Pravidelný občasník originálního humoru

A co ti, kteří přežili?

Autor chlívek (Pel mel) - vydáno 7.6.2005

Aneb malá kritika společnosti zanedbávající vše, co přímo neohrožuje život. Ale někdy i to.


Historka č.1:
Bratr mého kamaráda se ne vlastní vinou srazí s cyklistou. Cyklista je ve špatném stavu, nikdo neví, jestli přežije, odváží ho sanitka. Bratr přijde domů a říká:"Ty vole, já asi zabil chlapa." Týden na utišujících lécích. Konec dobrý.

Historka č.2:
Kolegyně mého přítele vlítne ve 100 do pole, uhýbajíc před zajícem. V noci. Auto našrot, ona vyvázne s pár šrámy. Dva měsíce neschopnost řídit auto.

Historka č.3:
Nehoda, u které zastaví i naši, jdou poskytnout první pomoc, mamka je sestřička. Auto s mladou rodinou na přehledné rovince vjelo prudce do protisměru přímo pod kamion. Ona mrtvá, manžel těžce zraněn, holčička přežila s pár šrámy. Na krajnici brečí řidič kamionu, kluk, který přijel k nehodě první, zvrací v trávě.

Existuje tisíce takových historek, tyhle jsou jen ty, co mi utkvěly v mysli za posledních pár měsíců.

Zraněným se dostane lékařské péče. Pozůstalí, účastníci, svědkové... Ti všichni jdou domů. Pravděpodobně, stejně jako moje mamka postaví na stůl vodku a pořádně se napijí. Jenže stres, obrazy a myšlenky neodcházejí. Ba naopak, čím více je potlačují, tím neodbytněji skákají jedna za druhou.

Posttraumatická porucha je odborný název tohoto jevu. Názvy, ty máme, ne tak péči. Lidé se silným násilným, ohrožujícím nebo "jen" strašlivým prožitkem se vrátí do svého přirozeného prostředí. Do rodiny, do práce, mezi kámoše. Nejde o "tom" nemluvit. Nejde o "tom" mluvit. Okolí si historku poslechne jako ze zpráv, zakývá hlavou a prohodí něco o nebezpečí na silnici, či kdekoliv jinde, ale víc je nezajímá. Nechtějí poslouchat odporné detaily.

Moje mamka tři dny nemluvila o ničem jiném než o tom, jak byla ta žena mrtvá. Jak měla zalomenou hlavu, otevřené nehybné oči. Po dvou dnech jsem musela pro pokoj můj a její zavolat do nemocnice a zjistit stav zraněného tatínka holčičky. Po dlouhých průtazích, kdy jsem musela vysvětlovat své právo na informace, nejsa příbuzná, mi sdělili, že žije. Prý zatím. Fakt, že nejen příbuzní, ale i svědkové nehody mohou chtít vědět stav zraněného bych nerada rozebírala, naštěstí jsou sestřičky obměkčitelné...

Mamka dodnes nemůže tím místem jezdit.

Nedokážu si ani představit, jak na tom asi i dneska je řidič kamionu, pod jehož kola řidička (?) auto strhla...

Přitom by stačilo pár rozhovorů s kýmkoliv povolaným, chápajícím, naslouchajícím. Nás sociálních pracovnic je v ročníku 25. Moře dalších všude jinde po republice. A co půjdeme dělat? Vyřizovat občanky vězňům, vozit babičkám obědy, uklízet, hrát hry s "potřebnýma" dětma.

Kde je chyba?




Poslední změna : 7.6.2005 18:03, Vytvořen : 7.6.2005 18:03, Vydán : 7.6.2005, 7336x

Komentáře pro ty z Facebooku