Pravidelný občasník originálního humoru

DM vítězný konečně doma

Autor chlívek (Sport) - vydáno 8.8.2006

(DM-triatlon Dřevěný muž)“Hele, ta co loni a předloni vyhrála, tak ta do toho letos jde,” referuje mi Klárka. Bývalá vítězka deseti triatlonů Dřevěný muž, naposledy před třemi lety, mi tak naznačuje, že si nemusím trhat triko po vítězství. Přihasila mi trochu nervíky, jak voda zasyčela moje ješitnost. Copak tak špatně skrývám touhu alespoň 1x v tom svým, mnou pokřiveným životě, vyhrát?


Dobro budiž vůle tvoje, sípu v kopcích na půjčené silničce Tanley, když si jedu tréninkově ke studánce pro vodu. Ach ty moje kosti, jak se bratříčkují s lety, stýskám si v běhu do kopců. Běžím na kopřivy tempem, které by rychlejší chodec v pohodě předešel. Bože, dej mi odvahu prohrát, ta moje pýcha stojí tolik sil v nervování touhy vyhrát. Vždyť už to je vítězství: Postavit se na start toho docela srandovního závodu, a užít si běh – 5km, rybník – snad 500-600m, kolo (muži 4x okruh=5km, ženy letos o jeden okruh méně).

“A kdo by to podle mě měl udělat než ty?” pošťuchuje mě kmotřička světská.

“ Jen do toho pěkně jdi! Vždyť máš formu, jsou to aktivity, které tě naplňují. Já bych tedy nemohla nezpívat, když mě to baví,” domlouvá mi kmotra. A tak mám požehnání: k šťastnému cíli ve zdraví a ukázat těm kolem, co ve mně je. Při pohledu na brečící nebe stejně ještě tajně doufám v předpovídanou nepřízeň počasí. Za ni by se snad ještě moje zbabělost schovala. Jak dvakrát dloubnutí dvojí zazvonění zpřetrhalo moje úvahy.

“Kdo to je?” kouknem na sebe s kmotřičkou.

“Ahoj! Tak máš ten odvoz?”

“No nemám, pojedu na start na kole…. Když nebude pršet….” Rozhlížím se tázavě.

“Tak my tě vezmem,” konstatuje Pavel, aniž mi dá prostor na výmluvu.

“Dobrá, před osmou u silnice.”

“A problém je vyřešen,” přidává si kmotřička poťouchle.

Zrána nebe rozmarně pouští kapičky, jako by chtělo do puntíku vymalovat meteorologickou předpověď. Jaképak starosti? K smíchu! Bez odvozu bych si batoh směle vybalila. Dojet na start 12km zmoklá, na to jsem ještě jakž takž při smyslech. S dušičkou, která by se vešla do zvonečku umíráčku nasedám mezi dva zasloužilé sportovce amatéry do-, moderní abstraktní dílo připomínající,- místy trouchnivějící dodávky. Zato hudba v ní zní, v harmonii vyladěná, vždycky mě ukonejší…

Už naprázdno opakuji, že jsem letos v letní sezóně plava v rybníce 3x, v Podolí 2x. Klepu se více dotekem studené vody nebo strachy, co když se utopím a zkazím všem závod… To by byla ostuda pro rodinu. Necelý kilometr v kopci zvaném Amerika má chatu bratr od býv. nevl. otce. O závodu ví, přijela předevčírem z Ameriky vlastní dcera býv. nevl. otce se svou dceruškou-už čistou Američankou, podívat se na dceru brášky. Třeba… přijdou mne povzbudit, to se nesmím utopit. Tatínku můj, měl bys ze mne radost? Ozývá se ve mně zase zraněné to dítě já.

“Proč jsem tady?” dožaduji se vysvětlení manželky Pavla. Jako jsem zapomněla, že její smysl pro humor moji počínající sebelítost roznese ve smíchu jak ržání koní svobodných od zbytečností.

“Protože seš dobrá.” Strhuje mě, strhuje nás společný smích, nebo se podvědomě toužím zahřát. Z rybníku mne tahat nemuseli, i když, loni ani předloni jsem neměla tak špatný čas plavání.

“Tak vidíš,” vítá mě zvesela s osuškou, “neutopila jsi se!” S díky jí dávám za pravdu. A rozhlížím se už troufaleji. Ne, skutečně, loňská vítězka od Prahy, triatlonistka železných triatlonů letos nedorazila. Tož se rozhlížím po ostatních, které z nich budu letos koukat na záda.

