Pravidelný občasník originálního humoru

Překročení hranice – za rodinou (2/5)

Autor chlívek (Biking) - vydáno 28.7.2004

„Nechám na uvážení slečny, nebo paní, zda bude pokračovat,“ pravil mladý policista starouškům neméně mě vyděšeným, někam nám přes rameno. Hrůza z hanby, jestli si řekne o občanku, povytáhne mi z peněženky, odveze mě na stanici...


...Strašlivá představa, jak sám strážce zákona zbuntoší příbuzné, kteří o mě de facto nevědí a vyděsí je kvůli mojí nezodpovědnosti k smrti...

V hlavě mi houkalo tisíc sirén. Jinak nic, kolem žádné útesy nebo mořská pěna. Na vozovce zůstala rozlomená moje spona do vlasů, co jim říkám motýlek. Spadla s řidítek, pod helmu se nevešla. A policajtský vůz zmizel, jako ten anděl v uniformě, tak jako se zjevil - jako by tu ani nebyl.

„Tak opravdu nechcete? My vás odvezeme na ošetřovnu,“ opakovali staroušci. Pán se ještě, dost a dost oprávněně zlobil. Nepřijímal moje doznání a omluvy, ale paní mi už s mateřskou starostlivostí ošetřovala loket. Podával jí dezinfekci a obvaz.

„Dívča něšťastné, a kam že to jedete?“ nechápala.

„Do Břeclavi,“ trvala jsem na svém. Ano, jak kus skopového. „Prosím vás, můžete mě tam správně nasměrovat?“ žadonila jsem zoufale mezi omluvami a díky.

„Vraťte se zpátky, na cyklostezku,“ pravil laskavě, jakkoliv střídmě, šedovlasý pán.

„Opravdu musím zpátky?“ protestovala jsem zděšeně.

„Jste rozrušená,“ pokračoval, jak si mě tak přeměřoval. „Tahle cesta by teď pro vás nebyla to nejlepší,“ ohlédl se po mém pohledu na pokračování čtyřproudovky svažující se z mírného kopce dolů. Podle mé představy vrnící proud aut ústil přímo pod ní, do Břeclavi. Prostě můj klasický přístup: ´vždyť je to jen kousek´.

„Vraťte se zpátky na křižovatku a odbočte vpravo na cyklostesku, směřem na Rajnhrad,“ trval vlídně na své navigaci řidič tmavomodrého elegána.

„Ona je tam opravdu cyklosteska z Brna na Břeclav?“ chytla jsem se konečně, nevěřícně, reality.

„Jeďte směrem na Rajnhrad, na Židlochovice. Tam už narazíte na starou břeclavskou,“ přisvědčil pán.

„Buďte opatrná!“ zvolali ještě za mnou.

Slibovala jsem o překot do všech světových stran.

Mávala jsem z druhé strany vozovky v naději, že snad se ještě otočí, že mě neproklínají.

Mávli.

Bzukot kšandy tašky na brašnách mě donutil zastavit na polní cestě. Uvědomila jsem si teprve, že se klepu. Že je skoro jedna a já ještě od snídaně ve vlaku nejedla. Dvakrát jsem si sedla do mraveniště, než mě to vzpamatovalo. „cakame ta kym prides,“ četla jsem sms tetičky z Jura při Bratislave – správně zo Svätého Jura. Ukapávaly mi do chleba i na mobil mezi smrkáním ty slaný kapičky.. Panebože, co jsem to za střevo, vždyť se mohli dočkat akorát nejméně toužené zprávy o dopravní nehodě! Ne, nechci, nemám právo bořit písečky spokojených životů lidem, kteří mě mají rádi! Ať si jak. Skláněla jsem hlavu, když kolem frčeli jiní cyklisti. Pohled na BlackBirda mě ujistil, že můžu jet taky.

Za deset dvě jsem pevně sevřela řidítka a pelášila po staré břeclavské jak vzorný žáček. Všechnu vděčnost za pokračování v jízdě ve zdraví konečně správným směrem, jsem vrazila do maximální opatrnosti. Hraničila s rychlostí koňského povozu, když naproti mně jelo policajtské auto.




Poslední změna : 28.7.2004 22:03, Vytvořen : 28.7.2004 22:01, Vydán : 28.7.2004, 9382x

Komentáře pro ty z Facebooku

 


REKLAMA

Články e-mailem

Stačí zadat e-mail

a Feedio se už o vše postará

POOH.CZ na sociálních sítích