Pravidelný občasník originálního humoru

Prázdninové vzpomínání - Provence 2012

Autor chlívek (Sport) - vydáno 8.7.2014

Pyrenejské slunce ve mně žhne stále stejně intenzivně plápolá mezi úsměvy nad mým každodenním loučením se s postelí už tak dlouho.. Rozloučila jsem se konečně s věčně nespokojeným dětským klientem a sen zve mě dál ten jeden. Teď jen zpětně přislíbený pohled na moji zamilovanou Francii podruhé.


V březnu 2012, můj druhý rok v roli učitelky na východním okraji Prahy, mi cestou z vlaku přistál sms do Aničky. Jedu v čevnu do Provence, nechces jet se mnou? Možná to pro tebe bude trochu pomalé, ale trasu je možno si upravit. Bylo to pro mě světélko v tunelu nad jámou zmaru. Jeho sílu jsem právě tolik potřebovala k dokončení dalšího školního roku. Ano bez zaváhání pro další cyklo tour Francie. Kolega z první mé cesty Francií se už ani neozval při tom svém hledání nové práce a mně do další sólo cesty chyběla odvaha. Aničce ji naštěstí nepostrádala ani k tomu, aby mě přizvala, aniž poloostrov Giens a okolí znala.

Když jsme v B. nastupovaly do busu, skoro jsem se osazenstva spoluúčastníků lekla. Pohled na ně odpovídal první informaci Aničky ohledně náročnosti trasy. Až na sem tam několika vypracovaných výjimkách bych si většinu spolucestujících uměla představit v hlubokém křesle u piva po trvale dobrém obědě. Byly mezi nimi vlastně i děti, tedy celkově několik rodin. Později mi Anička vysvětlila, že někteří jeli na pěší variantu akce a někteří z nich si dokonce vytvořili vlastní náplň pobytu – místo účasti na plánovaných akcí si vychutnávali pláže a večer růžové, šedé a jiné místní opravdu výborné víno. To mě sice neinspirovalo, ale ani nadšení pro cyklo poznávání neubralo. Trek Autor Classic jezdí spolehlivě i bez doprovodu.

Úžasné bylo přivítání se s mořem hnedle po příjezdu. Za necelých deset minut jsme z kempu mohli dojít k moři. Nádhera. Zrovna se valily mocné vlny, jako by na nás chtěly dělat ramena. Vítr, který je přihnal, nás zulíbal pískem. Smály jsem se tomu zrnitému pošimrání. Na tuto pláž jsem pak velmi rychle pozapomněla, až k vyzrálemu pousmání.

Ještě před západem slunce jsme se na kolech rozjeli na objížďku poloostrova. Scenérie na dlani země mi připadala jak z pohádky. Provence je známá svou sytě barevnou květenou ve slunci okouzlující, ale dech bere až na místě, každou květinou, stromem, zákoutím pláže.. Zpět do kempu, přesněji do tzv. mobil house se mi vůbec nechtělo. Připadala jsem si uvnitř jako sirka v krabičce od zápalek, jen k rozpálení. Někomu ta trocha pohodlí minisprchy+WC+vybavené funkční kuchyňky stojí za oběť čerstvého vzduchu, prostoru, přírodního prostředí. Bzučící paraziti se do nás neustále zahryzávali. Kdyby kolem mobilhouse nebyl šedý, viditelně špinavý písek, prchla bych na karimatku hned. Slunce mě ještě před rozedněním mezi ty papírové domky vytáhlo k pozdravení. Báječný vzduch od moře mi zúžený prostor rychle vynahradil.Všichni jsme byli zvědaví na zážitky z Provence.

