Pravidelný občasník originálního humoru

Tříska Dřevěného Muže (DM)

Autor chlívek (Biking) - vydáno 20.8.2007

Kde ty loňské výsledky jsou! Připomínám si vždy po roce, když bych měla – chci předvést výkon v čase. Měla – to z hlediska cti přespolního sportovce. Chci – pod opratí štvavé ješitnosti.


Loni se sešly okolnosti v můj prospěch, můj sen být alespoň jednou první v přespolním závodě plavání – běh – kolo vyhrát splnil. Fajn bratr z farní rodiny přislíbil půjčit mi letos lepší kolo, a splnil. Jízda na kole za dvacet pět tisíc korun měla tu cenu. Už jen tak takový let nezažiji. I když.., zůstávám vděčná. Přistála jsem i tentokrát ve zdraví. Jen mi asi někde pod patou slabosti uvízla tříska, tříska DM. Otíká a vede mě do krajiny smutna. Vezmu to ještě jednou k potěšení. .. a jaký to vlastně se mnou tentokráte bylo – neboli – jak další kapička vypocená na cestě k pokoře n e b o l í.

Do čeho jsem se to jen navlíkla, nadávala jsem si v kopcích ve snaze něco natrénovat. Běh už mi ani nechutnal, kolo trápilo, plavání jsem se snad záměrně vyhýbala. Co kdybych zjistila, že plavu jak vodnická tříska? To by mě asi dorazilo, a odradilo jít do toho.

„Klárka vyběhla s kamarádkou trénovat na dřevěňáka,“ sdělil mi mimoděk Klárky manžel. Už jejich synáčka přebalí i ohlídá sám. Zatrnulo mi. Více než desetinásobná triatlonista se vrací na scénu. Tak to nebude žádný piánko. Je to bojovnice stejného znamení. Navíc má zkušenosti, umí taktizovat, trénuje ji od dětství tatínek, teď ona trénuje plavce, sama letitá zdatná plavkyně, má o sedm let míň – i to se počítá – a ročního syna jako korunu ke své kráse a zdatnosti. Napříč tolika příležitostem k závisti, mám ji ráda. Polkla jsem. Spolkla jsem i to, jak si mi stěžovala, jak sotva ujede patnáct km, jak nepojede, budou-li tentokrát zase tři kola jízdy, jak běhat skoro nemůže, jak po porodu přibrala sedm kilo. Copak bych se s ním mohla poměřovat? To jako bych se nechala předem vysmát. Vždyť mladá maminka se při dítěti téměř nevyspí, je v jednom kole – dítě – manžel – domácnost – domácí zvířátka – domácnost – dítě – manžel …

*

„Jo, a mám půjčeno jiné kolo – ale to jede,“ sdělila jsem se jí do telefonu těsně před závodem. Jako bych zaslechla pozastavení: vykřičník. Trnu. Tak přece jen chce zas vyhrát? Pane Bože, a proč já taky?

*

„Na to vůbec nemysli,“ usmála se po obědě maminka mému přiznání. „důležitější je účast. Už to, že máš (ve svým věku) takovou formu stát na startu. Už to je výhra.“ Maminka má vždycky pravdu. Dočkám se letos toho vítězství unést porážku?

*

Půjčené profesionální kolo jsem zajížděla po dva večery po dvou hodinách. Déle jsem nevydržela. Jan nemohl pochopit, že odmítám nášlapy, i klipsny.

„Na ně bych potřebovala alespoň půl roku,“ vysvětluji mu vytrvale. „Dost na tom, že si mám zvyknout na to citlivé přehazování. “

*

Vyšlo na mě číslo růžového tanku. Rozesmálo mě to. Tak to rozehraji jako osvoboditel nezadržitelně neohroženě rovnou o prapor D. muže. Lidské představy často, jak už tak v životě svém koukám, často proniká příchuť komiky. Lidově řečeno: nechval dne před večerem.

