Pravidelný občasník originálního humoru

Když dva se rádi mají...

Autor chlívek (Literární počiny) - vydáno 24.4.2006

Viktor seděl v autě, periferním viděním vnímal dění na silnici. Kdyby to šlo, jel by dvakrát rychleji. Byl krásný podzimní den a těch stodvacet kilometrů do Mýta se mu zdálo příšerně daleko.


V rádiu hráli Saxon svůj slaďák Do It All For You. V hlavě se vracel k tomu, jak se poznali. Služební cesta, služební jednání, Lázně Bělohrad. Seděla naproti němu, nedbale rozepnuté dva knoflíčky a v ruce tužku, kterou si občas pohrávala v koutku. Nudila se. Stejně jako on.

Čím déle trvala přednáška o „nutnosti mobilizovat lidské zdroje“, tím více zjišťoval, že se jeho mysl upíná...

Chtěl si jí prohlédnout. Oskenovat očima. Přitahovala ho. Nevěděl proč. Kdesi v nitru se ozýval hlas. Minuty plynuly. Sledoval její pohyby. Čím déle, tím víc mu připadala... ženštější. Přitažlivější. Nabitější. Nesoustředil se. Práskl o sebe kolenama ve snaze vytrhnout se z toho divného kolotoče.

„A proto musíme jednoznačně...“ znělo z mlhy.

Chtěl by s ní flirtovat? Chtěl by se jí dotknout? Chtěl by s ní..., nebo je to jen to nudou? Uvnitř se spustily dávno nepoužívané motory a začaly se točit. Nutkání. Mohl by jí pozvat na drink. Večer. To je ale blbej nápad... Neznají se. Chtěl se spojit. Ale... netroufal si na hru s očima. Byl oproti ní příliš starý, než aby...

...ale nebyl příliš starý na to, aby na to nemyslel? Díval se jejím směrem, ale ostřil na zeď. Mohl jí tak sledovat, aniž by se na ní díval. Kdyby mi bylo o dvacet míň... tak...

A pak si všiml, že se pokradmu dívá ona na něho. Nenechal se tím vyvést z rovnováhy..., mohla to být náhoda. Lidé si prostě prohlížejí své okolí. Dělal že si něco zapisuje. Pak znovu zaostřil do zdi. Sledovala ho a na tváři měla náznak úsměvu. Že by si všimla jeho rozpaků? Že by mu viděla do karet? Sakra. Čím víc se bude snažit chovat se „normálně“, tím víc bude dělat chyb. Chtěl si znovu něco zapsat. Cítil, jak pozoruje jeho tužku a ať se snažil sebevíc, nemohlo jí ujít, že pouze dělá nesmyslné čáry...

Dobře. Dobře. Teď!

Napjal síly a zvedl hlavu. Podíval se jí do očí. Věděl, že ona po dvou, třech vteřinách uhne pohledem a sen se rozplyne. Pak se už bude dívat jinam, protože se nebude chtít znovu setkat. Díval se... a pak si uvědomil... že vteřiny pomalu plynou. Utopí se. Měla uhnout. Sakra že měla uhnout. Místo toho se na něho dívala. Vpíjela se mu pohledem do duše a on si připadal nahý. Ocitl se kdesi mimo vesmír a držel jí za ruku, byla tak hebká...

Pak kapituloval. Měl pocit, že ho čte. Chtěl se omluvit úsměvem. Místo toho sklopil hlavu a chtěl si něco zapsat. Letmý pohyb pod stolem. Věděl, že někde tam, kousek od něho, má ona svoje nohy. Tedy... věděl to před chvílí. Protože nyní se její noha nacházela zcela necudně mezi jeho stehny... jako v béčkovém filmu.

Na drink pozvala ona jeho. Regína. Byla veselá. Až nepřirozeně veselá. Laškovala s ním. Nejprve se snažil zachovat si odstup, protože měl dojem, že pro více než čtyřicetiletého vlka se to očekává. Za hodinu už byl vtažen do hry... kde se cítil jako velmi přitažlivý, dvacetiletý puberťák. Muž. Chlap. Samec.

