Pravidelný občasník originálního humoru

Překročení hranice – za rodinou (4/5)

Autor chlívek (Biking) - vydáno 28.7.2004

Říkají: Ryba po třech dnech a návštěva smrdí, a tak jsem s návratem z domova domů neotálela.


Poslední zastávkou, kde jsem přespala, byla rodina bratrance. Stačila jsem si zamilovat jejich chlapečky. Alias švagrová mi stačila zabalit jídlo na cestu. „A vieš, kedy ti to ide?“

„Mám to zjištěné,“ odpovídala jsem. Bez kecání. Ve sladké své nevědomosti, že každý vlak kolo nebere. A tak jsem vystartovala před půl desátou dopolední směr Kúty. Abych zamezila klackům pod nohy, pomlčela jsem i tentokrát o svém plánu. Prostě to zkusit. Když to už nepůjde, sednu na vlak. Uklidňovalo mě, že cestu na Hlavní nádraží v Brně přece už znám.

Malinko jsem ještě o své zpáteční trase zaváhala na hranici. Ach to slunce mě olizovalo tak hladově. Tentokrát na celnici stáli dva unifomovaní tak, že mě přiměli zastavit. Jeden z nich si vypýtal občiansky. Tasila jsem dost s nevolí.

„Do B. cesta dˇaleko,“ opáčil ten, co v prstech obracel mou občanku.

„Taky jezdí vlaky,“ švihla jsem tu větu někam pod nohy. „Nashle,“ odpověděla jsem už vlídněji, s úsměvem, s nohama na šlapkách. Přece jen mohli zkoumat moje bylinky, které jsem si na nosiči vezla. Jednu s kořínky – levanduli voňavou jako ta země, jako ta dálka, co jsem měla před sebou.

V Lanžhotě pod kostelem s mozaikovou střechou mě zastihl pekelný zážitek. Před jednou jsem byla právě v nejlepším svého studeného oběda. I když loni vyzkoušená hospoda lákala. Nechtělo se mi nechat BlackBirda napospas, nechtělo se mi zas tak do hospody sama.

Kde se vzal tu se vzal, vynořil se vymydlený biker s brašnami, s karimatkou. Byla středa, na prodloužený víkend pravý čas. Hezounký mladý muž mě bezostychu pozdravil, jako bychom snad měli domluvené rande. Až se turisti na lavičce za mými zády zarazili. Vždyť jsem vypadala docela jako pravá sólová!

„Kam jedeš?“ pokračoval neznámý blonďák.

„Na Břeclav,“ odpověděla jsem bez rozmyslu. Na chvilinku mě přítomnost příchozího oblažila. Hezké. Tak také někdo jako já si troufne na cestu sám. Že by snad stejný blázen? Jenže to přece nemůžu potřebovat, říkala jsem si.

„Máš mapu?“ ptal se, jako by mě měl přečtenou, sotva dosedl – bez svolení. „Já jedu jen tak naslepo,“ zasmál se vlíbivě.

Tak to mě tedy utvrdilo. Pro mužskýho, co si jezdí jentak naslepo, určitě nemám ani mapu. Nemám? To mám snad zas lhát?

Příchozí se pustil do útoku. Zkraje mu ani nevadilo, že akorát nerušeně mlaskám nad rohlíky s párky. A tak mi do toho kecal:

„Já jsem se odtrhl od party. Pospíchali už do práce. A mě nebaví jet sám, člověk si nemá ani s kým popovídat,“chrlil. „Spali jsme týden po venku, a teda už ty konzervy nemůžu ani vidět,“ stěžoval si. Bezpečně věděl, že v té hospodě naproti výborně vaří. Koukla jsem znovu na jeho výbavu. Karimatka se málem blýskala. Takhle nevypadá sebenovější karimatka po jedniném dni venku, natož týdnu, přemítala jsem. Ručičky měl jako z alabastru, natož aby strávil noc na bratislavském nádraží, jak blábolil dál.

To snad ne, zaúpěla jsem si v duchu. S tímto člověkem prostě jet nechci. Zvažovala jsem, jak se z toho jen vykroutit.

„Já jsem nějakej Láďa,“ představil se, když už jsem opravdu na všechno říkala jen Hmm, Hmm. „Ty jenom hmm, hmm…,“ skoro stěží skrýval počínající nevoli s mým chováním. Asi jsem se mu měla vrhnout kolem krku. Hmm. Tak to tedy snad ani nemusím, nemusím…

„Hmm…“ já na to. A s vděčností jsem si vzpomněla, že je to jazyk mých synovců. Ještě mi pár slov z něho zbývalo. Zvažovala jsem, co se mu mám co představovat.

„A ty jsi?“ znatelně nervózněl. „Jako jak se jmenuješ?“

Hra na hluchoněmou nějak nezabírala.

Podívala jsem se na opačnou stranu, do silnice.

„Jana,“ pootočila jsem se, jestli podat k tomu ruku. Dost se mi nechtělo. Přísedící už byl ale mírně zmaten, koukal do kmene lípy před lavičkou. Stisk ruky ho nezajímal. Už jen čekal, kdy dojím.

„Tak pojedem,“ zeptal se oznamovacím tónem, když jsem si otřela pusu ubrouskem. Zeptal se tak automaticky, že mi šlo docela lehce říct od rány:

„Nezlob se, já pojedu sama.“

„Proč?“ udeřil s výrazem plyšového medvídka.

„Jsem domluvená s kamarádem, přidám se k partě,“ sáhla jsem po prvním nesmyslu, který mě napadl. Už mi to lhaní začíná docela jít, přistihla jsem se.

Červená mu ve tvářích křičela místo slov.

„Tak to abych vyjel napřed, protože jedu rychleji, to bych tě předjížděl,“ soptil přidušeně.

Balila jsem si utěrku s nožem do tlumoku a zvažovala, jestli mu tu ruku podám alespoň na rozloučenou. A alespoň se slovy: tak třeba příště. Třeba přicházím o jedinečnou šanci, ozvala se ve mně prorokující slova maminčina. Třeba si to ani nezasloužil… Třeba jsem opravdu moc vybíravá, krutá. Vždyť by si mohl říct o kontakt, vzít svůj odchod elegantně, jako šanci…

Než jsem se ale otočila, už stál u hlavní. Rozhlížel se vlevo, vpravo za tak vzorově srovnanou bagáží, jak se to dosud ani nejpečlivějšímu bikerovi po třech dnech venku nepodařilo, natož po týdnu. Jak se zapálenou koudelí u zadku točil na Břeclav. Uff. Tak toho jsem teda měla následovat. Všechno za každou cenu nemusím. Pfuj. Skoro jsem si odplivla úlevou. Pekelně. A maminka by mi řekla, že každého hezkého kluka odeženu… Že ztrácím čas, jako ti kolem mě ne. Mně tedy do Brna příliš času nezbývalo. Nechtěla jsem dát vale tomu krásnému dni a nasedat na vlak už v Břeclavi. Samo slunce mě snad oslepilo, že jsem zapomněla chránit si kůži.



|
Poslední změna : 28.7.2004 22:31, Vytvořen : 28.7.2004 22:31, Vydán : 28.7.2004, 8255x

Komentáře pro ty z Facebooku

 


REKLAMA

Články e-mailem

Stačí zadat e-mail

a Feedio se už o vše postará

POOH.CZ na sociálních sítích