Pravidelný občasník originálního humoru

Černá skříňka

Autor chlívek (Literární počiny) - vydáno 11.1.2006

Seděla u stolu a prohlížela si fotky. Pomalu jednu po druhé. Procestovali spolu půl světa. Ona a on. Na pozadí fotek památky, na popředí on. Nebyla fotka, kde by nedominovalo jeho já.


I silueta Tádž Mahalu se krčila vedle jeho usmívající se postavy jako spráskaný pes. Vzpomínala na to, jak ty fotky vznikaly. Jak se vždy majestátně postavil a ona ho fotila.

Možná... že ani necestovali spolu. Možná jezdil on sám. A ona sama?

Když nad tím přemýšlela, napadlo ji, že to ani nebylo cestování. Spíš dokumentace, kde všude byli. Nebyli. Kde byl on. A ona? Na pár fotkách. Které na jeho přání fotili ti, co byli s nimi. Držel jí vždy majetnicky okolo ramen a usmíval se. I ona se usmívala. Tehdy. Na fotkách.

„Toho se drž!“ říkala jí maminka, když byl u nich podruhé na návštěvě. „Ten v životě něco dokáže!“. Ano. Určitě. Dokáže. A ona tomu věřila. Tenkrát. Jenomže... dneska... co je to vlastně, něco dokázat?

V duchu projížděla majetek. Televize. Domácí kino. Koberec. Pračka, myčka. Dvě auta. Dům a chata. Luxusní koupelna. Pes. Nemusela chodit na večeře a vybírat si jídlo podle ceny. Nádherná ložnice a obývák. Všechno na dálkové ovládání. Věci, které kdyby si tenkrát dokázala představit, tak by si je ani neodvážila přát. A tohle všechno on dokázal.

Kteroupak z těch věcí, by asi ocenil Robinson na pustém ostrově?

Věděla,... že žádnou. Žila na pustém ostrově. Znala ho nazpaměť. Byl často plný lidí. Smějících se lidí, kteří něco znamenali. Nosila jim skleničky, občas si přisedla k němu a pak se celý večer nuceně smála jejich neustále se opakujícím vtípkům o tom, jak nejtěžší je sehnat první milión.

Kamarádky neměla..., protože on si to nepřál. Nemohla se přeci stýkat s těma holkama, který v životě kromě tlachání nic nedokážou. Nebyly toho hodny. Jasně. Ona, na rozdíl od nich, totiž měla jeho.

A telefon, kde měla neomezený kredit. K hovnu.

Bilancovala, kolikrát se snažila se na pustém ostrově zabavit. Najít si nějaký koníček. Jenže sama to nezvládala a když se s nějakým nápadem obrátila na něho,... „Tvoje problémy bych chtěl mít“. Nic pro něho, ani pro nikoho jiného neznamenala.

Vloni na jaře jí napadlo, že si na zahradě udělá skalku. Takový malý zátiší s kytičkama. Něco, co bude jenom její. Chodila na procházky a nosila si z nich kameny. Jednou přijel dřív domů. Viděl ji. Musela mu to říct.

„A proč mi něco neřekneš? Nechám ti tu složit náklaďák. Tyhle šutry..., to nemyslíš vážně? Každej pes, jiná ves... tady máš nějakej kus betonu,... skalka to není jen naskládat šutry. To musí mít štábní kulturu...hehe... vybrat správný kytky... a tak“. Vítězoslavně se podíval. Pan Všemurozumí.

Štábní kultura byl jeho oblíbený výraz. Ale ona nechtěla aby jí ON sehnal štábně kulturní kameny. Chtěla něco svýho. Malinkou oázu, kterou bude zalévat. Nezáleželo jí na tom, jak vypadá skalka podle časopisu Esquire. Nechtěla měřit vzdálenost mezi kameny pravítkem a pak příchozí poučovat o tom, jak je to skvěle uděláno. Chtěla něco, co jí bude potřebovat.

Stála, dívala se na něho a hledala odvahu. Vzepřít se. Nakonec vyřešil chvíli ticha sám „Ty si prostě všechno představuješ jak Hurvínek válku. Jsem utahanej, ty se tady místo toho, abys dělala něco užitečnýho zabejváš kokotinama“.

Na náklaďák zapomněl. Pak už se k tomu nevracel, ani přesto, že jí viděl pachtit se s balvany ještě několikrát. Bylo to příliš malicherné, než aby to řešil. Naštěstí.

Kámen za kamenem pomalu přibýval. Času měla hodně, takže kdykoliv se její „království“ (jak tomu začala říkat) rozrostlo co do objemu, zajela si do města koupit nějakou kytičku, která se jí zrovna zalíbila. Nevěděla o skalkách a skalničkách nic a vůbec jí to nevadilo.

