Pravidelný občasník originálního humoru

Tak tomu říkám stárnout proti hodinovým ručičkám! (3/4)

Autor chlívek (Biking) - vydáno 24.8.2005

Ne každá zdánlivá kopa změny je na obtíž. Oproti loňsku jsem se zhoršila v běhu přesně o minutu. A díky Bohu, ani letos jsem nevzdala. Všechno mě bolí, ale už je to radost. “Nevím, proč mi to připadá, jako by už bylo po akci,” přemítám nahlas. “Ještě kolo!” probírá mě Jarka. Je to jako budíček na povinnou rozcvičku ranní.. A my už máme málem před obědem, slavným společným gulášem účastníků DM.


“Nevím, proč mi to připadá, jako by už bylo po akci,” přemítám nahlas.

“Ještě kolo!” probírá mě Jarka.

Jo kolo, říkám si. Třikrát kolečko po dvaceti km. Smutně kouknu po Tanley, kterou mi Jarda ještě před plaváním dofoukl.

“Neměla bych něco sníst?” Před během jen půl balíčku Dobré ráno sušenek… Jarka střídavě pokukuje po mně ještě v leginách na běh a pak v houfujících se cyklistech. Zazní první výstřel.

“To už je start?” lekám se.

“To vás už svolávají,” říká Jarka. Už je ale nervozita znát i na ní. Ani nemusí promluvit, abych pochopila.

“Já to snad nakonec ani nestihnu!” vjede do mě zkrat. Moje drahé dlouhé vedení konečně seplo. Nejvyšší čas dotáhnout letošního DM do konce nebo to nakonec opravdu bude ostuda. Ve fofru natahuji dres bez ohledu, zda někdo kontroluje vzor mých kalhotek.

“Marie, no že až tak?” slyším za sebou. Ale to jiný závodník odpovídá na účastné řeči své ženy, taky Marie. Ještě stačím zahlédnout, jak mu podává ještě i druhou cyklistickou flašku. Honem se vrhám po té své jedné s kopřivovým čajem. Vůbec jsem si ji nestačila dolít, a málem bych i tu poloprázdnou zapomněla.

“Pršet by vám snad už nemělo,” pátrá Jarka po nebi.

Skutečně mi to zas připadá jako o pouti: Ráno nás nebo skoro posměšně skropilo pěti deseti kapkami, jako by si to jen nebeské ptactvo, řekněme jemněji, odplivlo. A teď to vypadá na kraťasy. Už dost spěšně, bezmála ve zmatku, zavazuji tkaničky. Jarka mi pohotově v té chvíli předklonu přichycuje na záda číslo.. Už ani nevnímám její povely na řazení Tanley. Vždyť mi ujedou!, spouští se ve mně alarm. Na startu! Ujedou mi už na startu! Ale já to chci dokončit, pro Krista Pána, chci to důstojně dobojovat, pro radost velkou minimálně jako Rybník!

“Vždyť je to sranda,” znějí mi znova slova Jardy. Tolikrát mi je s Jarkou tento týden opakovali, kdykoliv jsem přiznala, jak moc se bojím, jak moc zbytečně to prožívám. Vždyť je to akce přespolní party, pro Radost!

Jedu. Konečně jistě šlapu do pedálů silničky Tanley, i když ne tak důvěrně jako při jízdě na svém treku BlackBird´ákovi. Chci se zaháknout za Pavla, ale málem mě v zatáčce srazil do příkopu. To bychom daleko nedojeli.

“Aáá, já jsem tady!” řvu. Zhlédli jsme se sotva co na poslední chvíli.

“Jeď Marie! Jeď, máš na to kolo!” zvolal Pavel klidně, jako by si jel jen tak na vyjížďku.

Dodatečně si všímám, že jede na treku. Bodeť by pak neměl svaly..

“Tak se zahákni ty!” volám ještě dozadu, ale asi zas falešně. Už už se lepím na číslo před sebou. Tenhle kopeček, první stoupání po startu, hraje se mnou, ten mám ráda. Můžu ho vyjet i na těžký převod, zatím co ostatním dá práci i na lehký. Je jen trochu táhlý zvedáček, jinak nic. A už se sklápí, je tu první sjezd. Vidím před sebou Jardu. Jarka naznačovala, jak dost trénoval na kolo, vědom si své nevýhody váhy pro běžeckou disciplinu. Budu se tedy držet jeho, říkám si. A už jedu vedle jejich balíku cyklistů vlevo, blíž středu silnice. Jarda si mě taky všiml.

“Zařaď se někam! Vždyť zbytečně šlapeš!” huláká po mě dobrosrdečně. Dává mi tím stříbrnou radu pro dnešní zápolení. Sjíždím tedy za nimi, kdežto první za ty v zákrytu prořezává protivítr. Docela prostá, čistě logická, strategie. A po sjezdu následuje prudké stoupání. Přehodila jsem si včas, podle instrukcí Jarky. Ještě v kopci předjíždím Jardu.

“Jeď!” kyne mi hlasitě. Je to přece jen lepší předjíždět s požehnáním.

“Díky,” jen špitnu. Vždyť jsem tu taky díky jim. Půjčili mi kolo na trénink i na akci, vyvezli mě až na místo startu. A ta psychická podpora! Ne, to nemohu vzdát, buď to taky moje díky Bohu. Teď už si zas vezu zadek. Jedu svým milovaným krajem, každý jeho metr mě hladí natisíckrát dosytosti, a metr tím více, čím namáhavěji ho zdolávám. Je to vlastně náramně krásná projížďka, říkám si při prvním kolečku. Vrací se mi síla, dokonce i chuť závodit si musím přiznat. Nebudu asi zas až tak nezávodní typ, jak jsem tvrdila Jarce ještě u Rybníka. Jen si nelhat, a makat, a potit se z kůže, a hlavně vydržet, a především užít si to. Vždyť, koho už slovy, cesta sama je může být cíl, a ještě mnohem více..

“Hlavně přežít!” volá za mnou pořadatel před druhým stoupáním za startem. Už jsem moudřejší, chytla jsem se dračice na těžkém kole. A svezla se za ní s kopce, abych neurazila. Do kopce vzdávám v duchu hold těžšímu kolu a plním tichou pobídku přihlížejícího pod kopcem: “Je to dobrý! Zkus se jí ještě držet!” Chtěl asi říci: koukej ji vzít, máš přece lehčí kolo! Tak jsem to splnila. Strašně jsem za ten rok asi zestárla, ale jde mi to k duhu.. zdá se.




Poslední změna : 24.8.2005 13:02, Vytvořen : 24.8.2005 13:02, Vydán : 24.8.2005, 8447x

Komentáře pro ty z Facebooku

 


REKLAMA

Články e-mailem

Stačí zadat e-mail

a Feedio se už o vše postará

POOH.CZ na sociálních sítích