Kterých zad se mám přesně držet ještě po startu běhu přesně nevím. Děsně se to míhá. Vyčouhlí, sotva desetiletí kluci, kluci kolem třicítky, ztepilí chlapíci.. Navíc pokukuji po postranních čumilcích v naději, že zahlédnu brášku s rodinkou, že budu při svém boji zahlédnuta a … oceněna blízkými milými mi…

Chtěla jsem se držet mladého muže, co se na mě povzbudivě díval při vstupu do Rybníka…, ale je pomalejší, jako by respektoval, že jsem slabší pohlaví a pouštěl mne před sebe – a další, teprve dalšího jsme se chytila, táhl skvěle jako hřebec.

“Vystřídáme?” otázal se mimoděk v půli trasy.

“Ou” zaskučela jsem výmluvně. Silnice je tvrdá, tvrdší než moje kyčel. Radši kmitám dál, rozcházet to by bylo bolestivější. A běhoun mě zas předbíhá, zas se chytám dechu. Zvláštní, jak se mezi namakanými muži cítím bezpečně. Pravidelně vydechují, tepou trpělivostí, vědomím jasného cíle: dorazit k cíli ještě se silami pro další štaci. Nedovolují mi vzdát se, ani mne nedeprimují srovnáváním. Jsou jako rytíři, dobíhám jak v andělském spřežení.

“Dobrý?” ptám se v cíli Karly u kočárku s Tadeáškem.

“Vždyť jsi doběhla první!”

“Skutečně,” bez otazníku,to znamená…

“Ještě kolo, a jdem na pivo,” opakuji Pavlovi, aby mě snad i sv.Petr oslyšel. Snažím se přehlušit jeho narážky na místa vítězů, zaplašit bláznivou ctižádost, alespoň jedenkrát v tom svým, mnou pokřiveným životě, vyhrát.

V mé kategorii jsou ještě čtyři ženy. Vypadají v dobré formě, ale na pohled železné triatlony, na rozdíl od loňské a předloňské vítězky, nedělaly. Působí na mne plaše,připomínají mi mne, dva a více let zpět. A zpět už není cesta. Více toho nenajedu ani nezaběhnu. S Tanley jsme se oťukávaly pouhý měsíc. Místy blbě přehazovala, je už taky stařičká. Pokud nevypoví… Bože, jenom hlavně ve zdraví, bezpečně. Přijmout prohru desítek zmarněných let, to je výhra do vydařenějšího dne.

“Tak Marie, pojeď!” ohání se za mnou Pavel.

“Mně to vůbec nebere!” lekám se na rovince. Ale v kopci, v kopci, co mi je málem rovinkou, jak je mírný.. Nádhera. Jede to. Vítr mě bezostyšně líbá… Slunce si potměšile pohrává s mraky, vždyť je má v moci! Děkuji a prosím, prosím a děkuji, vzhůru.

“Ještě jedno kolo,” supím po pokukujících, jako by je to snad zajímalo. Jedu naplno, přestože jim je to jedno, jako bráškovi, že si tu sestra potí tričko, ´protože je dobrá´.

“Pojď, svez se taky trošku,” zaslechnu v šumění větru kolem uší. Předjíždí mě chlápek, táta můj by tak mohl být starý. Tak mě to pohladilo shůry… Vděčně se zahákávám. Ještě několikrát se borec otáčí, aby zkontroloval ´návěs´. Docházím mi, že jsem málem přepálila. Nejvyšší čas zvolnit. Emoce jsou fakt moc špatný rádce. Jet sama proti větru je jak jít za mořskou sirénou, opojující, a pádem končící.

“Tý ženy se drž a bude to dobrý!” pokřikuje kdosi k dobré náladě u tratě. Pobavilo mě to. Chce se mi smát, smát jako nebe nade mnou. Asi z něho na mě kouká můj táta a má ze mě radost, jak říká v závanu slunečního větru mezi nadutými mraky: ´Jeď, protože seš dobrá – to rovná se mi – mám tě rád, proto tu jsi. Vždyť vidíš, že ani teď ještě neprší! Jsi v bezpečí.´ Plesám na tím halasem z nebe. Naštěstí hlas parťáka mě tahá zpátky na trať. Realita není o úniku.

