Pravidelný občasník originálního humoru

Hřebenáč vyhrála píseň Hospodinu

Autor chlívek (Sport) - vydáno 4.9.2014

Hledají se dvě partnerky na Hřebenáče 2014, vyzýval Janův polední email před závodem. Cože? Vždyť nemám s kým běžet takových let, před třemi roky to bylo s kolegou totálně fiasko. Neměla jsem ho do toho tahat. Není dobré věřit si a nebýt připravený, jak mi nechtěně předvedl.


Prohrávání už znám a stejně, obávám se nestačit, zastavit se, ustrnout a nechat se obalit tuky říkajícími si roky. Letos mě vycepovaly tři týdny cyklopoutě v červenci. Dva týdny před Hřebenáčem poslední srpnovou sobotu, aniž bych se trápila ambicí vytvořit dvojici k účasti, zvolnil mě starý koníček běh. Změna pohybu osvěžuje tak jako změna činnosti. Poklidnou návštěvu obměnit aktivní sportovní akcí. Výzva kolem během se rozezněla. Všechnu naději jsem vložil v Hospodina, zpívá mi v duši Chapela Žalm 40,2. Bylo by snazší nebát se a zajít na slíbenou návštěvu.. Bála jsem se, ale pak se přece budeme spolu radovat o to více, ve víře se můžeme radovat i z účasti na radosti vítězů.

Závazně jsem se tedy přihlásila do sedmé dvojice. A už to jelo jak po notové osnově. Druhý den už mi volal spoluzávodník Adam cestou z práce. Po telefonu jsem se dohodli, že ho seznámím se svým kolem Autorem (Classic). Cestou z náměstí na autobusák usoudil, že Hřebenáče můžem na něm zvládnout.

„Ten zvonek, ten bych určitě sundal,“ zkouší Adam očesat mýho treka.

„Ten není tak těžkej, když budeš v nedohlednu, zazvoním a ...“ Zvonek pro štěstí mlčky prošel. Nosič se Adamovi už vůbec nezdál aktuální.

„Poveze vak s náhradní duší, lepením, pumpičkou, připevním to gumicukama,“ obhajuji důležitost zadního postroje.

„Když jedem na vítězství,“ smál se svému vtipu, a já se smála představě vítězsví Autora s nosičem, který se Adamovi tolik nezamlouval. Snáze mi prakticky předvedl, že změnu výšky sedadla zvládne ve chvíli. Vůbec mě nenapadlo, jak to může být pro muže potupné, jet na terénní závod s trekem ověnčeným nosičem a zvonkem, o blatnících, a cedulce se jmenovkou nemluvě. Byl to Dárek.

„Jen na něj dávej pozor, je to dar, přímo od tatínka Jaroslava, tatínka Jana, organizátora Hřebenáče.“ A to vůbec nevíš, kolik cest se mnou šťastně zvládnul, říkám si raději v duchu. Stejně už jsem ale nahrála přirozené zvídavosti.

„To se tak důvěrně znáte? Odkud znáš Honzu?“ To je otázka, Jan je přece nejen sportovec, skaut, ekolog.

„Známe se z naší farnosti.“ Moment překvapení jsem čekala, a stejně nastal.

„Ty si věřící?“ Ne, nebyla to jen otázka zvědavosti.

„Jsem, Bůh je náš Otec.“

Adam dál zkoušel kolo, snížil mi zpátky sedlo, beze slova ocenil dobré, právě vyměněné brzdové špalky a seřízené brzdy od Karla, Kola u Michala na Závodí. Vysvětlila jsem mu znovu, na co má dávat pozor. Bikeři mě naučili přehazovat, aby kolo netrpělo. Přesněji řečeno, rve mi to uši, kdekoliv ten zvuk ve středu kola zaslechnu.

„Kam chodíte do kostela?“ Vrátil se nečekaně k původnímu překvapení.

„Tady v Berouně, ve sv. Jakuba staršího.“ Bezděčně ukazuji směrem k náměstí, odkud jsme přišli.

„Já chodím do Počapel,“ vyrazil mi dech úsměvem dítěte.

„Tak ty jsi taky věřící!No brácha to jsme tedy rodina!“ Hlaholím jedním dechem. „Před čtyřmi lety jsem byl pokřtěný v počapelském kostele,“ dodává.

Jásavější píseň jsem ve svém srdci v tu chvíli nemohla zaslechnout.