Začala dávat jednotlivým trsům a kytkám jména. Pamatovala si je. Chodila si k nim sednout a povídala si s nima. Konečně měla nějaké přátele. Nemluvili. Ale poslouchali. Říkala jim všechno. Nikdy jí nepřerušovali. Vyprávěla jim příběhy o tom, jak si hrála na princeznu, když byla malá. Jak jí táta dal k vánocům malinký štěňátko, jak mu dala jméno Ben a jak ho dva týdny na to přejelo auto. Postěžovala si, jak jí kluci ve škole tahali za vlasy... a jak potřebovala nějakého siláka, který jí ochrání.

Teď, když měla někoho, kdo jí potřeboval, začala ho trochu líp snášet. Byla příliš nevýznamná, než aby jí věnoval pozornost a i když jí to kdysi chybělo, dneska byla ráda.

„Markéto! Markéto, pocem!“ zaslechla hlas ze zahrady. On a oni pořádali jednu ze svých obvyklých chlastacích garden-party. Vyhýbala se tomu. Nepotřebovala je, měla svoje přátele.

„Pocem, poď se podívat, co ti tu vyrostlo na zahradě! Ty jsi normálně zahradnice čarodějka! Hehehe!“. Každou chvíli měl začít kvést Artur. Když ho viděla ráno, měl poupátka. Možná... možná už rozkvetl...

Že by si toho ON všiml? Co říkal? Zahradnice čarodějka? Krátce zaznamenala v těle ten pocit. Není takový ignorant? Vídával jí, jak se tam snaží. Třeba... třeba ho svou prací přesvědčila o tom, že taky něco umí. Bušilo jí srdce. Objevilo se to znovu? Miluje ho?

Vyběhla v pantoflích ven. Smáli se na ní. „Pocem!“.

Před skalkou stál zapíchnutý transparent, zhotovený z tyče na opékání buřtů a papírového pytlíku, s nápisem „botanická zahrada U Markéty“. Udělala neumělý, zmateně radostný úsměv na všechny a přišla blíž.

Téměř věřila tomu, že by...

Artura i několik dalších někdo vytrhl a do každé vzniklé díry se vysral. Ze skalky na ní koukaly hovna jak cepy.

Váleli se po zemi smíchy. „Zahradnice, copak si to tu pěstuješ, hehe!“. „To budou v Holandsku překvapený... uááá..“

Celou noc seděla ve sprše, pouštěla na sebe vodu, třásla se a plakala. Když jí došly slzy, zakusovala se do rukou, aby nekřičela nahlas. Nerozuměla tomu...

Vrátila se od vzpomínek zpátky k fotkám. Položila poslední a vzala do ruky pistoli. Byla těžká. Chvíli si prohlížela hlaveň. Pak vstala a šla nahoru do ložnice. Cítila se naprosto klidná. Tentokrát si byla jistá, že to bude ona, kdo jednou v životě něco dokáže.

Vyřešit svůj problém.

Otevřela dveře. On ležel na posteli a díval se na televizi. Byl zase našrot. Namířila na něho pistoli.

„Co to děláš? Hele, nehraj si s pistolema a pojď mě radši vykouřit.“

Ten kripl si snad myslí, že si dělám srandu, pomyslela si zoufale.

„Slyšíš!“

Stála a tekly jí slzy. Copak nechápe že ho přišla zabít??? Ten hajzl jí nebude věnovat pozornost ani v takovýhle chvíli?

Dívala se skrz pistoli na to prase, jak se válí po posteli. Chtěla, aby se před ní plazil a prosil jí o milost. On jí místo toho ignoroval. Jako vždycky. Uvědomila si z hrůzou, že nevystřelí. Ten bastard. Nedokáže to. Nedokáže ho sejmout, když se jí vysmívá...

Jako nedokázala nikdy nic.

„Slyšíš ty malá čubko? Říkal jsem ti, ať mě jdeš vykouřit! To je totiž jediný, co umíš!“

Položila pistoli na skříň a sedla si k němu na postel.

“Dělej!“

A tak kouřila. A byla mu strašně vděčná, protože ON konečně uznal, že ONA taky něco umí.

...protože jste zlobiví, tak letos budu vydávat jen harlequiny :)


Kde udělala Markéta chybu?
Na začátku (50)
Na konci (26)
Nevím (9)


|
Poslední změna : 10.1.2006 19:25, Vytvořen : 6.1.2006 18:50, Vydán : 11.1.2006, 12588x

Komentáře pro ty z Facebooku

Aktuální články autora



REKLAMA

Články e-mailem

Stačí zadat e-mail

a Feedio se už o vše postará

POOH.CZ na sociálních sítích