Pravidelný občasník originálního humoru

Překročení hranice – za rodinou (1/5)

Autor chlívek (Biking) - vydáno 28.7.2004

Nápad vyjet za příbuznými mi zrál v hlavě už pěkně dlouho. Babička zemřela v roce 1996, od té doby jsem se na Slovensko nevypravila. Chtěla jsem to už jednou jinak, svým způsobem, nezávisle. Můj koník trekbike Black Bird dosud díkybohu neselhal.


Sebekriticky jsem si uvědomovala, že dobrodrůžo je to na přeshubu. Proto se můj plán nedozvěděli ani ti, s kterými jsem letos odřekla již tradiční cyklovou akci ve dnech červencových svátků, ani maminka. Z rodiny rodné skutečně dosud nikdo netuší, co jsem to vlastně podnikla. Přestože by maximálně s výmluvnými posuňky povytáhli obočí, neřekla jsem si o tyto klacky pod nohy. Lepší snad, když si dál každý hraje na svém písečku.

Jak už to u mě nepraktické chodí, hodně času na sny – málo času na promyšlení cesty. Sice jsem si ještě v práci stačila vytisknout spoje na Bratislavu přes Břeclav z Brna a opačný směr – každý k výběru z celé stránky.

Ještě v předvečer startu mi roztomilý brigádník pomáhal vybrat správné baterky do předního světla a do blikačky. Tušila jsem, že tato jízda nebude krátká, jakkoliv letní den dlouhý je. Ani několik dlouhých dní dosavadního léta mi nestačilo k tomu, abych si pečlivě promyslela obávanou cestu z Brna – Hlavního nádraží na výpadovku na Břeclav, Kúty. Jako bych neabsolvovala už dost akcí k tomu, abych mohla od vůdce pečlivost při plánování akce, na každé křižovatce… Jo, nechat se vést je mnohem jednodušší. Mnohem jednodušší, hodit na někoho ZODPOVĚDNOST, a že „to přece nějak dopadne“, že „se přece nic nestane“. Tak z toho jsem maminko milá vyléčená.

V Brně na Hlavním nádraží jsem vystoupila v 10:25. A kalvárie vzplála. Jediné, čeho jsem se při vymotávaní se z Brna držela, byla řídítka Stříbrňáka Black Birda a tabule HODONÍN, no a snad všichni svatí museli zavřít všechny oči... Nějak se mi nedostávalo tabulí ukazujících směr Břeclav, Kúty, Bratislava. Vyjela jsem do kopce. Začala se ptát na cestu. Na nádraží zakoupená cyklomapa okolí Brna mi byla jaksi k prdu. To už jsem více hledala v sešítkovém autoatlasu 1:600 000. Na kopci se silnice začala nebezpečně svažovat – tudy by se mi kufrovat nechtělo. Ukrajinští dělníci mě odtud poslali zpět někam dolů a doprava. Jako patriotka jsem tuto lekci navigace spolkla s hořkostí nalomené hrdosti.

Za mnou to káravě zatroubilo poprvé. Podruhé, když jsem snad konečně byla v té správně čtyřproudovce a potřebovala se z ní dostat směrem na Modřice, jak mi poradil mladý pár Brňáků. To už jsem v pavučině brněnského městského okruhu kroužila hodinu deset minut stylem tam ne, tak zpátky. . Dvakrát jsem se s hrůzou odvrátila od návěstí dálnice. Začínal se mi svírat žaludek. Nakonec můj malý velký plán skončí tam, kde začal. Děsila jsem se představou krachu. A málem to dopadlo ještě hůř. Panebože! Přece nemůžu odbočit na Modřice, když potřebuji na Břeclav, zkratovalo mi to v makovici zavařený. A tak jsem ve zlomcích nekonečna vteřiny nenásledovala směr, který jsem pravou rukou krátce před tím udala.

…au---

„Ona ví, co provedla,“ hlásil starší řidič mladému policajtovi. Kde se vzal tu se vzal.

„Však já jsem ji viděl, co provedla,“ přitakal ten.

„Já, jen hledám cestu na Břeclav,“ usebírala jsem se, co to dalo. Na důkaz toho, že opravdu zrovna neutíkám z blázince, jsem tahala zpoza pasu cyklomapu okolí Brna. Jako by mi uštědřil políček. Na mapě vykreslené Brno město a související prdelky, které by mi snad mohly naznačit správný směr, setřel pot z mýho pupíku. Policajt ani nemrkl. Možná na můj loket, bok snad přehlédl – snad budu dál pohyblivá, modlila jsem se úpěnlivě v prosbách o odpuštění za tu svou nekonečnou blbost. Napřeshubu to teda bylo, co na holou:-((

(Prosím nenadávejte mi sprostě, to už jsem zvládla do zásoby…)



|
Poslední změna : 28.7.2004 21:47, Vytvořen : 28.7.2004 21:47, Vydán : 28.7.2004, 9348x

Komentáře pro ty z Facebooku

 


REKLAMA

Články e-mailem

Stačí zadat e-mail

a Feedio se už o vše postará

POOH.CZ na sociálních sítích