když jsem nakonec ze tří map u křižovatky vylovila správný směr. Stálo mi to za to. Počasí zrovna kufrování nepřálo. Pláštěnka už byla nezbytná. Dál mě nadneslo, když mi v dálce zasvítila žlutá pláštěnku na konci skupiny cyklistů. To nemůžou být normální lidi, zahulákalo mi radotně v hlavně, to budou moji, moje krevní skupina. Jedem za Pánem. Hosana! Maruška byla mezi nimi. A ouva. Hned na prvním zastaveníčku zahřmělo nedorozumění. „Já na tebe taky čekala, už jsem mohla být dávno dál, za panem farářem,“ ohrazuje se Maruška. Díky Bohu blížilo se poledne. Anděl Páně mezi nás vstoupil přede všemi přítomnými, kterým jsem se tak zrádná a naštvaná uvedla. „Promiň,“ omlouvám se Marušce. Zamrkala za zamženými brýlemi. Zlobí se snad ještě? „Tady to tak nepůjde,“ vysvětluje po chvíli smířlivě, „čekat u kostela můžeme u nás doma, ale tady trasa neprojíždí každým městem, a kostelů bývá i víc v jednom městě.“ Je to jasné. Přijímám další lekci pokory. Chtělo se mi do toho šlápnout, jet. Jako před třemi lety Lukášovi. Naštval mě tehdy. Připadalo mi to, že se potřeboval předvádět. Byla to moje chyba. Maruška je zkušená. Nezůstala sama, jak jsem se obávala. Sama jsem byla zas já pro svou neukázněnost. Kdosi ve skupině mi vyjádřil sympatie. „Myslím si, že pouť je o tom být spolu, duší i tělem,“ pronesl vážně Stanislav. Brrr.... oklepala jsem pláštěnku. „.. to myslíš opravdu jako i fyzicky?“ doptávám se po pár kilometrech ostražitě. „Hlavně fyzicky, jako jeden muž, jedna parta,“ potvrzuje mi znovu odhodlaně. Mlčím, abych se neotřásla nesouhlasem nahlas. Role mohou býti rozličné, jen vůli mějme rovnou, uklidňuji se klasicky básníkem. Znova koukám na poutníky před sebou, většina pro tuto chvíli byla starší než já. Jeden manželský pár jel na dvoukole... Pro mě nepochopitelné a dost zbytečně i k úvaze. Asi mě brzy bude zmáhat držet se za nimi pomalu, když se mi chce jet, chce se mi jet za otcem, co to jen dá. Jinak je mi jako by mně rostl želví krunýř a tlačil silou nebe k zemi. Můžeme mít jiné představy, odhaduji. Duch Páně jedině naše rozdílnosti sjednotí, aby na Mariině panenské tváři zahrál hřejivý úsměv z radosti jejích dětí. Nuž, nejsem jako jeden muž.

Byla jsem vděčná za vlídné přijetí ve smíření. Přišlo na to docela spontálně, že jsme s Maruškou záhy ukázaly záda – bez nejmenšího odsouzení skupiny. „Tož jeďte!“ odmávl nám mezi kopci borec pan Antoine velkoryse. Borec děda Tonda od Brna je na svém biku oděn, prý již tradičně, v džínách.„Já bych se přidal, ale mě už to tak nejede,“pousmál se teskně a ohlédl se s džentlmenskou starostí po své úžasné manželce. Obdivuhodná Ivanka, neustále usměvavá v kopcích i v závěsu posledních. Tím dal mně i s Maruškou zelenou. I když Maruška (sebe)potvrzení nepotřebuje, stejně jede svým tempem. Pan Antoin ohromně stoupl v mých očích, po té vlně pochybností, zda si mohu dovolit jet svým tempem. Byla jsem zas vděčná za Marušku. V závěsu za ní mi stále vyvstával obdiv, když jsem si uvědomila věkový náš rozdíl. Zas vděčně narážím na skutečnost, jaká je to blbost kohokoliv s kýmkoliv srovnávat a už vůbec ne podle čísla narození. Maruška se rozjela také radostněji, a tak jsem opět opěvovala slunce v kopcích, mezi mraky.. Ještě více nás obě potěšilo, když jsme před sebou zahlédli Jana zvaného Honza PC. Už jsme se k němu přidaly ještě v kraji Jihomoravském a jelo se nám s ním parádně. Orientoval se rychle a správně, vybaven GPS. Honza vypadal také spokojeně, i když zprvu neznámo proč zpomaloval, pak se zas vynořil.. Je snad pravda, co říká, že s námi jede rád... protože nejsme tak rychlé? Brala jsem to spíš jako vtip, přiznávám, trochu zasáhl moji ješitnost, ale byla jsem za něho ráda. Trojice je přece jen v akci živější seskupení, a na pouti stabilnější. Krajina se stále blahosklonně vlnila. Chtělo se mi pro tu krásu nevidět, že i mraky nad námi znovu oživují jak v přívalech odstínů temné, světlé ubývalo.. Honza po druhé poukázal na nebe. Diskutovali s Maruškou nad mapami a často vzhlédli vzhůru v obavách.