Následující den jsme vyjeli po cyklostezce do přístavního města Toulon . V plném počtu jak husičky za sebou, to mě trochu otrávilo, ale jinak se vyjet nedalo. Postupně jsme se rozptýlili. Snadno mi uniklo, že ti silnější se chystají vzhůru na Faron. Toulon má bojovnou historii, jak napovídaly sochy kolem nábřeží města. Překvapilo nás, jak moře lodí v přístavu bylo slavnostně vyzbobeno barevnými stužkami stejně jako květinami, každá zvlášť originálně. Celou cestu jsem koukala, kde by se daly nasbírat fíky. Navnadila jsem i Aničku. Naštvala mě, když celý houf čtyřiceti lidí nechala na sebe dvacet minut čekat. Vítali ji pak jak rota generála! Pane Bože to byly tak výmluvné výrazy, že by se snad všechny ciferníky světa zastavily v tom momentě. Stejně ten můj by je asi rozsypal smíchy, jak jsem dusila vztek, a hněv, a pokoření. Anička ke mně s úsměvem dokráčela a rozbalila sáček se pobídkou jako na usmířenou: „Podívej!“

„Ty jsi koupila fíky?“ odšpuntovala jsem se.

„No dlouho jsem je nemohla sehnat, až tam nahoře na trhu, radši se neptej, co stály.. vysvětluje Anička smířlivě.

„Prosim tě kolik?“, ptám se raději, než abych komentovala tu ubohou nezralou nadílku.

„Hmmmm..“ Mrzelo mě, že jsem se na Aničku tak nespravedlivě zlobila, zatímco ona na mě myslela s láskou fíkovou, neznalá podoby pravých zralých fíků odtržených osobně ze stromu.

„Já vím, jsou ještě trochu zelené, ale třeba ještě dojdou.“

Nehoráznou cenu za jeden kousek fíku (to by u nás byl hezčí a levnější) jsem hned zapomněla. Byl by za ně asi celý velký meloun. A milionovou radost jsem opravdu měla, že mi ji Anička chtěla dopřát.

Došly jsme na pláž hnedle vedle města. Voda klidná jak ubrus na stole. Doplavala jsem si na nedaleký ostrůvek z červenohnědého kamene. V dálce se rýsoval ten kopec Faron a mně v hlavě plány, jak by se tam dalo dojet. Končil teprve jen druhý den. Ten následující se nám podařilo vyjet si samy namísto cesty s autobusem za nákupy. Pořídily jsme cestou to nejlepší, tedy z mého pohledu. Cestou mírnými kopečky nad pobřežím jsme narazily na opravdu obrovský fík, celý obsypaný naprosto zralými, tedy temně fialovými fíky, tak výtečnými, že jsme se půl hodiny nemohly od nich odtrhnout. Byly snad i lepší než ty mé loňské s kolegou. Byly více o radosti. Anička se smála se mnou při vzpomínce na ty své první fíky z trhu, které byly nakonec ten předchozí večer také lahodné. Ale tyto, v přírodě přímo se stromu, byly naprosto rajské – tedy francouzské. Jely jsme pak pomaleji, zato veseleji, až jsme nechtěně sjely málem úplně dolů k pobřeží. Aničku vyděsila představa šplhání se zpět do kopce a naši trasu zpochybnila. Rozhlížely jsme se po někom pro radu. Fíky nám nenapověděly, až mladá rodinka Francouzů na výletě nás obrátila zpátky. Merci bien , nejen pro tento den za další dobrou lekci pokory. Před dalším noclehem v papírové úkrytu v kempu L´ile d´Or jsme se ještě stačily oblažit mořkou koupelí. Ona pak ta sprcha sladkou vodou nám byla milým českým večerníčkem.