„No tak to je vyhraný!!“

Plesám, aniž bych si připustila prorocký dopad těch slov. Tento krásný mladý chlapec, který by mohl být mým dítětem, i když to zatím netušil, je mým bratrem ve víře. Deo Gracias! Bůh ví, že jsem se na tento Hřebenáč začala, i když s velikou bázní, těšit.

Připravila jsem si věci, na nosič připevnila dvěma gumicuky vak s záchranným vybavením pro případ píchnutí. Na nádraží na mě počkali. To bylo bez výčitky milé. Vlak měl stejné zpoždění jako já. Zato nám Hospodin přidal na úschovu kol celý poštovní vůz. Den předtím to bylo naprosto nereálné! Zjišťoval to Jan František osobně na nádraží. To bylo s nebe povzbuzující, jinak by se naše kola do prostoru daného jízdním řádem nevešla a možná by je musela Pavlína Procházková - též účastnice závodu převézt autem – jak bylo pro krizový scénář předjednáno. Ale Hospodin umí vše zařídit i různými poruchami a výpadky. Přes toto ujištění dobrotivé Prozřetelnosti se mě zmocňovala nervozita, zvláště když jsem zahlédla některé borce a borkyně. Ach jo, ty vymakané svaly budily respekt. A Adam svým věkem silný napohled ani nepotřeboval trénovat, ale poctivě připravený byl, a díky Bohu svěžího ducha. Jako ke členu svého orientačního oddílu přistoupil k nám do kupé Jan František, aby k němu otcovsky i trenérsky promluvil. Jeho řeč mě oblažila klidem. Mluvil k němu jako můj bratr. „Ne, že jí utečeš! A to ještě připomenu a zdůrazním všem závodníkům, aby si ve dvojici byli padesát metrů na dohled!“ A nad mapou mu vysvětlil, které části tratě jsou těžší, tedy pro muže, a kde naopak má zamakat žena. „Ne že odradíš další účastnici!“ smáli se nad zkušeností z předchozích let, kdy Adam uvažoval podle svých schopností, nikoliv podle možností závodní partnerky, a ztratil ji kdesi v lese na trati. „To bylo už dávno!“ omlouval se Adam výmluvně jako samo mládí.

A běžel skvěle už od startu v Jincích. „Drž se mě,“ zklidnil mne zkraje. „Vůbec nevyrážej dopředu, jeď za mnou.“ Vzal si startovní část běh, a to přes dva kilometry po silnici, což by mě hnedle vysílilo. První střídání jsem si nechala helmu na hlavě a vyrazila střemhlav do kopce, až jsem se sama divila. Nenávidím sprinty, hrozně (mě rekreačního běžce) bolí. Zazdálo se mi zpočátku běhu, že mám možná roztrženou kapsičku u kraťasů, ale nevěnovala jsem tomu větší pozornost. Jen neubírat šanci na vítězství.

„Něco vám spadlo!“ ozvalo se za mnou otcovsky laskavě. A už jsem přes rameno zahlédla, jak se Adam musí vracet za vakem, který vyklouzl pod drncáním na kořenech zpod gumicuků. Chvíli jsem nezdržovala já, ale Autor si hodil mnou nacpaným zadkem.. „Promiň,“ omlouvám se Adamovi, jen co mě dojel. A znovu jsem vyrazila, co to dalo. Síla mojí vlastní výčitky neboco vystřelí vpřed, ale kde by to zas končilo, ví Bůh, že ne šťastně v cíli.

„Otáčej se!“ volá za mnou Adam v kopci. Cože? Jsem moc rychlá? Zvolňuji a najednou slyším nejen Adama, ale i svoje svaly, že tuto taktiku nelze brát.

„Poběžíš svou část ještě pět kilometrů, nepřepal to! Já tedy takovouhle rychlostí celý závod nedám,“ vysvětluje. Ulevilo se mi. „Nehroť to,“ doznívá mi v hlavě, i když slyším, jak za mnou Adam tiše jede přes kořeny a popadané větve. Daná důvěra mě pozbudila. Adam vlastně připustil, že za každou cenu nemusí vyhrát, i když by na to jasně měl i natrénováno.