Nespali spolu. Místo toho se druhý den vrátil domů. Domů, kde se opět stal tím starým, vysušeným mužem, ke své ženě, k jejím urážkám o tom, jak je starej plesnivej debil. K tomu, jak ho občas bila. Domů, kde musel spát v obýváku, protože chrápe. Domů, kde jednou za týden musel s nechutí šukat, což ho sice vůbec nebavilo, ale bylo to pořád lepší, než pak poslouchat před návštěvou řeči o impotentním imbecilovi. Domů?

Dal Regíně své číslo do práce. Volala mu každý den. Vždycky v deset. Sváděla ho. Mluvila nestydatě, až perverzně. Červenal se a měl u toho erekci. A touhu... se kterou se jen špatně soustředilo na práci. Trvalo to měsíc. Bavili se spolu o životě. Byla hrozně chápavá a empatická. Říkala mu „čumáčku“. Měl k ní důvěru a ...svěřil se. Svěřil se s tím, jak hroznou má ženu. Jak ho ponižuje. Utěšovala ho. Nezaslouží si to. Čumáček. On. Muž. Samec. Chtěl utéct. Někam... s ní.

--

A teď jel. Pozvala ho na víkend. K sobě. Do Mýta. Doma se... vymluvil na služební cestu. A pomyslel si, že se už možná... nevrátí. Ale naplno si ještě netroufl. Zmlátila by ho.

„Viktore! Čumáčku!“ vyběhla Regína. „Těšila jsem se! Čumáčku! Já... jsem tak... nadržená!“

Červenal se a nevěděl jak má reagovat. Bože můj. Vždyť jsem teprve vylezl z auta...

Začínalo drobně pršet. Běželi se schovat.

„Pojď Čumáčku, pojď, chci ti to udělat! Jako ti to ještě žádná nikdy neudělala... pojď! Jsem úplně mokrá... šáhni!“. Byla perverzní. Ale jeho hlas na to slyšel. Bylo to monumentální v porovnání s uniformitou domácího sexu, který sloužil pouze k uspokojení jeho xantipy a to jediným, tradičním a vysilujícím způsobem, při kterém si připadal jako stroj, navíc s pocity robota Marvina.

„Pojď Čumáčku, vykoupeme se spolu...“ a tlačila ho do koupelny. Najednou byli oba nazí. Měla nádherné tělo. „Šáhni si, Čumáčku... neboj se. Jsem tvoje! Už nemusíš za to svou ošklivou, starou a zlou rachejtlí... už budeme jenom spolu...“. Rajská hudba. Pocítil uvnitř sebe sílu. Sílu zastavit osud. S ní. „Proč jsem tě nepotkal dřív...“ Vrhl se na ní. Stáhla se a pak ho začala líbat na krku. Cítil její bradavky na svém těle. Byla vzrušená. „Udělala jsem ti korálky...“ smála se a ukazovala na krk. „Hele!“. Podala mu zrcátko. Z fialových fleků na kůži neměl zrovna moc radost. „No tak... tohle nebyl dobrej nápad...“ střízlivěl... „Ale Čumáčku... neboj se. To jsou korálky lásky. Zůstaneš už u mě, viď?“ a pověsila se mu na krk. Pozoroval kapky na jejím těle. Bylo to neuvěřitelný. Ano, zůstane. „Ty by jsi se mnou chtěla bydlet?“ vypadlo mu. „To je jasný... Čumáčku! Toužím po tobě. Nebo... ty miluješ jí? Ty jí miluješ, viď? A jenom si se mnou hraješ? Řekni, řekni že to není pravda?“. Začala plakat. Vyděsil se. „Nemiluju. Nenávidím jí. Kdyby si jen napůl věděla, jak jí nenávidím...“

„Takže zůstaneš? Zůstaneš se mnou? A budeme se milovat?“ otřela si slzy a vodu z obličeje. Byla malinká. Malinká a bezbranná. Opět zaznamenal ten opíjející pocit muže. Samce. „Zůstanu.“

„A nerozmyslíš si to? Nechceš se se mnou jen vyspat a pak mě opustit, viď?“

„Ne. Ne. Miluju tě. Zůstanu. Zůstanu a najdu si tady práci. Budu dělat i na baráku...“ padaly z něho věty už zcela bez cenzury, které si ale v poslední době často přehrával v hlavě. Propadl se do toho snu. Ještě před měsícem by to bylo zcela absurdní.