Těšily jsme se na následující delší výlet. První část byla zas ta nechutná štrůdlová šňůra podle pobřežní cyklostezky, zato však bezpečné. Odměnou bylo „kamenné městečko“ Bormes-les-Mimosas na kopci. Shlédli jsme scenérii provensálské krajiny až k moři, jižní počasí to umí vymalovat pokaždé neopakovatelně. Cestou na vrchol městečka jsme s Aničkou nahlédly do opravdu kamenného starobylého kostela st. Trophyne. Uvnitř byl až příliš temný. Možná tak působil jen v kontrastu s neuvěřitelně živou paletou barev orchidejí, keříkových i pnoucích růží, a vůbec všech možných květů jako by je sypal z mraků až tak, že na obloze žádné nezbyly. Žár pálil, ale krása dává sílu, a tak jsme se vyhrabali až k ruině hradu. Nekrásněji mne oslovily obrovské borovice, které ty kamenné pozůstatky snad měly chránit. Cedule ´proprieté privée´ mě zklamala. To tedy u nás, na místech Točník – Žebrák, Bohu díky prozatím neexistuje. Prolízačky mezi zbytky stěn dávných století vždycky zavoní dálkou tajemství mostu mezi časem nenávratným a tím nedosažitelným, v té chvíli objevu. Pro tu dobu odpočinku na další cestu mě povzbudila zmrzlina, francouzská - neodolatelná – duhová a po slasti pomíjivá, jak ta naše česká mňamka. A následně koupání v skoro bouřlivých vlnách nedaleko pevnosti Bregancon bylo báječnou tečkou za nevšedním dopolednem. K odpolednímu překvapení nás přiblížil zas bus, a to do věhlasného přístavního městečka Port Grimaud , známého jako francouzské Benátky. Jeho ulice totiž tvoří převážně kanály s kotvícími loďkami. Na žádnou z nich se nám s Aničkou nechtělo. Vystoupali jsme si se čtyřčlennou rodinou na ochoz kostela sv. Františka. Sloužil zároveň jako rozhledna. Byla to bašta vidět nad ptáky shlížejícími na mrňavé lidičky s vrcholů stěžňů menších i větších plavidel. A ta zvonice! K radosti jsme tedy zvonit nepotřebovali.

Bus nás pak odvezl do St. Tropez . Dala bych raději přednost aktivnějšímu výletu, ale Anička byla na kolébku slavné četnické stanice zvědavá. Přesvědčila mě a nečekaně jí vypověděla kolena. Nemohla se z přístavu hnout. Potřebovala klidný relax. Zůstala jsem tedy s ní, stejně se mi do snobského city centra nechtělo. V duchu jsem se rozloučila s naším plánovaným společným cyklovýletem ve dvou. Stále víc mě zajímaly ty kopce blíž do vnitrozemí. Byl to nad pobřežím majestátní hřeben Národní rezervace des Maures . Následující den byl volný a mně se jej nechtělo strávit nákupy, čvachtáním se v lemu moře ani nad vínem, byť bylo velmi lahodné.

