Pravidelný občasník originálního humoru

Má holka má prima holku

Autor chlívek (Literární počiny) - vydáno 24.4.2006

„Jak je to dlouho?“ zeptala se. Seděli jsme v cukrárně a pili kafe. Náhodné setkání, ke kterému dochází nejvýše jednou za...


„Já nevím,“ zalhal jsem, „asi rok?“ Byl to jeden rok, dva měsíce a pět dnů.
„Vypadáš dobře. Zhubnul jsi?“
Na tuhle otázku jsem začínal mít alergii. „Hm.“
„Kolik? Taky bych potřebovala. Podívej na ten špek.“ Vyhrnula si tričko a ukazovala mi bříško. Po špeku ani vidu.
„Asi dvacet kilo.“ Bylo to dvacet dva kilo a nějaký deka.
„Teda! Jak jsi to dokázal?“
„Nechal jsem si amputovat nohu.“
„Jsi pořád stejně prdlej,“ ušklíbla se.
„Ty zase stejně hezká.“ Zatím byla ve věku, kdy je to v pohodě. Ale ještě pár roků a sbohem mládí druhé poloviny dvacátých let. V tomhle příroda přeje chlapům.
Napila se kafe a zapálila si cigáro.
„Ty zase kouříš?“
„Mojí partnerce to nevadí.“ Pootevřela pusu a mezi rty jí prošel bílý kouř.
A byli jsme u toho. Jeden rok, dva měsíce, pět dnů a stejně jsem nedokázal udržet mimiku obličeje na uzdě. Jako kdybych měl ksicht z hladkýho svalstva, který si dělá, co chce. Musela si toho všimnout.
„Ještě pořád jsi nerozdejchal, že jsem Tě nechala kvůli holce?“ Nasadila smutný výraz. Bylo mi srdečně jedno kvůli komu mě nechala. Nerozdejchal jsem jsem ten holej fakt, že to udělala. Aspoň ještě před pár týdny to tak bylo.
„Naopak,“ zatvářil jsem se co možná nejvíc mile, „jsem rád, že to bylo kvůli holce. Dřív nebo pozdějš bych tě taky kvůli nějaký nechal. Takhle je to takový hezky souměrný.“
Na chvíli se odmlčela. Bylo mi jasný, na co myslí, a doufal jsem, že se nezeptá. Zeptala se.
„Máš někoho?“ Další otázka, kterou jsem začínal nenávidět. Zrovna s ní jsem si o tom povídat nechtěl, přišlo mi to ujetý.
„Haló...“ dotkla se mojí ruky. „Ptala jsem se tě, jestli někoho máš. Nebo je to tajemství?“
Možná to bylo ujetý, ale vzato kolem a kolem, třeba právě ona byla ta pravá s kým se o tom bavit.
„Není to tajemství.“
„A?“ Kdepak, ženská zvědavost je nekonečná.
„Jo, s někým se vídám.“
„Ale to je hezký, když dva se rádi mají... ne?“
„Nebo tři,“ poopravil jsem ji.
„Vdaná?“ zavětřila.
„Ne, to ne.“
„Takže přítel, hmmm...“ Železná logika.
„Nebo přítelkyně,“ poopravil jsem ji podruhé.
„Cože?“ Začala se smát. „Tak to je teda gól. Nepřijde ti to absurdní?“
„Absurdní možná. K smíchu ne.“
„Jaká je?“
„Která?“
„Ty je znáš obě?“
„Ne, to ne.“
„Tak proč se ptáš?“
„Asi se snažím vyhnout odpovědi.“
„Proč? Mně to říct můžeš, ne?“
Vlastně jo, mohl jsem. Kdo se ptá, riskuje, že mu někdo odpoví. „Je krásná...,“ začal jsem.
„No vida,“ nedokázala skrýt zklamání, že by pro mě mohl být krásný i někdo jiný než ona.
„...nádherně se směje, tak jako i očima. Pořád se na něco ptá. A taky mi přijde chytrá. A tak.“
„Tobě se něco stalo?“
„Co jako?“ nechápal jsem.
„No vždycky ti šlo hlavně o sex, tak jsem čekala, že mi řekneš, jaká je v posteli.“ Tak takhle to bylo! O postel jde vždy až v první řadě.
„Jo v posteli... dobrý,“ zamumlal jsem. Ale pak jsem si řekl proč ne, ať si holka taky trochu užije. „Vlastně víc jak dobrý. I mimo postel. Myslím jako na zemi, na lince, ve vaně, na pračce... vždycky zapnu máchání, mám vyzkoušený, že když se tam dají dva velký ručníky, hází to sebou přesně tak akorát, aby –“
„Vidíš?“ utnula mě. Asi už si užila dost. „Proto to mezi náma nefungovalo. Každej chceme něco jinýho.“
„Nepřijde mi. Oba chceme holku, ne?“
„Nemůžeš si to odpustit?“
„Můžu, ale nechci.“
Zapálila si další a bylo vidět, jak přemýšlí. Asi mi chtěla něco říct. Něco, co jsem nepotřeboval vědět.
„Víš, moje přítelkyně je úplně jiná. Kdybys ji znal...,“ začala. Odhadl jsem to správně. Nepotřeboval jsem to vědět. „Je něžná. To hlavně. Je něžná. Máme spolu krásnej vztah. Hodně si rozumíme. To s tou pračkou – to je nechutný.“
