Pravidelný občasník originálního humoru

Tak mi to pohodově běhalo, a stávám se turistou, a víc spáčem

Autor chlívek (Sport) - vydáno 21.3.2005

Za všechno může čas, koukám za uběhlými třemi lety a přidávám si, co může za letošní mou absenci na běhu místní desítky.


Tak asi lenost, opatrnost, nebo snad ne-čas? Nebo jak se ještě jinak dá nazvat pohodlňoučké, přiměřené, stárnutí. Jen aby to nebylo jen o čekání. To by asi i moje očekávání šlo do nikam.

„Adam už je na startu, volal Gustovi na mobil,“ hlásí Patrik. Zastihl ho v kopci. Ten výstup na Okopaninu nám dal zabrat neméně než hledání startu závodu. Neuhlídala jsem při nakupování snídaně čas a teď jsme se na kolech zpotili jako koně všichni čtyři. Vyšponovali jsme síly k nejbližšímu cíli: stačit ještě zápis na start běhu místní běžecké desítky. Konečně jsme to našli. Pouhých pět minut zbývá do startu. Nebo tři, dvě a půl?

„Můžeme ještě běžet?“ chrlím na pořadatele jak v posledním tažení.

Organizátoři nevěřícně koukli na nás, koukli po hodinkách... Vypadali v ten okamžik docela zavřeně.

„To je hrozný! Vůbec jsme vás nemohli najít! Žádné fáborky, nic!“ Spustila jsem na ně dost neomaleně. Snad abych překřičela vlastní chybu.

„Tady to všichni znají,“ nechápe organizátorka moji hysterii. Radši jsem se kousla do jazyka, když nám ukázali směr na místo startu. Půl kilometru do kopce někam mezi stromy! Vyklusaly jsem ho se Světlou, hmm, asi tak jako cílovou rovinku. Adam přešlapoval na startu a koukal po nás jak na zjevení. Asi už ani nevěřil, že dorazíme včas. Jenže on vyjel na čtyřech kolech a my na dvou, každý zvlášť, a proti březnovému větru. Patrik popocházel před startovní páskou rozvážně, jako vyhlášený ekonom party, šetřil energii? Čekalo nás deset kilometrů kopcovitým terénem. Kdyby obrátili transparent start na cílový, odpovídal by mu náš stav lépe. Přihnali jsme se nadoraz. Chrčelo nám z čel: Teď že máme běžet?! Vždyť už jsme hotoví teď!

Na dobrou slabou, hodinku nás les zapřáhl do svých pěšinek. Krajina mírně zvlněná neúprosně zkoušela naše svaly, vytrvalost, odhodlání doběhnou, nevzdat to…Kdo by si taky mezi veterány (pětapadesát-šestašedesát) chtěl v :-)rozpuku našeho mládí:-) (v průměru zralí třicátníci) urvat ostudu.

„Už jsme alespoň v polovině?“ ptá se Světla na nejvyšším místě závodu, na rozhledně Bábin (485mnm). Oproti mně má s Patrikem a Adamem nevýhodu neznámého terénu. Přesto si běží pohodově. Patrik se na mne zubí v zákrutě. To už nějaký ten kilometr ztrácí...

„Vzdát, nevzdat… stejně jsem se nějak musel dostat do cíle, takže na vybranou příliš nebylo,“ hodnotí se smíchem svůj více turistický výkon. Hurará. Nejsou to žádné fajnovky, podcenila jsem je mylně. A k mému umístění na bedně měli uznání. Hold od nich v cíli mi holt polichotil, zvlášť od někdejšího maratonce Adama. Zmákli jsme to! Až teď nás teprve zpocená trička nepříjemně studí. Jenže na to teď nemyslet. Ještě nejsme všichni.

Na cyklo trasu vyjel jediný z nás, Gusta. První kolečko v normě, druhé… Gustova přítelkyně Světla sleduje průběžné časy. Třetího, posledního Gustova okruhu se stále nemůžeme dočkat. Organizátoři líně balí. „Na trase máme ještě tři,“ říká nám jeden z nich. „Pro kola je to těžký závod. Terén je snazší rychleji uběhnout než ujet,“ vysvětluje vítězný borec.(ten to jel i běžel) Že by Gusta vzdal? Ne, to jistě ne. Dojel třetí od konce, téměř po dvou hodinách překonávání sama sebe, s čistým štítem. „Hotovo. Bojoval jsme sám se sebou,“ doznává Gusta v cíli v jednou (vý)dechu. Hotoví jsme tedy všichni. A zaslouženě máme úsměv jako vítězové. To pivo za odměnu nám dnes bude chutnat! Tedy chutnalo. A to ještě nebylo celé dobrodrůžo. Na neděli nás čekalo kroužení kolem zámkohradu „Kroužilov“. Můj orientační antismysl prostě zapracoval, no a mapa, ta z místních telefonních stránek nestačila :-( Tak to jsme byli více do fialova, dokud nás neprobral poctivý grog v hospodě. Byli ke mně i shovívaví a tu tak zbytečně obtáčecí štreku mi odpustili. Zkrátka vzali to jako dobrou průpravu na nadcházející sezónu. Tak to bylo v roce MMII. Jenže že si na další ročník už netroufli, něco napovídá. Loni jsem svůj spád zaznamenala. Kde ty loňské sněhy jsou – běžecký můj krach Letos jsem už zdravému průměru podobnější.

A jak to -pro běh lo- letos? Ráno jsem se oblíkla na již tradiční svou cestu na kopec. Měla to být první jízda letos na BlackBirďákovi. V osm začalo pršet, jako když obrátí konev. Odložila jsem s ambicí na nápravu loňského propadu i sportovní oblečení. Venku kosa, že by mě podťal ještě cestou. Ještě v deset jsem si slastně připomněla, že by to byl nejvyšší čas vystartovat. Když na displey blikalo 11:10, zavrtala jsem se do sedačky jako do kolíbky. Letošní moje desítka běhu se čarokrásně obrátila ve šlofíka – dala jsem si poctivých dvacet (známých potřebných dvacet minut v leže po dobrém jídle). A tak mi na svátek otce Josefa bylo blaze, jako by to byl taky můj tatínek, dlící nad mým bezpečím.

Tak mi připadá, že snad normálním. Nebo stárnu víc než dětinštím. Dobře řízená změna je zdravá.




Poslední změna : 21.3.2005 22:26, Vytvořen : 21.3.2005 22:26, Vydán : 21.3.2005, 8125x

Komentáře pro ty z Facebooku

 


REKLAMA

Články e-mailem

Stačí zadat e-mail

a Feedio se už o vše postará

POOH.CZ na sociálních sítích