Pravidelný občasník originálního humoru

Totálně šťastná! Udělala jsem Dřevěného muže. (3/3)

Autor chlívek (Biking) - vydáno 17.8.2004

Z celého triatlonu mi nejmíň strachu nahánělo kolo. Můj trek BlackBird dosud neselhal. Bylo mi dokonce i to jedno, že ostatní pojedou povětšinou na silničce.


Z celého triatlonu mi nejmíň strachu nahánělo kolo. Můj trek BlackBird dosud neselhal. Bylo mi dokonce i to jedno, že ostatní pojedou povětšinou na silničce. I když, už to dopředu snižovalo moje šance. Ani mi nedocházelo, že mám po plavání a především po běhu šanci na první místo. Vždyť jsem to přijela zkusit, zvládnout. Stopnout si zas kousek toho sebevědomí. Už jsem si zas plula v oblacích. Vždyť kdo má překročenou hranici mezi Českem a Slovenskem?

:-)

Pavel mě ale nadále varoval.

„Nezdá se to, ale je to kopcovitý, je to závod…“ upozorňoval mě. Jako bych to tam neznala líp než svý boty. Ani se raději neptal, kolik mám najeto. A já bych mu to stejně neřekla. A s cestou za rodinou na Slovensku bych se taky nepochlubila.

„Zkus se někoho chytit,“ koukal se starostlivě kolem. Holt táta se v něm nezapře. Ale já se na tu jízdu těšila. Vím, že od Brna do Břeclavi to něco kolem šedesátky bylo, a také z Kút do Bratislavy. Už jsem věděla, že 60km můžu v pohodě do dvou hodin ujet. Přece jen to ale nebyl takový med, jako sólová jízda. Jé, mně už to chtělo být jedno. Jela jsem si na svoje zasloužený pivo.

**

Štrúdl cyklistů, vesměs na lehkých silničkách, se rozjel. Brala jsem to zkraje pozadu jako turistickou vyjížďku.

„A frčíme Jano!!“ houkl po mně přes rameno ten podivuhodný staršina v zeleném trikotu. A letěl kolem mě jako dvacítka. Vlastně ani dvacítky mu nestačili. (rozuměj dvacetiletí cyklisti). To zvolání mě probralo ze slintavého rozjezdu. TO zvolání byla další injekce rozjet to.

:-)

„Dobro!“ vydechla jsem do výkřiku. A šlápla do toho. Naivka. V představě, že se na toho úžasného borce naháknu. Hmm. Než první kolečko (z celkem tří) s trhajícími se od sebe cyklisty dosáhlo prvního kopce, ztratil se mi ten živý smaragd z dohledu. Jako sytě zelený motýlek se mi ještě letmo mihl před skluzem dolů. A mně byl pak už každý, kdo zůstal za mnou, málo. Jo, alespoň jsem nabrala tempo. Jenže po tom prvním kolečku by mě shledali bezmála hotovou. Silou vůle jsem se držela dvou cyklistek přede mnou. Přece je jen tak lehce nepustím. Jenže ony se měly koho držet. Kdežto já s BlackBirdem jsem zůstala od skupinek přede mnou odtržená. A jako na zavolanou se objevil tahoun i pro mě.

*

„Tak jeď, já se zaháknu!“ Hlesla jsem odhodlaně. Vypadalo to, že kluk s volně vlajícím vlasy se mě chystá předjíždět. Ale zas tak úplně se k tomu neměl. Nebo že by na to snad neměl..

„Nemáš to na tom treku moc těžký?“ zeptal se s účastí, ač sám na horkáči.

Koukla jsem po něm nevěřícně. „Tak to ty asi víš sám,“ povídám s pohledem na jeho horské kolo.

„Já letos nezávodím,“ vysvětlil.

Konečně mi došlo, že cyklista vedle mě má dobrou vůli mě táhnout. Rozrážel mi horký srpnový vzduch. Ten první kopeček z kraje kolečka celkem šedesáti kilometrové trasy byl perný tím víc, jak do něho pralo slunce.

„Dobrý je to,“ povídám, když si stěžoval na žár. Vzdálenost mezi dvěma cyklistkami a námi se zmenšovala. Plesala jsem, že v tom nejsem sama. Odlehčovalo mi to nohy. Na konci druhého kolečka u silnice stál Pavel. Hecoval mě. A pak se ještě vynořil v závěru druhého kolečka, pod druhým ukrutným zvedáčkem, kterým každé kolečko finišovalo.