„Tak jí zavolej. Zavolej jí, že už jí nechceš. Že máš mě! Prosím!“

Cože... zavolat? Váhal. To... to... sakra. Co řekl, myslel vážně. Nebo měl ten pocit. Ale... zavolat?

„Ty nad tím přemýšlíš? Viktore? Ty jí miluješ, viď? Miluješ jí a jen si ze mě děláš srandu.... já... já, věřila jsem ti. Miluju tě. Proč já mám takovu smůlu...“. Znovu začala plakat. Bylo to vážné. Díval se na ní a hodnotil situaci. Proč já jsem se vlastně za celou tu dobu tý krávě nepostavil? Proč jsem nikdy neměl odvahu prostě říct „jdi doprdele!“? Proč? Nechápal to. Doma trpěl, neměl žádnou hodnotu, byl hadrem na utírání svinstva... a tady, teď před ním leží krásná mladá holka, holka, která v něm našla to, co by jeho už ani nenapadlo. Muže. Muže s hodnotou. Samce.

„Zavolám.“ řekl. Vylezl z koupelny a vytáhl z na zemi ležící bundy svůj mobil. Chvíli hleděl na displej. Pak našel v seznamu číslo. "Vytáčím..." oznamoval telefon...

„Řekni tý couře... že... že si tě nezaslouží. Že jsi můj. Můj Čumáčku...“. Stála za ním a s nevinným, ale odhodlaným výrazem ho pozorovala. Držela ho zezadu za boky. Byl silný. Silný, jako nikdy předtím. Ano...

Telefon spojil. „Já... já... chci ti jen říct... že... už se domů nevrátím.... Jo, nekecám. Nekecám a měl jsem to už udělat dávno.... jo, to se možná divíš, ale mám ženskou. Ženskou – slyšíš! Takovou která mě chce, takovou, pro kterou něco znamenám! Chápeš? Ne, nejsem ožralej. Jsem úplně při smyslech a říkám ti, jak to je... Proč bych si já nemohl najít ženskou? Víš co? Víš co? Jdi... jdi doprdele. Jdi doprdele a vem si tam s sebou i tu píču Boženu...! Já zůstávám tady a vy si tam klidně... chcípněte! Chcípněte!!!“

Zavěsil a zašklebil se. Regína se k němu přitulila. „Jsi hodný Čumáčku.... pojď, oholím tě...“

„Cože?“ ptal se zmateně. „No oholím tě. Přeci nechceš, aby mě šimralo to chlupatý až si to budu strkat do pusinky? To by od tebe bylo... ohavné!“ smála se jako rozpustilé děvčátko. „Do... pusinky...?“ Jsou chvíle... kdy se nepředstavitelné věci začnou pomalu zhmotňovat... „Do pusinky?“ žblekotal. „Jasně Čumáčku... tak pojď... umím i jiné věci... zapomeň už přece na tu starou ohyzdu!“ svíjela se jako lasička.

--

Zvědavě si prohlížel své oholené přirození. „Líbí se ti... Čumáčku?“ ptala se . Kdyby mu někdo něco podobného vyprávěl, nevěřil by tomu. A přeci se to stalo...

„Čumáčku... běž si vedle lehnout do postýlky a počkej tam na mě... ano? Já si omeju žabičku a přijdu. A pak... zažiješ něco, něco... co by tě nikdy ani ve snu nenapadlo!“ a udělala na něho tak nadržený pohled... Pomaličku mu hladila špičku. Cítil, že se blíží exploze.

Otřel se ručníkem a skočil do postele. Stydlivě přes sebe přetáhl deku aby zakryl erekci. Bože můj... bože můj... to je... neuvěřitelný. Jak je možný... že jsem ztratil polovinu života s něčím tak příšerným... a tady, tady je něco... no to přeci není možný...

Kroky. Otevřely se dveře. „A kohopak to tu máme!“ ozvalo se nad postelí.