„Tři hodinky si poběžíme, pojedeme,“ přemítá Adam v běhu. Nechci diskutovat. Zní to moc ležérně. Když jsme chvíli napřed, Lucka mě zas předběhne. Její žlutý culík se mi zdálky smál, jak kmital sem a tam. Vždyť běžela v kopci jak laň. Její spoluzávodník Honza ji měl stále na dohled. Podařilo se mi dojet ho. Zbyly jsme vepředu dvě dvojice. Děsila mě nejen ta představa, jak se budeme o vítězství prát. Oni se pěkně doplňovali napohled věkově. Adamovi naštěstí záhy došlo, že na Lucku v běhu nemám. Pozdravili jsme se s nimi už poněkolikáté.„Marcelo modli se, ať nepíchneme!“volá za mnou Adam. Možná se soupeři divili. „Adame, to já od začátku!“ To je totiž moje můra vždycky, když vyjedu na kole. Já sama duši nevyměním. Snad jen zatím, kéž teď nepíchneme! Po dalším střídání jsme byli napřed. Skoro by se zdálo, že už to tak bude. A zas jsem zaslechla dech šampiónky Lucky. Nechala jsem ji běžet, nemám to hrotit. Nějaký ten metr jsem se jí držela statečně. Pak Adam uznal, že je to jeho. Za silnicí znovu předávka kol. A tak jsme si vzájemně foukali na záda. Pane Bože, ať se stane tvoje vůle!

Na jednom místě v lese, rozděleném úzkou silničkou, váháme ve čtyřech kudy dál po červené. Adam zvládl únik. „Ještě tři kilometry a jsme v polovině,“ hlásí mi s lehkou jistotou vítěze.

„Neznáme cestu do cíle Olympie!“ varuji ho. Pokračovali jsme až k silnici, k další výměně. Zachytil nás při ní Hynek. Běžel si tréninkově, protože byl bez závodní partnerky. Fotil, i beze mě. Pospíchala jsem naběhnout alespoň kousek, náskok před běžkyní dračicí... Tentokrát mě nedoběhla.

„Marcelo! Máme problém,“ jinými slovy vrať se.

„Máme defekt?“ zbytečná otázka. Adam obrátil kolo na řidítka. Ještě více mě v té kritické chvíli uzemnily tváře soupeřů. Čekala bych, že budou mít v očích ´Hospoda Olympia - Hospoda vítězů Jana a Lucky´, ale zrcadlily více šok, otázku, mají-li, tak jak pomoci. „Máte duši?“ ptá se Honza Adama. Už by nám snad Autora hnedle přezul. „No běžte, utíkejte! Je to vaše..,“ pobízím je. Vždyť se tvářili, jako by píchli oni. „..je to vaše,“ to už si spíš šeptám, protože mě to štve. Adama zřetelně více. Už není povídavý, ale jednoslovný. Alespoň vím, co mám udělat. Vysypala jsem vak s duší, pumpičkou, vytáhla montpáky k plášti... Čas mi připadal nekonečný, buď vůle tvá Bože. Je to jasný, hasnu v duchu, je to jejich, naprosto nemám na to je doběhnout, sama rozhodně ne. Jsou dobří. Počkají na nás v hospodě.

Nevím, nepomyslela jsem ještě na hodinky v kapse, ale celá výměna Adamovi trvala možná tři maximálně pět minut. „Tak běž už!“ Jak jsem se rychle zvedla, vyletěly mi ty moje pamětní hodinky bike z nohavice. S bázní jsem zjistila-všechny kapsy vysypané, že je zázrak, že mi také nevypadly za jízdy či běhu, jako další důležité poklady, kterými jsem kapsičky u kraťasů naplnila.Všechno kromě hodinek bylo pryč. O to víc běžím znovu jako o závod. Má to tak být, mám se učit ztrácet, hučí mi v hlavě. Nemusím být první. Ale v zápětí se ozývá: Vždyť je to zázrak, nejpraktičtější věc mi v kapse zůstala. A vděčně si uvědomuji, že jsem si přitom píchnutí, když Adam měnil duši na zadním kole, odpočinula. Od toho stresu ambice bičující ctižádosti vyhrát. Nevím, kolik bylo hodin.„Vždyť o nic nejde, je to jenom závod,“ slyším Adama střízlivě. „Teď už je to opravdu v ruchách Krista Pána, jen On můžeš dělat další zázrak,“ říkám mu. Nechápe, za co se mu vzápětí omlouvám. „Chtěla jsem Jemu to vítězství dát, jako tobě,“ dodávám pro vyjasnění.„A při příští výměně ti už předám i helmu, nechtěla jsem tím brzdit,“ slibuji Adamovi. Vždyť vlastně byl v ohrožení. Bohu díky, rozbíháme druhou polovinu s novou duší docela svěže.