„Koukni, támhle!“ ukazuji Janovi a Tomášovi, „to je – to je kůň! To je klisna! Ta musí být jedině z prestižní stáje!“ Kluci se zahleděli tím směrem, k dívce jak z reklamy na Niké. Můj hlučný obdiv potvrdili mlčky. Skutečně. Přijela si pro prvenství. Asi by ani nemusela závodit. Každému to bylo jasné. Favoritku bez konkurence nelze přehlédnout. Hospodinovo dílo je prostě nedostižné, vždy nečekaně překvapí dokonalostí, promyšleností. Tentokrát dlouhé nohy závodního koně, přiměřeně k nim vypracované ruce, záda modelována do dbalé elegance. A přitom na pohled lehká figura, přirozená, příjemná v tváři – vytrvale jsem se do ní zahleděla, dokud nereagovala pohledem. A skutečně, i úsměv jí sedí – milý i jiskrný, odtušila moje hodnocení, ale měla zmáklou i pýchu – a to už je neodpáratelné zlato. Má na to, a patří jí.

„Hmm..,“ říkám klukům smířeně, „ letos jsem tady na účast.“ A to jsem ještě nezapočítala Klárku, triatlonistku matku. Úplně jsem přehlédla, že vylezla z vody o pět! minut dříve než já. Já zírala, jak si kůň – klisna už procválává trať. Ach běh! Jak mám ráda tohoto koníčka v lese, svým tempem rychlejší chůze, tak sprint po asfaltce tady je zabíjačka. Dřela jsem plíce do kopce i z kopce. Nebýt Toma, který mě solidárně táhl, vzdala bych to už v polovině. Celý běh jsem se modlila jako v poslední hodince. Doběhla - dorvala jsem to přes cíl a hodnou chvilku na bobku potlačovala silnou moc močit, málem uprostřed cílové brány. NO MORE, zaříkávala jsem se zase vyděšená slabostí těla svého.

„Doběhla jsi druhá,“ hlásila mi žena známého na trati.

*

Kolo bylo zas jako odměna. Tentokrát stejně muži – ženy tři kola.

„Postižení čtyři a více,“ přidal pořadatel k dobré pohodě.

„Nenapravitelně ujetí krouží až do příštího dřevěňáka,“ přihrál kdosi v sedle.

„Ty máš i dvě lahve na pití?“ připomněla se mi Klárka. Zkoumavě měřila „mého“ Šípa.

Byla bych ji málem nepoznala. Štíhlá jako před manželstvím, kolo jak z katalogu Šírer, cyklistické oblečky včetně nášlapů... Dlouho jsme se neviděly.

„No, ale neumím z toho cestou pít,“ přiznávám dětsky. To abych ji uklidnila. Jako na mimi – cizí – se na mě usmála – profesionálně. A zmizela v davu vpředu, asi. Otočila jsem se k Tomášovi. Teprve se seznamoval s přehazováním Janova kola. Dal se teď na DM prvně. Chce si také DM zkusit.Běh už zvládl za dva, jsem mu vděčná.

„Máš tedy odvahu,“ říkám mu s účastí. Bojím se totiž sama toho přehazování. Dvakrát při zajíždění mi spadl řetěz – v kopci – i s kopce. „Hlavně opatrně,“ povzbuzuji Toma i sebe. Před námi se rozjíždí dav sportovně ujetých případů. Tak sem tedy patřím? Náhle mě naplňuje příjemná sounáležitost. Šíp má skvělé sedlo, přehazuje bezva, nohy mě poslouchají jak ručičky hodinek. „Máš úkol, chytit se pupkatého cyklisty, aby tě táhl, ušetříš minimálně třicet procent energie,“ připomínám si Janovu radu. Jenže – nedaří se. Po prvních kilometrech míjím pár zpožděnějších a už uprostřed zvedáku jedu proti větru sama. A pak i z dlouhého kopce – to mi nejde rozjet, brzdím tělem. Bojím. Jedeme v plném provozu, jak nás upozorňovali organizátoři. Hlídám auta, co mě míjejí, z obou stran. A labužnicky hltám vítr. Děkuji Bohu za tu jízdu. Při všem strachu Šíp skýtá záruku bezpečnosti. Je ta jeho cena znát, když mám s čím srovnávat. Jistota mi jako samo sebou dodává sebedůvěry. V uších mi zahvízdl žádostivý otazník: A co když ta klisna – kůň spadá do mladší kategorie – což JE u mě možné – pak … Představa obhájené loňské výborné pozice mi zrychlila dech a nohy taky. Na chvilku chviličky. Zpomaluji. Blíží se dost záludná zatáčka na rozhraní sjezdu a stoupání. Máš velký tác, nejmenší kolečko, předříkávám si. Teď druhý tác, druhé kolečko, třetí – bezva. Přehození se zdařilo. Sice se zas rozjíždím do sjezdu, ale ústí do prudkého zvedáku. Tady se konečně potažmo chytám za tričko chlápkovi středního věku.