**

„Dobrý je to! Máš na to ve třetím kole je dojet! Vydrž!“ volal za mnou.

Kopce mi starosti nedělaly, i když mezi silničkami mě brzdila tíha zadku. To se mi jinak nestává, aby mě v kopci jen tak někdo předjížděl, ženská už vůbec ne. To tedy hrdě přiznám. Starosti mi dělala prázdná flaška.

„Došla mi voda!“ prskla jsem ještě za sebe. V naivní naději, že třeba můj čerstvý spolujezdec nezávodník mi vyjede do protisměru s vodou. Hmm. A v té naivní představě jsem předjela jednu ze dvou před sebou a zahákla se na tu druhou. Těsně na ni zavěšená jsem vjela do třetího, závěrečného kolečka. Až v kopci, tom „prvním“ mi došlo, že nebude ani tahoun, ani voda.

*

„Já chci taky“ vzdechla jsem si, když závodnici přede mnou podávala nějaká žena u cesty, asi maminka, flašku s vodou. „Já chci taky,“ ujelo mi zas, když jí podávali pití cyklisti, které dojela. Vypadali jako tým. Nebo pár. Uff, to bych asi už moc mlsala. Ždímala jsem svou flašku do poslední kapky. Ještě sjezd, pak zvedáček, cílová rovinka… Vydržet, bude pivo! Opakovala jsem si v rytmu záběrů. S kopce jsem využila váhy jako výhody a znovu se na cyklistku na silničce zavěsila. Do kopečka ale zamrskala prdelkou a já si ji ledva ledva udržela v dohledu. Před cílem jsem ji už neviděla.

**

1:85:15 – tolik mých šedesát kiláčku na trekovi BlackBirdovi. Ale to jsem ještě nevěděla. Mířila jsem k prameni pitné vody, pak do Rybníka. Mno a pak konečně na to zasloužené pivo. Dva kousky pořadatelé zahrnuli, spolu s guláškem, do startovného.

***

Rybník – toť blaho náruče. Slastné uvolnění svalů. A bosky po louce. Oslovila mě tam soupeřka. Gratulovala mi znovu k tomu běhu. Došlo mi, že to ona vyhrála kolo, i když za ní jsem nejela.

„Tak na gulášku se domluvíme na dalším!“ loučily jsme se.

První pivo jsem dopila, když se u našeho stolu zastavil bike zvaný Soptík.

„Jano, cos vyváděla na tom kole, že jsi nedokončila?“ zeptal se.

Zaskočil mě.

„Já jsem dokončila!“ vyjekla jsem.

„Tak si zajdi za pořadateli, máš ve výsledku napsáno „nedokončila“.

Tak jsem na ně okamžitě naběhla. Vždyť to byl poctivý dojezd, ze všech zbylých sil, na trekovi BlackBirdovi.

„Aha,“ opravila nejasnost pořadatelka. „Tak to jste vy jela za 69-kou ženskou.“

Chlapec vedle dodatečně zanesl můj výsledekdo PC.

„Tak už je to v pořádku?“

„Jo, v pořádku. Dokonce jste druhá.“ Oznámil mi nevzrušeně.

„Cože!“ skoro jsem zakřičela!

Bože, stříbrná! Opojný pocit se mi rozlil v žilách. Jako bych byla první. Pro mě to místo opravdu má cenu zlata. I když, nutno podotknout, je to opravdu takový lidový Dřevěný muž. Docela pohodový, takový, že ho docela v pohodě mohou zvládnout i nepříliš trénovaní jedinci. A dřevěnou, výroční medaili dostal docela každý účastník.

Prostě jsme to vyhráli.

Kam se poděl ten můj neznámý fanoušek, to mi zůstane záhadou. Asi zas začnu trénovat, abych ho doběhla:-) nebo předjela?

*:-)*



|
Poslední změna : 17.8.2004 23:43, Vytvořen : 17.8.2004 23:43, Vydán : 17.8.2004, 9994x

Komentáře pro ty z Facebooku

 


REKLAMA

Články e-mailem

Stačí zadat e-mail

a Feedio se už o vše postará

POOH.CZ na sociálních sítích