„Nechutný? Říkal jsem, na kolik máš nastavit otáčky?“
Bylo to ujetý. Sedím jsem v cukrárně s exkou, kolem nás rodinky s plnejma nákupníma košíkama, babky si dávaj dortíky, haranti pobíhaj, a my se bavíme o ženskej. To bych snad měl dělat s kámošema na pivu, ne?!
Típla cigáro a napila se kafe. „Ta její o tobě ví?“ Vida, výslech začal.
„Asi ne. Prej by se prala,“ pokrčil jsem rameny.
„No to se jí nedivím. Já bych tě kopla do koulí.“ Au, au, to bolelo.
„Do koulí? Co když žádný nemám?“
Nahnula se ke mně přes stůl. „Jsem si jistá, že máš. Jestli se teda něco podstatnýho za ten rok nezměnilo. Mám se přesvědčit?“
„Radši ne. Co kdyby tě někdo viděl, jak osaháváš chlapa? Mohla bys přijít do řečí. Jako ty a chlapi... víš, jak to myslím, že jo?“
„Já přece proti chlapům nic nemám,“ řekla.
Ne, fakt proti nim nic neměla. Svýho času mi to dokazovala docela přesvědčivým způsobem.
„A ví to ta tvoje?“ zeptal jsem se.
„Můžeš se jí zeptat sám,“ odsekla.
„Zatím jsem neměl to potěšení ji poznat, tak –“
„Tak asi za pět minut ho mít budeš.“ Koukla na hodinky.
„Cože?“ Jeden jeden rok, dva měsíce a pět dnů. Ani po týhle době jsem si nebyl jistej, že chci poznat někoho, kvůli komu... „Cože?“ opakoval jsem. „To abych radši šel, ne?“
„Proč? Chtěla bych vás seznámit,“ řekla a tvářila se, jakoby to byla ta nejpřirozenější věc, co mě v sobotu odpoledne mohla potkat.
„Dík.“
„Nebuď srab.“ Srab? Jeden jeden rok, dva měsíce a pět dnů.
„Srab? Přijdu ti jako srab? Jenom kvůli tomu, že...,“ pátral jsem usilovně po důvodech, co by to nepříliš lichotivé označení vyvrátily, ale mozek se mi zaseknul.
„Támhle jde,“ řekla najednou a zamávala někam do davu lidí, který neustále proudil sem a tam. Košíky, rodinky, babky, haranti. A mezi nimi... ona.
Blížila se k nám. Těžko popsat pocit, co mi v tu chvíli ovládnul tělo. Paralýza? O ujetosti toho všeho se nedalo pochybovat. Proč jsem, sakra, nevypadnul, dokud byl čas?
Ještě pár metrů a stála u nás. Mě si zatím nevšimla.
„Ahoj,“ řekla, sklonila se k ex a políbila ji na tvář. Nemohl jsem od ní odtrhnout pohled. Byla krásná. Nádherně se usmívala, tak jako i očima. Můj mozek se probral a zásobil mě obvyklými představami. V posteli, na zemi, na lince, ve vaně, na pračce...
„To je můj bývalý přítel,“ vytrhla mě ze zamyšlení ex, ukázala na mě a pak nás představila. Paralýza byla zřejmě nakažlivá. Mlčky jsme na sebe koukali. V takovou chvíli se i blbá vteřina táhne celou hodinu. Bylo mi jasný, jak jí musí být. Pokud mohlo existovat peklo na zemi, bylo tady a teď. Dnešní nabídka: dušení ve vlastní šťávě.
„O čem si povídáte...?“ nevydržela to nakonec. Cha chá! To snad radši ani nechtěj vědět, holčičko. „Vzpomínáte na starý časy?“ Že by závan žárlivosti? Může to být ještě absurdnější?
„Ani ne,“ zavrtěla ex hlavou. „Bavíme se o vztazích. Snažila jsem se mu vysvětlit, co je mezi dvěma lidma doopravdy důležitý, ale pro něj je to jízda na pračce.“
Provinile jsem na ně podíval. Byla to pravda, pračka hrála v mém sexuálním životě určitou roli, i když zdaleka ne takovou, jak to teď vypadalo.
„Na kolik jsi říkal, že se má nastavit otáček?“ zeptala se schválně, aby dala vyniknout mé zvrhlosti. Vážně jí mám prozradit svoje know-how?
„Na jedenáct set.“ Číslo, které změní váš život. Jenže jsem to nebyl já, kdo ho řekl.
Teď přišlo skutečný ticho.
„Ty...,“ bylo jediný, na co se zmohla. Střídavě při tom koukala na mě a na svoji přítelkyni, se kterou si tak rozuměly. Paralýza si našla třetí oběť. Ovšem – nic netrvá věčně, že?
Podvědomě jsem si rukama zakryl rozkrok.


|
Poslední změna : 23.4.2006 20:37, Vytvořen : 23.4.2006 16:36, Vydán : 24.4.2006, 18732x

Komentáře pro ty z Facebooku

Aktuální články autora



REKLAMA

Články e-mailem

Stačí zadat e-mail

a Feedio se už o vše postará

POOH.CZ na sociálních sítích