Pro jistotu jsem se u vedení průvodců zeptala, zda si mohu udělat svou trasu. Bez námitek souhlasili. Podle nich jsem se tam neměla kde ztratit. Hlavně se vrátit ještě ten den. To byla pro mě zelená. Konečně trochu se projet tou naprostou krásou i co do prostoru. U nás je přecejen sevřená jako zahrada nejen horami. Není mi úplně volno, když vyjíždím sama, delší čas mi trvá než se zorientuji, najdu centrum a následně výjezd z města, než ve mně chytne radost z volnosti samotné a rozhoří se moje jistota na tom oři věrném, ač bez masa a kosti. Ještě prosba, tedy modliba Pane Bože prosím tě ať nepíchnu! A jedu tentokrát směrem na de Verne – podle mapy tam má být přehrada v kopcích a od ní bych se mohla vrátit jinou cestou. Nejdříve jsem projela Hyeres – tam by se mi líbilo nějakou dobu pobývat. Ovoce na ulicích ze stánků prodavačů jen přetéká a voní jakoby už navždycky. Snad jen fíky neměli, tak jsem si na cestou koupila slaďounké meruňky. V malém parku mi starší pán elegán poradil kudy z města. Ukázal mi směrem na nepřehlédnutelný kostel sv. Pavla. Vystrašilo mě, jak mi rychle ubyly síly pouhým hledáním informačního centra Hyéres, na to jsem se ztratila v mapách města. Děda si nerušeně četl v novinách. Pěkně mi předtím vyprávěl o svých cestovatelských dobrodužstvích, až jsem se stala malinkou bez té jeho party. Chtěla jsem se nadechnout v tom kostele, co uchvacoval už z dálky, vyvýšený nad městem tak jako nad krajinou. Zůstala jsem ale jako zkoprnělá před cedulí closed . Neměla jsem vodu a nevěděla kam jít, jen na jedno místo se mi chtělo neodkladně. Pane Bože proč jsem sem jela? Hned vedle kostela mě z okna pozoroval jiný starší muž. Záhy se z něho vyklubal duchovní správce. Vysvětlil mi, proč je kostel teď, půl hodinu před polednem zavřený. Sice jsem mu zdaleka všechno nerozuměla, ale během rozhovoru získal mou důvěru. Pustil mě dovnitř na záchod, doplnil mi prázdné lahve na vodu a několikrát mi pečlivě vysvětlil, jak se dostanu do Pierrefeu du Var . Konečně se ve mně rozhostil ten kýžený klid na cestu. Pak jsem jela směrem na la Clau . Pierrefeu byl na kopci a zase zklamání. Kostel sv. Michaela, který tam podle mapy měl být – nikde! „Bon courage!“ , povzbudila mě francouzska, která mi poradila kudy do Carrifeaux . Čas byl dobrý. Zastavila jsem u kostela sv. Isidora. Přilákala mě tam tekoucí voda pro pocestné, zklidňující hustá zeleň platanové aleje a hlad. Dobrou hodinu jsem si vychutnávala svůj oběd. A dobře tomu. Čekalo na mě stoupání skoro hodinu do kopce ne zas tak příkrého, ale táhlého.Vedl mě mezi tolika různými stromy, že by mohly reprezentovat národy světa. Přehlídka krásy! Za mocnými borovicemi, bohatými majestátnými listnáči jsem v zatáčce v kopci musela zastavit a vrátit se. Jedna ubohá souška, připomínající mi roztančenou dívku, byla malbou jasně modrou, bílou a žlutou zvelebena do podoby Panny Marie, ochránkyně života nenarozených dětí. A ten její ctitel ji zároveň ověnčil obrázky dětských tváří, namalovaných na dřevěných placičkách – Ave Maria gracias za ochranu všech dětí! Cesta mě pokračovala dál vzhůru. Krajina za stromy vlevo se propadala do stále větší hloubky, v kopcích napravo se mi začal vynořovat nevídaný klášter. Za každou zákrutou se vzdaloval. A pod ním ještě ve větší dálce se zablýsklo malé zrcadlo přehrady de Verde. Přestože byly tři odpoledne, znervózněla jsem. Stačím se vrátit za světla? To byla jediná podmínka od organizátorů. Tím mi vlastně svěřili důvěru. Teď ztěžkla zodpovědností. Právě v tom okamžiku, kdy by snad každý jiný zajásal! Stoupání konečně končilo – kopec konečně klopil dolů. Jenže pokud to bude špatně, mám na to vypotit to zpátky? Zoufale jsem lovila jsem v mapě. Napravo se nabízela nějaká pěší odbočka. Jedině tou se mohu dostat dolů k té přehradě, utěšovala jsem se. Ale ty husté lesy přede mnou mě nadále znejisťovaly. Čtvrtá odpolední se rozběhla nějak rychleji. Rozhodla jsem se tedy pustit se silnice. Kousek od silnice, ve směru, kterým jsem se chystal vydat, stál domek se zahradou. Klidu slunečného odpoledne si tam užívali starší manželé. Nejdříve jsem je poprosila o vodu. Sami se ptali, kam mám namířeno. Když si potvrdili, že jsem sama a chci jet na de Verde, opakovali mi s úsměvem, že je to naprosté bláznovství, nesmysl, že tam je nebezpečno, a s kolem naprostý zákazu. You do not have to go down! I když se na mě stále přívětivě usmívali, bylo to jasné. Ochotně mi ukazovali, kudy se mám vrátit. Neskrývala jsem, jak moc se mi stejnou cestou nechce. Pochopili to, a poradili mi zahnout za Carrifeux doprava na la Lande . Kdybych sjela silnici dolů, ve směru, kterým jsem přijela, dostala bych podle nich dříve do St. Tropez než do Giens. To bych projela na všech stranách. A tak jsem se pokorně vydala zpět. Courage, madame, courage! Volali po mně rozpustilí mládenci z okénka auta. Ale zas to spíše znělo jako sympatizující povzbuzení než český výsměch. Merci bien! Po chvilince stoupání jsem si sjezd vychutnala. Voněl úplně jinak nádherně, a vlastně mě i čelem k západu obdaroval. Na la Lande jsem se zas trochu zapotila, ale to už mi sílu doplňovala vůně moře. Ani jsem nečekala, že v šest budu v Giens. Těšila jsem se na Aničku, ale ta už si užívala koupání na pláži. Nenašla jsem ji ani Lucku, s kterou tam šla. Zato jsem objevila místo, kde právě ve větru nad mořem pouštěli nemožně krásné ´papírové´ draky. Takovou pestrou parádu jsem už vůbec nečekala. Vítr se jich zmocnil, lítali vysoko, a přitom bezpečně. Zas pro mě chvíle, kdy jsem lidem záviděla odvahu a ptákům křídla. Ale zas jen do druhého dne. Bus nás prvně přiblížil k nebesům, blíže k vyhlídce Verdun Cannal . Měli jsme tak jakoby zadarmo překrásný výhled do hlubin Verdun. Utěšovala jsem se slíbeným celodenním cyklo výletem. Přidala se k nám ještě Lucka. Skutečně jsme i po dlouhém výjezdu autobusem ještě stoupali i na kole. Vyhlídky byly dech beroucí. Země pod námi byla místy jako by rozkrojená nožem závratnou silou oddělující skály. Něha fialových plantáží levandulí se nás dotkla jen zdálky, ještě nerozkvetlá, zato skalní květena trhající kamení mě skláněla v obdivu k nim, k zemi. Silnici jsme příliš nesledovaly. V dáli pod námi se už blýskalo jezero St. Croix, když Lucka za mnou zaječela: „Já jsem píchla!!“

