Pravidelný občasník originálního humoru

Tak tomu říkám stárnout proti hodinovým ručičkám! (4/4)

Autor chlívek (Biking) - vydáno 24.8.2005

Když se dvě ženský perou, tak to syčí a lítaj chlupy. Na kole to vypadá asi tak, že nechávají zástupce silnějšího pohlaví za sebou a svaly jako ocelové struny si nezadají s konstrukcí kola. Mno, to zas trochu pře(d)háním..


V zápalu sportovního boje nevysyčí, pokud kola nebodnou, a všechny chlupy touhy po vítězství odlivávaj docela neelegantně, jak chlapi, do příkopu.

Na špeky Amandy typu: “Já myslela, že se v běhu zahákneš! – já myslela, že se budeme ve sjezdu střídat!” pohlížím s úsměvem.

To vím, říkám si. Ty bys mě tak nechala…

Po druhém kole Jarka u trati hlásí:

“Amanda (loňská vítězka), je před tebou půl minuty!”

Vítr se mi stává dechem a nadouvá mě jako plachtu. Ve “svém mírném” kopečku se zahákávám za číslo 86. “Tak jeď!” pobízím mladého závodníka. Ohlíží se nechápavě, ale pak mě přece jen táhne celý sjezd dolů až k ostrému stoupání. Ušetřil mi sílu, gentleman. Přece jen nejsme v jedné kategorii J Míjím ho. Skoro bych mu řekla: díky, to jsem chtěla. Amanda je přede mnou jen pár metrů. Při ohlédnutí viditelně znervózněla. Před chvílí ji někdejší závodník hlásí od trati: Máš dvě minuty před sebou první! Amanda zbystřila a šlápla do toho. Já taky. Cítím se dobře. Vzduch je chladivý, ani pít se nechce příliš…

“Síly ubívaj,” zaslechnu její vzdech. Chtěla by si snad se mnou povídat? Prd, nedostaneš ze mě energii navíc, zakousávám se. Nereaguji na její slova, Před startem mě sveřepě předsvědčovala, že netrénovala vůbec, že je po operaci. Asi nejspíš po depilaci. Tu jsem zas já pro samý trénink nestihla. Jenže sranda končí. Moje nohy reagují na její stále silnější záběry stále bolestivěji. Sotva si postěžovala na ucházející síly, zabrala tak, až mě ztuhla stehna. Tohle můžu vydržet jen chvíli, hlásí mi podvědomí, jinak přepálím a odpadnu dřív než za cílovou čárou. A to nám zbývá ještě jeden okruh. Přesto se Amandy držím, alespoň kousek. Nemůže to mít zas tak snadno, to svoje vítězství. Je přespolní, já místní. Tak za B., nejmilejší mi město na světě! hecuji se.

“Jeď, za ní!” huláká Jarka celým tělem.

“Je moc silná,” posílám jí v odpověď po větru. Musím to uznat. Už mi z drhla.

Ve “svém stoupáčku” už se za Amandu zas zahákuji. Roztáčí to s kopce jak jen může, ale mně se za ní jede stejně dobře, jako zadarmo. Do kopce už mi zas mizí z dosahu. Sotva co jsem se jí stačila otřít o zadní kolo, dává mi znát sílu zlaté dřevěné ženy. A tam, kde jsem jí předchozí kolo měla na dlani, se mi docela s přehledem ztrácí. Už po mě nehodila ani vzdech, natož nervózní pohled. Jen v zatáčce oko. Ale do nebezpečně číhající mojí ješitnosti mě nechytá. Je moc silná, opakuji si v duchu, je opravdu lepší. Ať vítězí nejlepší! Ať jen ve zdraví a důstojně obstojím, připomínám si svoje předsevzetí. Budu holt třetí, a před startem by mi bylo stačilo místo třeba páté.. Už se blíží zasloužené pivo.. Moje opíjející adrenaliny už mi v krvi kolují. Vychutnám si občerstvení!

Stojím na něho frontu. Guláš voní. Blíží se ke mně Amanda a já neotálím s gratulací.

“Jsi výborná! Gratuluji! Jsi fakt dost dobrá, a pak že nemáš natrénováno,” smějeme se. A Amanda graguluje mně stejně radostně.

“Pěkně jsi mě prohnala! Gratuluji! Jsi druhá, a já první!” neopomene připomenout.

“Co? Stříbrná?! Jsem zase stříbrná?” nevěřím snad uším svým?

“Jo, ta blondýnka je v mladší kategorii,” vysvětluje Amanda. Nepředstírá, že se jí ulevilo. Druhé místo by pro ni asi nebylo to pravé ořechové, když sama vypadá jak vlašský ořech.

A já mám jadrné hody. Nedoufala jsem marně. Přece jen se mi ta škodolibost po běhání vůči Amandě nevymstila. Už po plavání Jarka, přebornice v plavání hlásila, jak neznámá závodnice profesionálně plavala – s přehledem první. “Třeba sestřelí Amandu,” uteklo mi z pusy.

“Fuj, ty jsi tedy nehezky škodolibá,” pokáral mě Jarda. A já se od té chvíle styděla, dokud jsem se nesmířila s třetím místem. Ale to teď přece Amandě nebudu vyprávět… Řevnivost je tatam. Špičkujeme. Na špeky Amandy typu pohlížím s úsměvem:

“Já myslela, že se v běhu zahákneš! – já myslela, že se budeme ve sjezdu střídat, že se v kopci zahákneš!” jen se usmívám. To víš, říkám si. Ty bys mě tak nechala…

Zve mě na další akci.

“Tož, mohla bych s tebou potrénovat,” usmívám se, “jede se mi s tebou dobře. Konečně každý den a všecičko v něm je pokaždé akorát poprvé a naposled.

A žiju. Nezemřela jsem, nevzdala jsem to. Chtělo by se mi zas zaříkávat, jak příští rok zaútočím na příčku vyšší, ne, stačí, když obhájím… A přitom nevím, co bude zítra. A tak raději zaříkám prosebnou modlitbu o zítřek, a dík za dosavadní dnešek. Protože, Bože můj dobrý, s tebou já stárnu proti směru hodinových ručiček. Jo, stárnutí může být darem, když se za to vezme. Ale to už opravdu může být u každého jiný subjektivní dojem. V každém případě, bike, a pohyb vůbec ( "i" myšlenkový:-)) je skvělá věc.



|
Poslední změna : 24.8.2005 13:12, Vytvořen : 24.8.2005 13:12, Vydán : 24.8.2005, 8689x

Komentáře pro ty z Facebooku

 


REKLAMA

Články e-mailem

Stačí zadat e-mail

a Feedio se už o vše postará

POOH.CZ na sociálních sítích