Závod se rozhoduje až za skalkou, zazněla mi slova Jana Františka pokojně. Vnímám z ticha od Adama, že ani on to ještě nevzdal. Už mluví míň. Konečně šetří sílu, i když jí má mnohem víc. Střídáme se intuitivně, aby si taky od běhu odpočinul. „Běžíš dobře!“ pochválil mě. Jako by do mě nalil energii. Když bych panikařila na rozcestí, zahlédnu kam odbočil. Na zrádných místech rozvážně hledá správný směr, tedy bez zbytečné ztráty času. Jistota je to, nehazardovat, to se mi líbí! Přestože jsme se oba přiznali organizátorovi, že jsme ty mapy před závodem neprostudovali, může se opřít o svoje zkušenosti z orienťáků. „Prosím vás, jede před námi kolo s běžcem?“ ptáme se pro ujištění. Napotřetí jsme sklidili kladnou odpověď. Střídáme se častěji, Adam běží rychle. „Už docela cítím svaly,“ přiznává. Napil se. A nechce se mi věřit vlastním očím. Před námi je trojice. Skupinka dva a jeden, jedno kolo.. Otáčím se mlčky na Adama. Výmluvná radost jako doping od Pána Boha. Jasná šance, máme je před sebou. Chvilku jsme drželi ve čtveřici jízdo-běh. I když jsem si odpočinula, Lucce jsem stačila jen chvíli. Cesta se začala sklápět, to už zas běžel Adam. Vážil slova, taktizoval. Opět změna. „Už je unavená, proto jí stačíš. Za tím parkovištěm poběžím já.“ Autor poskytuje oddech, ale co běžec na trati?

„Bolí mě už docela dost nohy,“ opakuje Adam po dalších kilometrech. Neodvažuji se ohlédnout. Kéž už nám nevidí ani záda! Potkáváme další skupinku lidí na procházce. Cinkám zvonečkem, zlobím se, že už nezní tak jasně... „Zkus to třikrát, jako při Proměňování,“ zasmál se Adam. Bezděčně mi tak připomněl důležitou situaci při vrcholení mše, proměňování daru lidské práce- plátku oplatky laicky viděno, na Tělo Páně, dávající se nám. Toto tajemství zůstává nepochopitelné i pro mnohé věřící až do smrti. Vytrhl mě z rozjímání nad desátkem, který jsem cestou ztratila, ke zpívání. Každou mši přece provází píseň. „Buď sláva Bohu Otci i Synu, i Duchu svatému, jako byla na počátku, tak nechť je nyní i na věky,“ a zpívám, a stále hlasitěji, a nepřestávám. Jan František to má z celodenních běžeckých závodů vyzkoušené. Zpívaná modlitba je modlitba dvakrát, a sílu dává za tři. Credo zpívám podle Chapely.. Není to nic uměleckého. Po chvíli se odmlčuji. „Můžeš ještě zpívat?“ slyším přání k neuvěření. To se mi doma nikdy nestalo! Hosana, hosana, hosana Bohu na nebi... Míjíme další rodinky v lese a já zpívám Aleluja i za ně, jak jim to sluší, díky Bohu, Každý den Pán mi sílu dává, vypěvuji.

„Pět kilometrů do cíle,“ promluvil Adam. „Do mě vjela síla, z toho zpívání, to bych nikdy neřekl..“ diví se při poslední předávce kola. Chvála Kristu, to už víš i ty. Sbíhám dolů. Ten závěrečný sjezd bych šla dvě hodiny. „Nemusíš se už nijak omezovat,“ povzbudil mě Adam. Jinak řečeno, běž co to dá! Připomínám mu, že neznáme cestu na Olympii. Jene Františku, tys to všechno poslal emailem a popsal tak pečlivě, to je další lekce pokory, jestli nás teď doženou.. říkám si kajícně.

„Prosím vás, dobrý den, nevíte, kde je tady restaurace Olympia?“ Ptáme se asi po páté ve Všenorech.

„Tamhle ta oranžová vrata,“ ukazuje nám paní ze zahrady. Stopař Hynek byl za námi. Stopli jsme si za účasti číšníka první čas, i když byl podle mých hodinek na mini biku o dvě minuty napřed. Za dvě minuty dorazili šťastně Lucka s Honzou. „Jste dobří.“ gratulují. VÍTĚZSTVÍ PATŘÍ KRISTU.




Poslední změna : 4.9.2014 23:48, Vytvořen : 4.9.2014 23:48, Vydán : 4.9.2014, 2391x

Komentáře pro ty z Facebooku

 


REKLAMA

Články e-mailem

Stačí zadat e-mail

a Feedio se už o vše postará

POOH.CZ na sociálních sítích