„To není možný,“ brble za mnou. Asi na mě nemá kolečka. Bože, ty jsi možný! Jásám! Šíp letí jak samostříl. Jen pořád nemohu dojet někoho, alespoň co by gumycuk hodil… Tím více si sólo jízdu užívám, jako by to kolotočení na drahém Šípu bylo jen pro mě, milovanou mou krajinou kopců. Místy mě přepadá chvilková slabost – touha přece jen „ještě jednou“ vyhrát. Zakousla se do mě jak pijavice. Vzpomínka na moje „no more“ ztrácí podstatu. Hlavně bacha na řetěz, hlídám si. Míjím závodnici, která ho u silnice nahazuje. Tak to by byl můj konec kopec tohoto dne, lekám se. Bezděky zas zpomaluji. Už zbytečně nepřehazuji. Kdy je zbytečně?

*

„Jeď! Jeď!“

Vjíždím do třetího kola. U silnice povzbuzují fanoušci. Bože! Vidím mezi nimi svou maminku! Její úsměv, jak mi mává, ji celou prosvítil.

„MAMÍÍ!“ A jedu. Teď jen za tím nejlepším. Jedu, jedu naplno víc než kdy dřív. Jedu za svou maminkou. Bože, jak jsi to jen dokázal, že je tu, a ne v práci, ne u přítele, ne s kamarádkou, ne u TV… To nečekané překvapení mě nakoplo silou štěstí, raketovým pohonem. Samozřejmě, v hranicích mých pozemských možností.

„Kuba, Kuba, Kuba!“ hulákám – nevím ani proč – na syna Klárky, jako by závodil on a ne já. Jeho dědeček ho tlačí v kočárku, aby fandili mamince.

„Jeď, máš je půl minuty před sebou!“ přeje mi přece jen otec trenér sportovec. A už vidím před sebou skupinku. Mladá žena a dva muži vedle ní. Jedou v klidu. Vjíždíme do kopce.

„A ty jsi první ze ženských?“ ptá se Klárky ten starší.

„To zdaleka ne!“ dychtí Klárka.

Moment dva odpočívám v závěsu mladšího.

„Ahoj, kde ses tu vyloupla?“ Klárka se ke mně právě překvapeně otočila. Moje přítomnost ji zaskočila.

„Ahoj Klárko,“ dávám nádech, „taky bojuji,“ a vydechuji. Zase jsem na ni bezmála zapomněla. Ticho sportovního aktu řve mezi žebry. Sevřelo mě u žaludku. Copak tady vskutku o něco významného jde? Teď bych si jen přála, aby se jeden z těch Klárky spolujezdců odpojil a ještě mě chvilku táhl. Kdyby do cíle, může být.. Má to tak být? Jsme v dlouhém táhlém zvedáku. A stále stejně. Jen vítr si proměnlivě dělá své taneční vytáčky. Pomalu mi připadají pomalí. Jak s nimi zvolňuji, vnímám zřetelněji ubývající síly, a tím víc touhu jet, jet, vždyť jedu za svou mámou! Kriste, sama to nezvládnu, pravím pološeptem, ještě s nadějí.. a rozjíždím se.

