Pravidelný občasník originálního humoru

Překročení hranice – cesta k sobě (5/5)

Autor chlívek (Biking) - vydáno 1.8.2004

Na cestě z Lanžhotu, jsem hodila gumycuk za dvojici přede mnou. Jejich rychlost a nechat se táhnout až do Břeclavi mi přišla docela vhod. Už nevím, v kolik jsme do ní vjeli.


Podle nohou jsem poznala, že to jsou oba kluci. Pěkně vypracované a chlupaté:-), ale o tom to není. Minula jsem je.

Zřejmě mířili na Lednici, kam moje bosá noha sedmnáctiletá vstoupila, a snad o X let později v sedle kola, s nohama ve šlapkách.. Je to tam krásné, ale tentokrát jsem se rozhodla pro přímou cestu na Brno. Brno je zlatá loď. Když tam podle Mládkovy písně mají být hezká děvčata, tak proč ne dobrý cíl i pro mě:-)

Poslední spoj, který jsem měla vypsaný, už byl passé. Cesta přes Modřice mě bezpečně dovedla do centra města. Nakrásně mě napojila na cyklostezku vedoucí takřka k Hlavnímu nádraží Brno. Blížilo se k půl sedmé večerní. Slunce už si pomalu chystalo večerní toaletu. Palčivě se mi vpilo pod kůži. Panebože, ještě že mám doma v lednici bílý jogurt, nebo se mi po rukou a tvářích vylije jeden jednolitý obří puchýř… Přiznávám, už jsem toho měla plný kecky. Cyklostezka se napojovala na hlavní silnici. Tam se mi mírně rozklepala kolínka. Přece jen podmíněné reflexy pracují spolehlivě. Na přechodu jsem se tedy pro „konec dobrý všechno dobré“ ptala, kudy na hlavní nádraží, dokud se neobjevil cyklista sežehlý do bronzova.

„Jeď za mnou!“ vzkřikl po mě. Ještě zkontroloval, jestli ho opravdu následuji.

A tak jsme společně překročili jednu nepěknou křižovatku, v sedle přes přechod, a pak další... No, rozdýchal mě:-) Jel svižně, v tempu. Mně nohy už nějak ztěžkly…

„Zaplať pámbu!“ zvolala jsem za ním před brněnskou poštou u nádraží. Poskytl mi opravdu službu k nezaplacení. Trvalo by mi snad další hodinu, než bych se tam sama propletla. Bez úrazu a zmatků..

„Šťastně dojeď!“ Mávl na rozloučenou.

Nechápala jsem, jaké štěstí mě to potkalo. Bylo 18:24. Na první tabuli mě vítala hláška na vlak Praha Hl. nádraží 18:47. Šťastná jak ta blecha jsem se hrnula k pokladně. Ještě jsem zaslechla hlášení osobáčku do vísky, kde mě dobrá rodina vždy přijala jako svou, když jsem bezmála nevěděla, čí jsem… Zasnila jsem se.

„Dnes už na Prahu žádný vlak, co by bral kola, nejede,“ probral mě nekompromisní pokladní.

Zůstala jsem civět. Malinká jak bleška. Moje kůže v chladu nádražní haly hlásila potřebu ochrany. Nebo spíš ochrany zanedbané. Zamrazilo mě.

Zkoušela jsem to u pokladní naproti. To přece není možné, bzučelo mi hlavou. To mi snad v uších dozníval hukot kol BlackBirda sladěný s větrem...

„Informace jsou za rohem,“ odpálkovala mě důležitá za sklem, přesně podle předpisů.

Ani Dona na informacích se se mnou nemazlila. A to jsem to zkoušela třikrát!

Poprvé: „Prosím vás, na Prahu s kolem?!

„Dnes už nic. Nejbližší v 6:25.“ Nechala jsem si to, bezradná, vytisknout. I když záchod nebyl má hlavní potřeba…

Podruhé: „Prosím vás, a jiná možnost, autobus?“

„Zeptejte se na Zvonařce.“

Potřetí: „Prosím vás, a nějaký telefonní seznam?“

„Leda na poště, jestli to ještě stihnete, jestli ho tam mají…“

Mezi jednotlivými otázkami jsem oběhla-objela Zvonařku, poštu… Na Zvonařce mě pokladní snadno přesvědčila, že se těžko do dnes posledních dvou autobusů ze Slovenska dostanu s kolem. Leda snad řidiči Student Agency by mě prý vzali nebo naproti Grand Hotelu Soukromá autobusová společnost… Tak jsem zkoušela poštu, jestli by mi dali telefon na milou mi rodinu ve vísce u Brna.

„Ne, telefonní seznamy u nás zrušili,“ informovala mě vrátná.

