Pravidelný občasník originálního humoru

A pak že věk není než číslo

Autor chlívek (Biking) - vydáno 22.6.2004

Ale řeknu vám, že po 50tce je cítit každý rok,“ říkal mi mezi záběry do šlapek favorita dobrý šedesátník.


Tedy bylo mu už zřejmě o několik let více, když přišel do mého města ve svém 63. roce. A ten borec se na mě zavěsil v kopci nad řekou. Tedy opačná situace než v případě dutého frajera

Sice se mi pozdávalo, že se do kopce flákám, vždyť nemám zdaleka tolik naježděno co náš MedvídekPú .

Jenže sama se dokopu akorát tak k procházce v kopcích, i když na kole nebo na běžeckých pěšinkách. Nenechte se mýlit ani odradit. Ona se vytrvalost nakonec do rychlosti nasčítá – nebo „alespoň“ do báječného endorfinového opojení. A korunou tomu je moudré zlidovělé:

Štěstí přeje připraveným,

které se mi už tolikrát potvrdilo.

„A vyplivnem si plíce,“ zaslechla jsem za sebou žertovnou poznámku.

´Aá,´pomyslela jsem si, ´tak už na mě taky došlo.´ Nádech: a stejně to nebude tak snadno.

„Ale nevyplivnem,“ opáčila jsem se s výdechem. A přidala v tempu.

Cyklista, co mě právě předjížděl, vypadal dost dobře. Zkrátka vypracovaný sportovec roky a desetiletími. Ale to není důvod, aby se chlubil vnoučatům a veteránům, že předjel mladou holku. Ješitnost, a zřejmě i bojový duch zakopaný v mém znamení, zavelel zavěsit se. A tak jsem hodila pomyslný gumycuk. Však proč taky jednou nenechat vytáhnout mě.

Bike lord to opravdu rozjel, takže jsem se s vypětím sil držela svého dýchacího čtverce. Jo, dech, to je ten tahoun do každého převýšení, nejen emocionálního.

„Jeďte,“ ozvalo se uznale vedle mě, několik metrů pod nástupem na hřeben.

„Nené,“ odmítla jsem v přesně vyměřeném výdechu. „Já se jen zavěsím, abyste mě vyvezl, vytáhl,…“ zkoušela jsem v přeryvech dechu několik sloves. Favorit se zasmál tomu ´vyvezl´, krátce, také v přesně vymezeném intervalu dechu. Smích v kopci dost vyčerpává. Ještě jsem zaslechla něco o lehčím převodu. Prý tam mám moc těžký převod.

„Já se v tom nevyznám,“ přiznala jsem. „Jsem prý silový jezdec,“ říkám už na rovince, když už pochopil, že mi neujede.

A tak jsem se dozvěděla, že ani on si v kmitání na lehké převody příliš nelibuje. Ještě víc mě nadchl, když vyprávěl o své 20tileté běžecké kariéře.

´Jo, moje krevní skupina,´ blesklo mi. ´Jo, taky chci takovýho dědečka,´ popíchlo mě někde u žaludku, když mluvil o své vnučce. ´Když už ne tatínka…´ neodpustila si má dušinka stesknutí. Taky bych už mohla s tím svým chybějícím tatínkem přestat, domlouvám si zase, poněkolikáté.

Odpovídala jsem mu jen při výdechu, jinak to nešlo, jel svižně. Sebetrýzeň tentokrát ztratila plíce někde vzadu.

„Jo, můžete začít trénovat,“ doporučoval mi kolegiálně sportman. „V říjnu se běží 17km na Sv. Ján, první sobotu v listopadu 6km na Křivoklátě – nádherná trasa… Ale na tu 17tku by vám asi víkendový běh nestačil, to chce běhat každý druhý den 45 minut.“

„Tak to abych opravdu začala opravdu běhat,“ zasmála jsem se do větru. Zas začít. Jsem zarytý věčný začátečník ve všem, co dělám. Jinak je to prostě nuda.

Všimla jsem si, jak má můj několikakilometrový průvodce krásně slunečním větrem ošlehanou tvář. Vidno nelhal, že má letos najeto (prý jen!) 700Km. Musel to být tedy opravdu fasa chlap, napadlo mě při letmém pohledu na něho. Vždyť i jako dědeček vypadá dost dobře, ladí k červnové obloze. Zaplesala jsem. Zas se mi vyplatilo držet si přes zimu kondici. Mám v „mém“ městě dalšího známého se stejným koněm, kolem. A tak již několik letitých sympatizantů.

Tedy vzhledem k věku by se mohli uprostřed tito borci, obrazně vyjádřeno, střihnout na dva, když už mě do důchodu zbývá jednou tolik. Nebo jsem snad zakletá do magnetu pro zralé stříbrňáky, jakkoliv jsou vitální chlapi s šedinami dobří průvodci. Krásní v postříbření, přitažliví v pohybu, neodolatelní v moudrosti. Žádné levné známky. Je za tím zas „jen“ práce . A je to tady, jeden můj dluh zkraje mého cestování po pooh. Proč se mužům nestává, aby milovali více, než akorát ke štěstí?

Oni se mají dost rádi k tomu, aby měli okolí, svým dětem, vnoučatům, i sólovým cyklistkám, co dát v několika slovech, úsměvu, než to zas rozfofrujou s kopce, vstříc slunečnímu větru. S takovými se budu pro krásnou jízdu po hřebeni předjíždět do kopce ráda. A věk? To je jenom číslo. Přibývá nám všem stejně. To jen my každý stejně nepřibýváme:-).

…..

Tak to byl můj kůň č. DVA, dokonce takový, že zas předběhl všeobjímající léčitelku lichých smutků, písničku. Tak alespoň krátce od Václava Neckáře z časů maminčina kdysi (songy na rychlost 45)

Šlapací kolo na půdě leží

Nevím, kdo by ho chtěl

Šlapací kolo je ještě svěží

šlapací kolo jako blesk poletí šlapací kolo přežilo staletí

Kolo. Já se k němu ráda vrátím. .. nejen když mi bude blbě:-)



|
Poslední změna : 23.6.2004 14:29, Vytvořen : 22.6.2004 23:30, Vydán : 22.6.2004, 9632x

Komentáře pro ty z Facebooku

 


REKLAMA

Články e-mailem

Stačí zadat e-mail

a Feedio se už o vše postará

POOH.CZ na sociálních sítích