“Shoď si to na menší převod, máš moc těžký převod,” domlouvá mi staršina. Nechce se mi vysvětlovat, že jsem silový jezdec, že mě tenhle stoupáček nebolí. Ani to, že nejradši jezdím v sandálech, když mě přesvědčuje o nášlapech. Už jsem si vydechla. Připomínám mu nejistě, že já jedu poslední kolo, kdežto on má ještě jedno navíc.

“Já to zkusím, můžu?” ptám se v posledním zvedáku.

“Určitě můžeš, jeď!”

A já pálím, co to dá, jako bych měla před sebou loňskou vítězku, tato ještě ne, tamta… Pálím jak žíznivá čára na pivo. Kmitám. Soustředím se na hladké přehazování. Dávám sakra bacha na sjezdy, byť krátké. Před cílem je zvedáček, nerada bych se tam rozmázla pro posměch brášky, sestřičky, synovců, kterým je to přece tak jedno.

“UAÁA!” úpím v cíli. A jen v duchu burácím si slavnostně: Kyrie! Bože děkuji. Hotovo. Dobrá práce.

“Gratuluji!” mladý muž, ten pomalejší, mi vřele podává ruku. Trochu mě to zaráží, vždyť tento závod se vyznačuje naprostou neformálností, bez ovací a vyhlašování, nedej Bože oslavování zdatnějších. Vítězem je každý zúčastněný a taky každý má naprosto stejnou medaili.

A záhy se s radostí seznamuji s jeho rodinou. Málem bych ho byla podezírala, že s takovými poklady za zády má zájem o mou osobu, ale… “naší dcerušky si užiješ na dovolené… “ a už jsem doma. Vždyť o mně ví z farnosti. Moje radost se násobí. Rodina se ke mně zná. Málem zas truchlím nad čímsi ztraceným-nevlastněným. To když ve frontě na pivo slyším, že letos už za lístky (za startovné) dostanu jen cílovou klobásu. Pavel už je tu pohotově s dvackou. “Vždyť tebe chci na pivo pozvat, že jste mě vzali,” odmítám posmutněle, “a ne si ho nechat zaplatit!”

“Já tě zvu,” nabízí se chlapec?muž. Koukám tázavě, co tím chce říct. “za to, že s mě předjela,” směje se, a já záhy s ním.

“Tak jo, já třeba příští rok přijedu a vrátím ti to (pivo).” Stejně ale přijímám nejistě, když nevím od koho.

“Marie”

“Honza”

Aha.

***

Můj táta se jmenoval Jan. Honza. Maminka mi v porodnici dala jméno po něm, aby měl radost. I když se divila, že jsem se pod jeho “péčí” narodila jako normální dítě. Přišel do porodnice (asi rovnou z hospy), když už jsme prý byly málem na odchodu, a že nejsem jeho, a přejmenoval mě podle své milenky. Tak mi to maminka několikrát vyprávěla. Táta Honza rád proháněl ženské. Až před tou jednou, matkou svou přemilující k smrti, prchal do hospody…, až shořel na prach v zapomnění kolem vánoc. C´est passé. Boží království je věčné, zraněné duše ze smrti uzdravuje Otec náš.

Letos mi první pogratuloval Honza a Honza mi zaplatil pivo. Vyměnila bych klobásu za pivo, ale nemusela jsem. Nemusela jsem se vůbec DM bát, zbytečně jsem pochybovala o lásce Otce.

Dřevěný muž konečně zůstal ve městě, odkud je, a odkud jsem taky já patriotka. Alespoň pro jeden rok. Ovšem, co je to proti Věčnosti.

***

A co do úplnosti z lidské malichernosti mé:

Moje časy v DM letos: plavání:14:02, běh:22:20, kolo:1:22:54.

Vítězný celkový čas loni(ne můj): 2:19:02,81

Vítězný celkový čas letos(ženská kategorie): 1:59:16,00.

No jo, dochází mi dodatečně, ale pokud loni jely i ženy 50km, pak srovnávám nesrovnatelné a srovnávání jako takové je odporné.



|
Poslední změna : 8.8.2006 10:42, Vytvořen : 8.8.2006 10:42, Vydán : 8.8.2006, 8424x

Komentáře pro ty z Facebooku

 


REKLAMA

Články e-mailem

Stačí zadat e-mail

a Feedio se už o vše postará

POOH.CZ na sociálních sítích