Strnula jsem a vzápětí jsem nevěděla zda se smát nebo s ní úpět. Tak takhle asi vypadám bezradná na píchlým kolem. Znám pár žen, které si i s tímto poradí docela hravě, ale dosud mezi ně nepatřím. Chvilku jsem Lucku a celou situaci pozorovala. Rozhodně to nevypadalo, že by se vynořil nějaký záchranář. Už jsme byly ve sjezdu. Muži si ho většinou vychutnávají bez výrazného brždění. Ti rychlí byli dávno před námi a těm s manželkami a dcerami jsme ujely my. Vzpomněla jsem si na jednoho z přátel, učil mě přezouvat silničku a mezi tím mi radil, že kdybych nebyla zrovna vybavená lepením, abych se snažila dofukovat. Vlastně s absolventy mi to v jednom našem cykloputování předvedl Miláňo. Položila jsem Lucce zbytečnou otázku: „Umíš to spravit?“

„No nemumím!“vyštěkla.

„A máš lepení?“

„No nemám,“ hlesla.

„Já taky ne, nemám ani pumpičku,“ přiznávám s nevyslovenou otázkou.

„Tu já mám!“ zajiskřila Lucka nadějí. Na chvilku.„ ale co s tím, když...“sklonila se k zadnímu vyfouklému kolu.

„Víš co, zkusíme to dofouknout, třeba několikrát, jen jeď opatrněji.“

Koukla po mě nedůvěřivě.„Neboj, je to vyzkoušené.“

Podařilo se nám to k jezeru bezpečně sjet, dofukovaly jsme jen třikrát. Sladká voda v horském jezeře St. Crois byla výtečnější než možná zmrzlina, kterou jsme si odepřely ve vesnici Aiguines . Projely jsme ji pozvolna a opatrně. U autobusu se už průvodci o záplatu na Lucky kole postarali. Zas jsem měla Bohu za koho a za co děkovat. Koupání jsme užívali ve slunci pěknou hodinku a den se plynule chýlil ke konci. V kopcích se stále cítím dobře, radovala jsem se. Rostla ve mně jistota, že si du Mont Faron mohu troufnout i sama. Jen Pane Bože nepíchnout!