Někde... někde se stala chyba? Cože? To nebyla žabička... to...

„Co... co tady chcete?“ zeptal se zmateně Viktor. Svět se ...změnil?

Nad postelí se nakláněl obličej. Obličej muže. A měl zvláštní... zlomyslný škleb.

„Už jsi připravený?“ ozvalo se z koupelny...

„Ano!“ řekl škleb a pak ho uchopil za ruce a vytáhl ho obrovskou silou z postele. A propleskl.

„Co... co to děláte? Nebijte mě... já... já... co si to dovolujete?“ Erekce zmizela. Podíval se dolů a viděl, jak vypadá směšně.

Z koupelny přicupitala žabička. „Jééé... ten je... krásnej. Vezmu si... vezmu si na to boty.“ udělala omluvný rozpačitý obličej a nazula si tmavé lakovky.

Škleb shodil Viktora na zem. Držel ho jednou rukou u podlahy a druhou si rozdělal pásek u kalhot. Pak mu přivázal ruce k posteli.

„Okamžitě mě pusťte! Co... to děláte... sakra! Pomóc!!!“

„Drž hubu... ty šmejde... nebo to bude ještě horší!“ zařval škleb a kopl do něho. Málem ztratil dech.

Žabička se dívala na škleba. „Uděláš se mu... do zadku? Chtěla bych se dívat... jak... jak prosí...“ zaštěbetala a přitulila se ke šklebovi. „Tomuhle? Nechci. Je jak pytel tvarohu. Jenom ho... zmlátíme.“

„Dobře.“ řekla potichu žabička. Pak vstala hledala správné místo. Nápřah... a Viktora sejmula obrovská bolest v rozkroku. Pak další... a další...

„Se ti zachtělo šukat mladý holky, co? Impotente!“ další rána. Žabička kopala. Vší silou. Do rozkroku. Do boků. „Máš ještě chuť? Máš ještě chuť ty hovado!?“ další rána. „Ne. Nemám. Už ne. Už ne. Prosím...“

„To nestačí. Jsi šmejd, chceš šukat mladý holky. Mladý holky jako jsem já. Hovado jedno!“ další kopanec. Ruply žebra a bodavá bolest mu projela hrudníkem. „Ty šmejde jeden!“. „Ne nechtěl jsem... ne... nechtěl, opravdu...jsem nechtěl...“. Plakal. „Co sis asi myslel? Se na sebe podívej? Podívej se na sebe! Ty tučný prase!“ Kop. Rozkrok. Znovu. „Prosím... ne...“ Viktor omdlel.

Probudil ho studený šplouchanec vody v obličeji. „Ty hovado zasraný, ty ani nic nevydržíš!“. „Ne... prosím... pusťte mě... pusťte mě...“ Viktor hýkal jako prase.

„Nejdřív se budeš dívat! Budeš se dívat, jak se šukaj mladý holky!“ zakřičela hystericky žabička. Pak se podívala na škleba. „Dělej... dělej, vošukej mě... vošukej mě..., rychle...“

A Viktor se díval. A díval se znovu do jejích očí. Ale nebyly to ty oči, které viděl předtím. Byly to oči hraběnky Bathoryové. Ano, vzrušoval jí. Jen hodně odlišně, než si původně představoval.

„Teď to hovado vyhoď, dělá se mi z něj zle!“ řekla žabička a zadýchaně si natahovala kalhotky. Škleb Viktora odvázal, popadl ho za nohu a vyhodil ho před barák do kaluže. Za ním pak naházel do bláta jeho oblečení. „A až budeš mít znovu chuť, zase přijd! Šmejde!“. Zachechtal se a zavřel dveře.

Ležel v blátě, plakal a nechápal.

--

Viktor seděl zkroucený bolestí v autě a periferním viděním sledoval dění na silnici. Jel co nejpomaleji. Byl ošklivý, deštivý podzimní den a těch stodvacet kilometrů domů mu připadalo hrozivě...

Blízko.



|
Poslední změna : 24.4.2006 11:16, Vytvořen : 24.4.2006 10:57, Vydán : 24.4.2006, 18569x

Komentáře pro ty z Facebooku

Aktuální články autora