Už jsme nebyli ve třech, ale v pěti. Přidal se k nám mladý manželský pár Petr a Zuzka Davidovi. Obavy z deště jsme sdíleli společně, ale odehnat se nám ho nepodařilo. Sjížděli jsme k rakouskému městečku Holabrun. Obzor jakoby uhelněl, hrozil puknutím. Z prvních výstražných kapek se rozkapal déšť neúprosný. Honza ukázal na kapličku pod mohutnou lípou. Na několik minut to byla výhra. Podařilo se mi udělat nějakou fotku. Pak už to byl risk, i stání tam dál hrozilo ztrátou. Mokli jsme pod proudy deště, bezradní, co dělat. Mokro prosakovalo všechno. Chvilkami jsem se povzbudili smíchem, ale neodvratné rozhodnutí bylo před námi. Musíme jet v dešti. „Už jsme mohli být v Holabrunu,“ zaznělo mezi námi s povzdechem. Jenže kdo mohl tušit, že tuto nebeskou nadílku nemineme v suchu? Pláštěnka se mi za jízdy roztrhla na dalším místě. Jako naschvál zrovna na hrudníku, kde mě nemá nic moc co hřát. Projížděli jsme městečkem s dalším, tím samým svatým, který byl v Rakousku málem na každém rohu. Svatý, který má tři ucha. Začínala jsem mít na sv. Floriána zlost. Nemusí nás až tak zalévat. Pršelo dál, ale mě alespoň na chvilku zaujal pro pobavení jiný výjev sochy sv. Floriánka, že jsem se k němu pár metrů vrátila pro fotku. Totiž ten před tím malebným kostelíkem v Holabrunu byl kratší od hlavu a také ruce byly setlé. A to třetí ucho – ucho od vědra, také odlítlo s dávnými vodami do prachu. Podvědomě to pro mě znamenalo skryté nebezpečí, padající nám na hlavu. Nervóznila jsem víc zimou a nejistého dojezdu. Mokli jsme od 15:15 v Holabrunu, zhruba 50km do místa noclehu. Po pár fotkách na památku se do mě dala zima. „Už to lepší nebude, musíme jet,“ přesvědčovala jsem čtveřici už jen malou chvilku. Nechtělo se jim. Honza byl nakročený rozjet se se mnou, ale vyjádřil obavu o kolena.

„Vždyť to je o zdraví, pokud máme dnes dojet, musíme vyjet.“ Jela jsem napřed, a bála se ohlédnout. Jestli jedu sama, ztratím se. Konečně mě jeden z nich předjel. Alleluja! Zas mi začalo slunce v každé kapce chutnat. Byli jsme znovu všichni na cestě. Rozhodnutí jet bylo správné. Šlápli jsme do toho snad už i zimou, pro zahřátí. Provozní teplota naskočila záhy, spolu s novou vlnou endorfinů, tedy radosti z pohybu, řekla bych i ze sdílení toho uplakaného rakouského nebe. Pršet nepřestalo, ale ani my jsme se nevzdali v nadšení putovat dál i v nepříznivém počasí. Vždyť, jak víme z poutí všedních dnů, poutě jsou právě o překonávání obtíží. S díky Bohu, že se nám dařilo jet bez defektu, hlídali jsme pozorně odbočky. Na jednom místě jsme u cesty zahlédli část skupiny našich cyklopoutníků. Koukali na nás váhavě, pod stříškou zahrádky, někteří s půllitrem...„Jedem dál!“ ozvalo se jasně v naší pětici. Bylo to na adresu váhavců stojících, ale patřilo to stejně každému z nás. Koho by to nelákalo, usednout trochu na kousek do suchého teplíčka. „! jsme se dobře rozjeli, byla by to škoda ztrácet,“ to je rozpoložení naší skupiny. Roste ve mně radost nového začátku, i když den se sklání k usínání. Nejsme bílí cukříci v kostkách, a nerozpustí nás nějaká ta kapka, co se neohlásila předem. A pršelo až do místa noclehu, kterým byl druhý den, 11. července 2014 Mistelbach. Naštěstí to bylo pod střechou místní farnosti. Pan řidič František nás vítal už za tmy s jiskřícím panáčkem. Tentokrát jsem zkřehlá jak rampouch neodmítla. Teplá voda už byla stejně protočená, protože jsme nebyli mezi prvními. Zato teplý čaj, polévka, už nevím jaká, to byla odměna nebeská. Neútulné podmínky upršeného podnebí pozvolna navozovaly zklidňující ovzduší pospolitosti. Některé tváře už mi začínaly být milejší pro svůj úsměv, povzbuzení. V jedné jsem zahlédla rysy dávného posledního přítele. Bůh mám smysl pro humor. Léčivý. Nebyla jsem už na své pouti sama. Bike Autor frčel mezi svými bez problémů a ve mně narůstalo nadšení pro další etapy, přestože mokrého obleční neubývalo. Všichni jsme oceňovali tu báječnou možnost, že nám velká bílá dodávka pana Františka vozí tak důležité spacáky v suchu, stejně jako věci na převlečení, a ta možnost teplého jídla ráno a večer, ta byla k nezaplacení. Deo Grácias+!

Několik dnů mi trvalo, než jsem skutečně Marušku nechala jet svým tempem, a zavěsila se na pátera s jeho průvodcem. K tomu směřuji do konce tohoto roku.




Poslední změna : 27.11.2014 19:33, Vytvořen : 27.11.2014 19:19, Vydán : 27.11.2014, 2282x

Komentáře pro ty z Facebooku

 


REKLAMA

Články e-mailem

Stačí zadat e-mail

a Feedio se už o vše postará

POOH.CZ na sociálních sítích