Celodenní výlet druhý den na ostrov Porquerolles s cyklotrasou asi 20km jsem obětovala své touze rozhlédnout se z Mont Faron. Dušička ve mně byla veliká jedna obava, kudy nastoupit z Toulonu. Anička ani Lucka (ta už tam se silnou partou byla) se mnou nechtěly. Lucka si nástup nepamatovala. Anička mi poradila hlavně si vzít dost vody, ovoce, sladkostí a kdyby něco, volat. S komáry se mi tedy zas spalo dost špatně, už mě ten mobilhouse spíš ubíjel než dobíjel spánkem nebo pohodlím. Hrály mi nervy ze všech stran, ale potřebovala jsem jen směr na ten svébytný kopec. V Toulonu jsem našla kostel Notre Dame a slíbila si, že na adoraci v pět dojdu, když Bůh dá. Cestu z z města jsem našla až za deset dvanáct, celá zpocená. Pod ubožáčkem fíkem jsem si dala polední pauzu s jídlem a probírala se svou zatrvzelou nedůvěrou. Asi bylo dobře, že mě chlápek za přepážkou na nádraží Toulonu poslal opačným směrem, snad abych se vycukala. Trvalo mi to asi patnáct minut, než jsem se zeptala jiného pána, a ten mi nakreslil mi plánek poslal mě tou samou ulicí zpět. A tak jsem se ocitla ve stínu pod fíkem vděčná Bohu za tu neskonalou trpělivost. Chci jít nahoru, a bojím se už dole. Konečně jsem se naštvala, což jsem na to prudké stoupání zkraje potřebovala. Ani u nás při výjezdu z B. nemáme takový nástup do kopce. A s mírnými vlnkami mi trval asi čtyřicet pět minut. V jednom pohledu jsem před sebou viděla mezi serpentinami spodkem obrácené auto, uvízlé mezi šutrami skály, napůl shořelé. Lekla jsem se, jak jsem tam taky tak na vlásku. Ještě více mě ale vyděsil francouzský mladý muž, který přistavil svoje auto asi pět deset minut, co jsem přivázala treka a vyšla si na vyhlídku pod vrcholem. Oslovil mě, když jsem se vracela ke kolu. Už z dálky mě zdravil úsměvem i francouzsky. Dělala jsem, že nerozumím. V hlavě se mi honila děsná představa, jak málo stačí, aby mi zabránil vyjet těch deset pátnáct minut nahoru, kam se turisté vozili lanovkou. Moje kolo bylo přivázané, ale ne duše! Chlapec na mě šel ale odjinud, laskavě.

Skládal mi poklony. O to více, když zjistil, že moji přátelé jsou kdesi dole. Vůbec nechápal, co tam sama dělám. O Česku příliš mnoho netušil, o Praze už věděl. Zas se mi v hlavě objevila stará myšlenka, jak by se mi hodilo, mít ve Francii známého, korespondencí si zlepšovat francouzštinu, mít kde spát … jinak než s hmyzem nebo na písku. Už jsem se kvapně hlavně nenápadně sápala po svém kolu, Francouz byl naštěstí neškodný. Nemusela bych po něm házet kameny, jak mi později napověděl jeden z přátel, když jsem jim tu historku vyprávěla. Trochu mě dostával do rozpaků krásnou francouzštinou, na kterou jsem reagovala prabídně. Přešli jsem tedy na angličtinu. Nabízel mi svezení, ale to bych se ošidila o to nejlepší. Jel chvíli vedle mě autem, když jsem zabírala do posledního zvedáčku. Stále nechápal, o co se tam v tom horku v kopci jak blázen snažím. Zapálil si za volantem cigaretu a mezi výfuky mě z okénka ověnčoval otázkami.

„Protože to je taky moje modlitba,“ chrlím odpovědi mezi záběry na jedna jedna(převod).