„Ta má ještě sil dost,“ slyším za sebou Klárku. Hlas mi zní jak tepání oceli, až mě mrazí. Tuto její tvář neznám. Je to opravdu bojovnice. Nastavila mi zrcadlo. Střepy našich skrytých podob vyplňují vzdálenost mezi námi nevyřčenými výkřiky: Tak se ukaž! Chci to co ty!

Bože, jen ve zdraví mně i jí, snažím se uklidnit. Jen se neohlížet zpět. Zabrali? Nechali mě jet bez boje? Věta Klárky mi nečekaně zvedla sebevědomí. Pokradmo zaslepila. Pohodově se v měkkém sedle převaluji přes další vrchol trati. Sjíždím. Velký tác – bezva, ještě nejmenší kolečko – chytlo. Dělám co můžu. Snad i vítr si dal na chvíli v mých zádech říct. Přede mnou – nikdo – za mnou … Připravuji se na obtížnou zatáčku.

„Opatrně.“ Chladný střízlivý ženský hlas říznul snad i Šípa. Dohnali mě. Táhla jsem je snad. Zbytečně blbě fandit sobě. Bože! Proč ani tohle nejede pro mě napřed? Buď vůle tvoje. Jedu co nejlíp v rámci bezpečnosti. Spadne-li mi řetěz v kopci, pozvracím se hnedle v sedle, aby to maminka neviděla. A Jan! Jeho slovy: takové kolo – přece jede samo!

„To je příšerný kopec!“ odfrkuje Klárka. Už ji mám po pravé ruce. Slyším její přehazování a taky tu strašnou touhu vzít si, co jí patří léta, slyším. Násobí se s tou mou. Jsme v nejhlubším sedle trati – těsně po prudším spádu a před nástupem na stoupák, poslední těžký před cílem. Jestli zazmatkuji, spadne mi řetěz, opakuji si s úpěnlivou modlitbou. Zabírá i s mýma roky trénovanýma nohama. Konečně jsem zase sólo. Vydupala jsem si to, jako bych je všechny tři měla nalepené na blatníku, kdyby tam byl. Jedu – letím, zdá se mi, co Šíp dá, střemhlav, protože za maminkou milou. A – bude mít radost, kdyby…? Vjíždím do cíle šťastná. Pokládám jen na pár chvil kolo za dvacet pět tisíc korun, co mě teď 1:54:20 neslo, a objímám maminku jako ve filmu. A nevadí mi, že má v jedné ruce cigaretu a v druhé kelímek od kafe. Šťastná. Žádná žena mě nepředjela… teď si konečně všímám jedné, jak postává u trati, a to není klisna – kůň, blízko ní další, tamhle také už jedna odpočívá… Hmm… tak jak je to s těmi kategoriemi?

*

I kdyby byly všechny v jiné kategorii, tříska DM mě tlačí, nejde sešlápnout, dobírá si mě jako vzpurný nášlap začátečnici.

„Jela jsi bezva, jsi dobrá,“ chválí mě maminka. Moje pýcha mě nadýmá a nedůvěra trhá. Jak nám to tedy naměřili pořadatelé?

„S vámi už ani nepočítají,“ uzavřel sarkasticky tatínek Klárky naše čekání na vyhlášení kategorie žen nad třicet let. Předávání medailí každému z účastníků skončilo neformálně tak, jak prostě na louce začalo. Medaile patří každému, kdo dokončil start do cíle. Patřím mezi ně.

„Tak nic.“ Sklaplo mi hlučně. „ A já ti tak chtěla udělat radost!“ stěžuji si jak malá mamince, lítostivě.

„Tím se netrap,“ opakuje mi maminka, „ bylo to opravdu hezký, moc se mi tu líbí.“ Takřka umělecky chytá unikající moje štěstí za nožičky. Boží vítězství – štěstí z účasti maminky, už zas stojí pevně. Jsem šťastná, přestože červ ješitnosti, té hnusné svině vyslané pýchou mou nevyzpytatelnou – hryže zespod.