Uznala jsem, že je to dobře. Nepojedu nikam nenahlášená. Ani tam ani tam. Jen k sobě, i když třeba až za DVANÁCT HODIN. Tuhle situaci si prostě vylížu sama, jak mi náleží. Nemusí přece vědět, že jsem od času poslední návštěvy příliš nepovyrostla…:-(

Tryskem znovu do podchodu. BlackBaird si snad všechny ty kilometry nasákl do kil… Uff, a nahoru. Ve Student Agency už nikdo nebyl. Vrátný mě nasměroval na toho osobního buspřepravce… Kůže se mi zapalovala, jak se obzor rozhoříval. Panebože, to bude pekelná noc, jestli ji strávím na nádraží. Jak jsem mohla jen být tak nezodpovědná (odlehčeně řečeno blbá) a lajznout to naslepo? Opravdu se někdy nechápu, vzhledem k ročníku narození to opravdu nesedí. . . To jsem si mohla dovolit snad ještě tak před deseti lety…

„To jste mě tedy asi zachránili..“ vydechla jsem úlevou. Dva kluci mi sdělovali, že autobusy jejich společnosti kola berou. Bylo 19:40.

„Ale dnes už nic nejede,“ upozornil mě opatrně jeden z nich.

„Jo. Za chyby se platí,“ zklaplo mi.

„Zkuste to na Zvonařce!“ radil vzápětí druhý.

„Tam jsem byla. Prý mě slovenští řidiči těžko vezmou.“

„Teď jede ze Zvolena 19:55. Když se domluvíte s řidičem… Zkuste to! Za optání nic nedáte…“ doporučovali mi jeden přes druhého. Skoro jako by šlo o jejich spoj.

„Myslíte?“ chytla jsem se ještě posledního stébla. „Ale je 19:45.“

„Na kole jste na Zvonařce za pět minut.“

Měli pravdu. Děkovala jsem ještě cestou. Vzala jsem to po silnici, nad všemi těmi ohavnými podchody, kde byl BlackBird těžší než já. Celou cestu úprku za poslední nadějí toho dne jsem se modlila, jestli je to trochu možné…

Autobus už na nástupišti stál. BlackBirda jsem opatrně opřela o zábradlí a šla dyndat za řidičem. Chvíli, nekonečnou, trvalo, než se v autobusu zjevil. Připadal mi jako horal. Bodrou tvář měl zarámovanou v tmavém vousu a usmál se víc než dobrosrdečně.

„Prosím vás, můžete mě vzít……….. s kolem?? Je to možné?“ Valila jsem na něho oči, sotva jsem pozdravila.

„Počkajte chvíločku,“ napjal mi nervy jako strunky. Bylo mi, jako bych čekala na výsledek zkoušky. Škola života je holt tvrdší, smiřovala jsem se s nocí na nádraží..

Na předlouhou mi chvíli se ztratil v útrobách svého luxusního busu. Když se zas vynořil, tvář měl skloněnou. Jen řekl: „Je to možné.“

„Je to možné!“ víc jsem, krom díků, nepípla, abych to nezařekla. BlackBird se trochu v úložném prostoru bránil. Nechtěl se složit. Na volné dvojce za řidiče jako by mě vytesal, ani jsem se nehla. Až když byl film, který Pan Řidič pustil na videu, asi v půli, jsem se odvážila hýbat. Hrdinka příběhu se stala kojotkou v nočním baru velkého města, aby si vydělala na vysněnou práci textařky písní. A gól byl v tom, že naplnila sen ještě odvážnější: Svoje texty i zpívat… A po ní přišla další… a tak to jde dál…

Pohádka vždycky hraničí s realitou, a splyne s ní, až když se protrpí…- To je na několik životů. Probrala jsem se ze snění s prvními kapkami, které zamlaskaly o přední sklo mého záchranného busu. Ne, z Prahy už na kole nepojedu. Blikačka je mi k prdu, neb je za brašnami. Přední světlo se mi rozeskočilo ve sjezdu Baby, a do toho mokrý cvrkot…Kdyby mě Pan Řidič nevzal, ztratila bych hádam více než DVANÁCT HODÍN, více než den…

Vláček ze Smíchova jel, jako bych ho měla v merku, vytištěný, naplánovaný. Čekání jen uměleckých patnáct minut, plus minus autobus. Do svého města jsem dorazila před půlnocí. Naplácala na sebe bílý jogurt, aby vpil horkost ožehlé kůže. To dobrodrůžo teda zas stálo za to. Mám z něho několik ponaučení. Jestli jste dočetli až sem a nevšimli si jich, snad je nepotřebujete… Snad si je nepotřebujete oddřít jako já.

Děkuji Panu Řidiči a přeji každou cestu šťastnou

a děkuji, že otci pooh, MP, že se tu můžu sdílet. Jinak by to asi bylo opravdu na vykopání, nakopání a zakopání… Jó zlato, nemůžeš za to.

A dík, že za dobrá přání na cestu i do práce. Já tu smlouvu od srpna snad zítra podepíšu… To by snad příští rok dovolená mohla být o horách a moři nebo o vysněné Francii…

Ohledně cesty Brno – Malacky (Gajary, Plavecký Čtvrtok) – Pezinok – Svätý Jur – Zochova Chata – Modrý Kameň. Je to vyzkoušené, dobré a je to možné. Půjdu do toho znovu, tak jak se má. Je to přece můj domov, rodina.



|
Poslední změna : 1.8.2004 23:15, Vytvořen : 1.8.2004 23:08, Vydán : 1.8.2004, 9930x

Komentáře pro ty z Facebooku

 


REKLAMA

Články e-mailem

Stačí zadat e-mail

a Feedio se už o vše postará

POOH.CZ na sociálních sítích