„Ty se modlíš?“

„Jo, za rodinu, za své přátele... a teď taky za tebe,“koukla jsem po něm zvědavě, jak to rozdýchá.

„Za mě?“ usmál se udiveně.

„Jo, abys přestal kouřit, je to špatné pro srdce, i pro mě,“ nadechla jsem se na druhou stranu od auta,„a smrdí to a špatně se mi dýchá. Nenávidím kouření.“

V tu ránu zmizel jak ta tečka na konci věty, rázem za tím posledním zvýšením před vrcholem Mont Faron. Ve své naivitě k zasmání jsem si domýšlela, jak na podivnou Češku, které o patnáct metrů níže před půl hodinkou vyznával jadrnou francouzštinou krásu, čeká za stolečkem první kavárny, aby ji nepřehlédla. A-ha ha ha. Toho jsem se vpravdě bála. Konečně jsem bezpečně dojela až za děla připomínající poslední boje na Faronu za císaře Bonaparta. Výhled na kamenité kopce nad Toulonem byl prostě královský. Pod elektrickým vedením, na které jsem si málem od zídky mohla dojít sáhnout, jsem se nechala osušit mořským horkým větrem. Vypadalo to, že přižene mraky na spadnutí, ale ty jen ztlumily sluneční žár. Nakrmila jsem si bříško, ó jak mi chutnalo dobře! A tradáá dolů. Nemohla jsem minout jediné. Zastavení v kapli Panny Marie Faronu, kterou jí tam jako poděkování za pomoc v boji postavili námořníci z Toulonu. ZOO asi 500m dál bych tu nečekala. I když pro rodiny s dětmi to může být zajímavý výlet. Silnice z Toulon na Faron a zpět je jednosměrná. Dolů mi připadala ještě prudší. Často jsem zastavovala před zatáčkou, nejen kvůli focení květin v kameni a modrého oparu nekonečného nebe na hladině moře. Bála jsem se, že se mi trek rozjede a přeletím.Tak jsem pomalu projela kolem pevnosti, z níž bylo muzeum, pak vedle ruiny bez života připomínající staronový klášter. Uklízecí vůz mě uctivě obejel, když jsem mu dala přednost. Bon jour!

Bylo mi ve dvě odpoledne najednou na spaní. Schovala jsem se asi na půlkodinku v parku vymezeném vysokými stromy, treka opřela o jeden uprostřed a svoje vyklepané nohy vyvěsila patama k nebi. Blízko bzučel, cinkal, vrněl Toulon živým dopravním provozem. Nechtělo se mi tak honem do něho vplout. Cestou zpět jsem si už byla jistá, ale nevěděla jsem, kde doplnit vodu, aniž bych utrácela. Na jednom starobylém náměstí jsem čepovala u zašlé kašny. Když jsem se chystala napít, jeden ze starších mužů se odpojil od debatního kroužku na ohybu náměstíčka. Francouzsky, posuňky a pak i lámavě anglicky mi opakoval, že ta voda je špatná, a ukázal mi k městskému vodovodu, pod kterým seděli. Tam se běž napít, ta je dobrá! Opojená prostou dobrotou srdce, pakovala jsem se od kašny s klíčící otázkou, jak tam mám mezi ty neznámé muže zaparkovat. Když jsem konečně nasměrovala řidítka k nim, neseděl tam už ani jeden. Tak jsem ty nacvičené děkovné fráze drmolila někam kolem sebe.

Šťastná, totiž tolik vděčná, dorazila jsem ke kostelu Panny Marie v Toulonu patnáct minut před třetí. Anička na smsku nereagovala, nechtělo se mi ji hledat po pláži. Zelinářům v kamenném krámku jsem svěřila treka na hlídání. Nabídli se. Později mi došlo, proč tolik ochoty. Zvědavost jim velela vyzvědět, co tam dělám, co tam hledám. Vypadali pobaveně okouzleně, když jsem jim vysvětlovala, že ho nechci nechat u kostela, kam jdu. Chlad, stín, klid a laskavé přítmí mi příjemně padlo na tělo i duši, příjemné to ztišení chvála Bohu.