„A jaká bych asi byla ve své kategorii?“ ptám se, když už se chystáme odjet. Páté místo mě dost prásklo. Už jsem zapomněla, jak mi dal Rybník studeným stiskem zabrat, že jsem běh odřela jak v posledním tažení a na pěkný čas díky účasti Tomáše, půjčené kolo od Janova kamaráda mělo snad nařízeno vystřelit na cíl přímo do desítky. Tolik nevděčnosti se o mě pokouší za tolik lidské nezištné náklonnosti více než rodinné nebo přátelské, prostě Boží. A dojela jsem při vší své emoční splašenosti ve zdraví a obstojně. Prožila pod-ujetí krásně a s blízkými lidmi radostně.

„Určitě první,“ odpověděla maminka. A přeřadila ze zpátečky na jedničku nebo dvojku? Ale do toho nevidím. Více ve snách se zas vidím vítězně. Těším se na výslednici. Bude večer u tatínka Klárky. V marných představách, tak zbytečných.

*

„Jsi dobrá,“ vítá mě, „ale ta naše Klárka..-“ netají otcovskou pýchu. A právem. „No předběhla jsi ji, i na kole jsi jí dala … “ stopuje výslednici „ skoro minutu.“ Koukám, jak je to najednou všechno pěkně studeně v časových číslech proti mě. Cítím se stále zklamaná z pátého místa kategorie ženy a v naději kategorie své, byť pomyslné. „Ale přece jen – je to v ní – “ pokračuje tatínek sportovkyň.

„No, tajil se mi v tom posledním kopci dech,“ doznávám jemu a druhé jeho dceři, „ na to, že se stará o malé dítě, o rodinu… dala mi opravdu zabrat!“ holduji jim upřímně jako sobě.

„– no je to tady,“ ukazuje otec trenér „ zaplavala o pět minut líp. To ti na ni ještě dvě minuty chyběly.“ To je skutečně hodně, hodnotím v duchu střízlivě ke svému překvapení. Náhle si vybavuji svoje zaříkávání, že se s ním prostě přece nemohu přít o lepší příčku. Tiše žasnu. Ona to dokázala. Skutečně se mi tají – závistí – dech. Tak to tady už nemám co dělat, zakvílí ve mně bezútěšně sebelítost, prastará bradavice sebelásky. Pryč s tím svinstvem.

*

„Je opravdu dobrá!“ souhlasím. Překonávám své zklamání i falešnou naději. Byl to krásný závod. Nevzdala jsem to. Chtěla jsem se obhájením rozloučit, to je asi jasné. Kdo by nechtěl vyhrát, kdyby měl trochu šanci. A když příští rok vůbec – jela bych jen na účast. Tak jako celá šňůra těch statečných kluků všech kategorií. Pro vítězství většinou přijedou závodníci výstavních sportovních stájí. A těm obyčejným neobyčejným odvahou a vytrvalostí, kteří takový prima hurá závod provedou, těm nevadí ani dvojciferné umístění. Nejsou totiž postiženi pýchou. Snad „jen“ bláznivou touhou zkusit si ještě, co mohou pro radost ze svého těla udělat, když se (většinou) rodina dívá na TV nebo nakupuje zásoby ve slevách nebo létá po cizině nebo jinak užívá pomíjivosti světa. A jak pak božsky chutná pivo s klobásou! Taky jsem si zahrála, na vítězku ceny prohry – já vím, že zdánlivé. Tolik lásky živoucí uskutečněné v jednom dni! Jak jen tolik štěstí unést? Třeba zachytit něco trvalejšího. Zkusím to ještě s ústřední myšlenkou učitele národů Jana Amose Komenského – BÝT PROSPĚŠNÝ SOBĚ I OSTATNÍM. Pane jo, to je meta! A nějaká tříska? Když už na dobré cestě, tak teda leda kláda na oheň s radostí pořádku (IH) Igora Hnízda.

***



Poslední změna : 20.8.2007 01:27, Vytvořen : 20.8.2007 01:22, Vydán : 20.8.2007, 8239x

Komentáře pro ty z Facebooku

 


REKLAMA

Články e-mailem

Stačí zadat e-mail

a Feedio se už o vše postará

POOH.CZ na sociálních sítích