Zdálo se mi, že už jsem v Provence svého vrcholu dosáhla, ale Prozřetelnost rýsuje trasy cest zřejmě i skrze ruce, průvodců cestovek. Zbýval nám poslední den v Provence. Nečekala jsem nic závratného. Neláká mě organizované prolézání chrámů božích, ať už jsou to kostely, katedrály, kaple nebo kláštery. Když tam pak vpluju sama za sebe, to je mi pak zas v náruči boží krásně.

Abbaye du Thoronet je velice dobře zachovalé opatství z 12.století, jehož kostel vás uchvátí svou akustikou, napovídá program CK. Boží přítomnost je tam na každém kroku – zahrada s kašnou, osvěžující chutnou vodou, vstup do kláštera: jedny dveře do života a jedny – na onen svět, vyprávěla průvodkyně, až mi zatrnulo. Mnich, to musí být člověk opravdu hluboce zasažen Božím povoláním. Když v srdci chrámu zazpíval místní, bohužel nevím v jakém postavení tam tak vynikající zpěvák pobývá, zněl zvuk jeho hlasu jako sbor andělů. Průvodkyně nás vyzvala také zkusit svěřit svůj hlas akustice kostela. Dvěma třema se to skutečně podařilo. A jako by i stěny, strop, lampa, svíčky zpívaly se zpěvákem v neuvěřitelné harmonii. Vnitřek kláštera dýchal jako z jiného světa. To by se do žádně Pet lahve nedalo natlačit. Nad klášterní zahradou ochoz, který jako by přesně odděloval hranici světa viditelného od neviditelného v hluboké, posvátné bázni před Stvořitelem veškerého toho našeho divu. Tak to by mi stačilo ke trávení na týden. Nedaleko kašty stál strom snad s třešněmi, ale už ani zářivou červenou mě nenalákal. To jsem tedy naplněná krásou až opilosti, jako bych následující program předběhla. Poslední zastávka toho dne bylo pozvání na ochutnání vína tradiční vinařské farmy, která dodávala víno na dvůr Jindřicha IV Navarského již v 16.století. Zaujalo mě tam, že majitelkou je Češka, která ve Francii vystudovala a vdala se. Ve víně se vyznala jistě výtečně, ale víno naší babičky na Slovensku žádné modernosti na provensálských stráních nedohoní. Mě zas chytly fíky, tentokrát v parkovacím areálu před statkem. Ještě než nám stačili zakázat je na soukromém pozemku trhat, měla jsem už plnou pusu. Pak už jsem si jen dávala pozor na možné zdravotní potíže a po symbolické ochutnávce jsem přenechala víno jiným. Před odjezdem jsme mohli na nějaký čas spočinout v jedinečné aleji přes čtyřista let starých obrovitých nádherných platanů. Kmeny už byly pro svou mohutnost neobejmutelné, zato se na nás klíny větví neodolatelně smály, jen hlavu vzhůru! Dala jsem těmto úchvatným stromům přednost před obdivem, který jistě také patřil sochám celou alej oživujícím. Matko Boží to byla třešnička na dortu toho dne, toho cykloturistického zájezdu. Možná dvojtečka za pozváním na příští díky Bohu. A stalo se tak loni i bez kola.

Večer mě konečně napadlo, že ráno tady mohu slunce vítat a zdravit přímo v moři. Ještě před návratem jsem tu ranní koupel užila i s úsměvem nad tím poznáním, jak málo stačí a jak moc času k tomu někteří jedinci, pochopitelně chápu, potřebují. Láska za tím stojí věrně a vždycky+!




Poslední změna : 8.7.2014 23:07, Vytvořen : 8.7.2014 23:01, Vydán : 8.7.2014, 2731x

Komentáře pro ty z Facebooku

 


REKLAMA

Články e-mailem

Stačí zadat e-mail

a Feedio se už o vše postará

POOH.CZ na sociálních sítích